Když se zkombinuje skvělý předmět s ještě úžasnějším učitelem, výsledkem jsou hodiny, na které si člověk přeje dostávat domácí úkoly a těší se na ně dva týdny dopředu! Tak tomu alespoň bylo v mém případě u kurzu Tvůrčího psaní (na který jsem se v rámci studia volitelně přihlásil).

Kantora nám na Jihočeské univerzitě dělal jeden docent z DAMU, místní vtipálek a komediant s revolučním přístupem k výuce (u něj jsem poprvé a naposledy při hodinách zažil ono známé – škola hrou). Jednou nás dokonce pozval na noční párty ve škole (která obsahovala zábavné výstupy od nás všech a končila někdy kolem druhé ranní). Na ní vytáhl z kapsy vytýkací dopis, který mu poslali z ministerstva školství (ohledně jeho neprofesionálního přístupu, kazícího mravy mládeže) a s vážným výrazem se s námi podělil o jeho obsah. Všichni se zděsili, že nám chce ministerstvo sebrat našeho oblíbeného učitele, ale mně po asi třiceti vteřinách čtení došlo, že se jedná pouze o dokonale vybroušenou a (s drobnou výpomocí zasvěceného kolegy) skvěle sehranou divadelní scénku, kterou si pro nás na ten večer učitel připravil. Začal jsem se vesele pohihňávat skrytým narážkám (čímž se publikem rozjela vlna prozření) a než dočetl pozvolna gradující dopis do konce, smíchy jsme málem popadali ze židlí všichni.

Kromě vtipu sršel docent i vlídnou podporou kreativní tvorby žáků. Na hodinách jsme si vždy sedli do půlkruhu a navzájem četli svá krátká díla, připravená na předem zadané téma. Formu zpracování nechával vždy na nás, takže někteří přišli s rozhovorem dvou fiktivních postav, jiní s humornou básničkou, další s krátkým příběhem, úvahou, zkrátka čímkoliv. Po přednesu jsme si navzájem dali zpětnou vazbu, přičemž učitel se vždy snažil (nehledě na úroveň díla) pochválit povedené části a přijít s konstruktivními radami, co by se ještě dalo vylepšit. Dvouhodinovky s ním jsem se vždycky nemohl dočkat (a zadaný úkol jsem obvykle zpracoval hned první večer, jak jsem byl natěšený). Konečně jsem od vysoké škole dostával to, kvůli čemu jsem o pět let dříve začal studovat žurnalistiku (tedy příležitost si kreativně hrát s texty).

Psaní mě bavilo odmalička, první vlastní příběh jsem napsal v deseti letech. Jednalo se o fiktivní epizodu z mých oblíbených Pokémonů, přičemž mě při zpětném pohledu v dospělosti překvapilo, jak byla (na onen nízký věk) poměrně slušně příběhově i textově zpracovaná! Na střední škole jsem si užíval psaní slohových prací, které jsem záměrně tvořil tak, abych (při následném čtení nejlepších děl před celou třídou) spolužáky pobavil. Texty mi dávaly dostatek časového prostoru k vyjádření svého vnitřního humoru (s čímž jsem měl v interakci naživo potíže, protože mě ta nejvtipnější odpověď napadla obvykle až minutu po skončení konverzace). A jelikož jsem vyrůstal na Divadle Járy Cimrmana, Povídkách Šimka a Grossmanna či humoru Voskovce a Wericha, láskou k absurdní komedii jsem přímo překypoval!

V sedmnácti letech jsem (vyjma výherního textu v internetové soutěži) napsal krátký romantický příběh (inspirovaný mými konverzacemi s děvčaty přes ICQ) a na motivy známých českých písní zhudebnil baladu shrnující děj Pána prstenů. O rok později jsem do humorné příručky shrnul své poznatky z autoškoly a sestavil album deseti písniček na téma lásky a svádění (které jsem ovšem již nedokázal zprodukovat). U maturity zabodovaly mé vtipné proslovy, stejně jako občas nějaký z mých textíků na některém z osobních blogů. Díky mým zábavným textům na kurzu tvůrčího psaní mě pan docent (s dvěma dalšími talentovanými spolužáky) pozval, abych vystoupil se svým textem v rámci autorského večera (který oganizoval v literární kavárně).

Na autorské čtení jsem si nachystal speciální text 10 způsobů, jak nikoho nesbalit, vycházející z mých bohatých životních zkušeností. Připomínal spíše stand-upové číslo (akorát s tím pohodlím, že jsem ho mohl číst z přichystaných papírů a vsedě u stolku). Na řadu jsem měl přijít zhruba uprostřed pásma vystupujících, takže jsem se (jako obvykle) nervózně klepal trémou (ne ohledně přednášení před lidmi, to mi z divadla problém nedělalo, ale z nervozity, jestli je text dostatečně pobaví). Naštěstí mí spolužáci z kurzu publikum dostatečně předehřáli povedenými výstupy (které jsem už znal z hodin), tudíž byli diváci připraveni se smát.

Mé autorské čtení (doprovozené vhodným hereckým přednesem) sklidilo takové salvy smíchu, že docent (sám odrovnaný nečekaně originálním textem) raději vyhlásil přestávku, aby všichni na chvíli dali oddychnout svým bránicím. Během ní mi chodila gratulovat ohledně povedeného textu snad polovina obecenstva (ale nikoho jsem tím nesbalil, takže jsem dostál své pověsti). Onen večer patřil mezi vrcholy mé mladické literární tvorby a dodnes ho řadím mezi úspěchy, na které jsem v životě nejvíc pyšný. Když kurz na konci semestru skončil, na druhý (divadelní) jsem se již nepřihlásil. Možná kdybych si více věřil v bezprostřední interakci, vypiloval bych si tam pohotové reakce a stal se stand-up komikem. Ovšem místo toho jsem školy zanechal a rozjel kariéru v odlišném oboru. Alespoň skrze pozdější vtipné videorecenze knih jsem se k bavení publika na nějaký čas vrátil.