Životní zkušenost mi ukázala, že existují dva typy finančních poradců, jedni dělají kariéru (a prodávají zbytečné produkty, aby měli co největší zisk pro sebe), zatímco druzí se snaží v dobré víře pomáhat klientům (a prodávají zbytečné produkty, ovšem s menším ziskem pro sebe). Mě lákala třetí možnost, být finanční poradce, který lidem skutečně finančně pomáhá (odrazováním od koupě zbytečných produktů), za což ovšem není žádný finanční zisk (a proto to asi nikdo nedělá).
Po usazení v Českých Budějovicích jsem se začal poohlížet po práci. Místní společnost zrovna nabírala do přípravného kurzu nové finanční poradce, což mi nepřišlo jako lákavá možnost, na druhou stranu kurz byl zdarma a mohl jsem kdykoliv odejít, takže jsem se to rozhodl vyzkoušet. Na úvodní představovací setkání nás došlo vícero, ale pouze tři se ukázali na první skutečné hodině. Cílem kurzu bylo nás připravit na složení zkoušky u ČNB, abychom získali způsobilost stát se finančními poradci. Jedna paní to rovnou vzdala, takže jsme s druhým pánem prošli kurzem pouze dva.
Zkoušky jsme dělali přes počítač a připomínalo mi to autoškolu (kde jsem také měl 100% úspěšnost u testu). Druhý pán prošel s odřenýma ušima také, takže nám vedoucí pobočky nabídl oběma možnost, abychom u nich začali pracovat. Pán se zeptal, kdy přijde první výplata… po odpovědi, že za měsíc a půl už ho tam nikdy neviděli (takže jsem zůstal jediný, do koho šéf vkládal veliké naděje). Aby si mě naklonil, párkrát mě pozval na pracovní oběd (který platil) a jednou mě dokonce svezl ve svém sportovním bavoráku. Celou cestu nadšeně popisoval jeho parametry a říkal, jak jednou můžu mít taky takové auto. Asi očekával, jak mě tím ohromí (a namotivuje), avšak já si v duchu myslel, že jenom idiot s přebujelým egem vyhodí takové peníze za dvoumístné auto, do kterého se mu ani nevejde rodina.
Souhlasil jsem, že práci zkusím, ovšem pod dvěma podmínkami: Zaprvé jsem chtěl vidět pracovní smlouvu a zadruhé jsem říkal, ať rozhodně nepočítají, že jim přivedu nějaké kontakty (protože jsem žádné neměl a i kdybych měl, tak bych je nechtěl k ničemu lanařit). Vedoucí se začal ošívat, že smlouvu se mnou podepíšou, až budu mít založenou živnost (a že by bylo možná lepší, kdybych se raději nejprve zaškolil do pracovní pozice, ať mám jasno, do čeho jdu). Stejně jsem neměl ony dny nic lepšího na práci, tak jsem si řekl, že uvidím, jak se to vyvine dál.
První den jsem přišel do práce v černých džínách a slušivé košili, načež se na mě šéf podíval a řekl, že jsme se asi nepochopili, ale že do práce musím chodit vzorně oblečený, abych reprezentoval (tedy v obleku s kravatou). Namítl jsem, že nemám žádné schůzky z klienty (v zásadě se zatím jen školím v kanceláři), ale trval na svém. Vyhrabal jsem tedy ze skříně starý oblek z tanečních a druhý den přišel do práce už lépe vystrojený (alespoň z mého pohledu, ačkoliv vedoucí si jistě představoval nějaký lépe padnoucí oblek známé značky). Ten den jsem se utvrdil v tom, že v životě nechci dělat kravaťáckou práci (nicméně prozatím jsem se školil dál).
Alfou a omegou mého výcviku byla jejich slavná aplikace na tablet (se kterou prý vyhráli nějakou cenu). Reálně to bylo pár políček formuláře, do kterých si člověk (při rozhovoru s klientem) naťukal jednotlivé příjmy a výdaje domácnosti (tedy nic, co by nešlo snadněji udělat do excelovské tabulky, ne-li na obyčejný papír). Přišlo mi ovšem sympatické, že proces dotazování mohl otevřít některým klientům oči, kudy jim utíká nejvíce peněz z domácnosti. Dále mi představili pár finančních produktů, které jsem mohl klientům nabízet (protože jsou prý nejvýhodnější na trhu). Nebyl jsem si tím jistý, protože mi k tomu neukázali žádné objektivní srovnání s jinými produkty. Když jsem ptal po jiných alternativách, v zásadě řekli, že mají jenom tohle (protože formálně spadají pod jednu konkrétní pojišťovnu a smí nabízet pouze její produkty), takže mi bylo jasné, jak se to skutečně má s onou výhodností pro klienty. Obecně ani vedoucí neměl příliš přehled o tom, co trh nabízí, protože byl specialistou pouze na jedinou značku (ale zjevně ho to při jízdě v BMW mezi jeho dvěma nemovistostmi s hypotékami netrápilo).
Školení zabralo řadu dní poctivého docházení do práce (aniž bych viděl jedinou korunu), až mi ke konci šéf řekl, že si mám vyzkoušet volání. Když jsem mu řekl, ať mi dají služební telefon (nebo alespoň pevnou linku), vysmál se mi, že všichni používají svá soukromá čísla a že si mám firemní kontakty ukládat do telefonu. Tou dobou jsem měl pouze kredit, takže se mi rozhodně nepozdávalo, že bych měl utrácet vlastní hromady peněz za volání na neznámá čísla, ale jiná cesta nebyla. Podle vedoucího jsem měl začít s pár kamarády, abych se pocvičil, ale to jsem mu rovnou zamítl s odkazem na své původní podmínky. Dali mi tedy list stávajících klientů, abych si s nimi zkusil domluvit aktualizační schůzku.
Nesnáším telefonování (zejména nevyžádané), takže jsem s maximální nechutí začal vytáčet čísla. Většina mi to nevzala (a naštěstí ani nevolala zpět), pár mě rovnou odmítlo a pouze s jednou paní se mi podařilo domluvit schůzku. Šéf byl poměrně rozladěný z takového slabého výkonu, nicméně mě vyzbrojil tabletem a vyslal na schůzku. Paní bydlela v hezké čtvrti, kde jsem to příliš neznal, takže jsme se nejdříve dali přirozeně do řeči. Pak jsem stočil řeč na aplikaci (kterou jsem měl za úkol s ní vyplnit), ale ona řekla, že to vůbec nepotřebuje, že se mnou potřebuje pořešit, jak platit měsíčně méně u některých produktů. Vytáhl jsem tedy vlastní tužku a papír (protože na tabletu jsem uměl akorát pustit aplikaci) a poctivě si sepsal všechny její dotazy a připomínky (s tím, že vše předám zdopovědnému kolegovi, protože jsem pouze v zaškolení, ale dáme jí obratem vědět).
Vrátil jsem se do kanceláře a zaplavil jsem šéfa informacemi, kde všude ona paní potřebuje pomoci. Vedoucí se rozzlobil, že jsem měl jediný úkol (vyplnit aplikaci) a že jsem to nebral jako dostatečnou prioritu! Odpálil jsem ho, jestli hodlají lidem skutečně pomáhat, nebo s nimi jenom vyplňovat aplikace. Nasupeně si ode mě vzal poznámky s tím, že paní odpoví. Díval jsem se mu přes rameno, jak záměrně přešel polovinu jejích otázek a přichystal jí balíček obsahující několik produktů, které nepotřebovala (nebo dokonce vyloženě nechtěla). V tu chvíli jsem mu řekl, že další den nepřijdu (a už jsem nepřišel, na druhou stranu ani nedostal jedinou korunu). Chudák paní mi ještě volala, že je nešťastná z té nabídky od kolegy (že jsem to musel nějak špatně vyřídit), tak jsem se jí omluvil a objasnil, že už s danou firmou nemám nic společného (a že pokud chce opravdu ušetřit, ať s danou firmou rozváže všechny kontrakty).
O devět let později jsem byl pozván na jiné školení, avšak s obdobným cílem (opět mě naverbovat do řad finančních poradců). Příjemně mě překvapilo, že daná společnost alespoň pracovala se všemi produkty napříč trhem, na druhou stranu to byla jednoduchá pyramida, kdy si člověk musel pod sebe naverbovat další lidi (jinak si toho moc nevydělal). S díky jsem odmítl, že to není nic pro mě. Respektive, rád bych byl finanční poradce, ovšem spíše ve stylu Roberta Kiyosakiho, že bych lidi skutečně učil peníze vydělávat vhodnými investicemi (ovšem na takovou úroveň mě zase peníze nebaví, abych jim věnoval tolik času).
Má životní strategie ohledně peněz je prostá (následující berte jako příklad, jak to mám v životě nastavené já, nikoliv jako doporučení ke konkrétním krokům, tam ať si každý nese odpovědnost za svou finanční situaci podle vlastních rozhodnutí):
- Uskromni se – většinu z toho, co chceš, ve skutečnosti nepotřebuješ.
- Nedělej si dluhy – pokud na něco nemáš, je to jasný signál, že to nemáš mít.
- Minimalizuj výdaje – utrácej pouze za nezbytnosti (bydlení, jídlo, doprava, základní potřeby).
- Méně pracuj – když zaškrtíš své výdaje, stačí ti pro uživení rodiny odpracovat méně hodin (na zkrácený úvazek).
- Více žij – báječné životní zážitky lze získat i levně (a s menším úvazkem na ně budeš mít více času).
- Tvoř si záchranou síť – každý přebytek ukládej do rezervy (ať nejsi ve stresu, kdyby se cokoliv pokazilo).
S tímto přístupem jsem zvládal v roce 2020 uživit sebe, ženu a malé dítě s 20 tisíci korun čistého, přičemž jsem čtvrtinu ještě ušetřil. Kvůli virové epidemii se tehdy stejně nic nemohlo, takže nám nevadilo, že bychom o něco přicházeli. Žena byla skromná, věci pro malou jsme měli od kamarádů z druhé ruky zadarmo a dovolenou jsem ani nepotřeboval (protože jsem pracoval jen tři dny v týdnu a čtyři trávil s rodinou doma). Ano, s takovým přístupem si nejspíš nikdy nekoupím žádnou nemovitost, nemůžu si dovolit jezdit na luxusní dovolené ani kupovat druhým drahé dárky, ale jsou i hodnotnější věci v životě (například volný čas a svobodný život beze stresu).
Finanční produkty vydělávají na strachu lidí, že se stane něco špatného. Čas od času skutečně někomu ano (a postižený dostane finanční kompenzaci, která ho odškodní), jenže kdo mu reálně dá peníze? Nikoliv pojišťovna, ale všichni ostatní plátci stejného pojištění, kteří jsou natolik zodpovědní, že se jim nic nestalo (a pojišťovna jen shrábne zisk). Pojištění je tedy vzájemnou lidskou solidaritou (kdy se velká skupina složí na jednoho chudáka plus bohatou pojišťovnu) asi stejně jako loterie (kdy se velká skupina složí na jednoho šťastlivce plus bohatou loterijní společnost).
Pokud vám něco hrozí, byli byste sami proti sobě, kdybyste se nepojistili (a nebudu vás od toho zrazovat), stejně jako byste byli sami proti sobě, kdybyste úspory místo vhodného investování nechali ležet na běžném účtu (bez patřičného zhodnocení). Když každý měsíc platíte nekřesťanské peníze za pronájem, byli byste sami proti sobě, kdybyste si nevzali hypotéku (a nespláceli raději stejnou částkou vlastní nemovitost). Finanční produkty mají i své benefity (o kterých vás jistě finanční poradci přesvědčí lépe než já). Jenom si ověřujte, jestli skutečně dostáváte to nejvýhodnější na trhu (a s maximální možnou slevou), jestli to vážně potřebujete a jestli z toho skutečně máte prospěch. A pokud ne, nebojte se ozvat, nebo odejít jinam (či úplně).