Můj nejkratší vztah (s druhou přítelkyní) trval 3 měsíce. Zatímco u první přítelkyně rozchod vycházel z její strany, u té druhé jsem si to vyzkoušel v opačném gardu. Ovšem ani jedno nebyl příjemný zážitek.

S druhou partnerkou jsem se potkal na booktuberském srazu, kde sice nepřeskočila žádná jiskra, ale příjemně se s ní povídalo (i následně psalo přes internet). Ji bavilo průvodcovat po Praze (kde bydlela, ačkoliv pocházela ze severu Čech), takže jsme se domluvili, že jí udělám komentovanou prohlídku Českých Budějovic (aby lépe poznala jih). Ze stránek města jsem se naučil historické informace o místních památkách, kterými jsem ji (důmyslně sestaveným okruhem) provedl. Skončili jsme piknikem na ostrově a já cítil, že ji to ke mně táhne. Přestože mi byla sympatická, za normálních okolností by to asi na chození nestačilo. Ovšem po dvou a půl letech samoty jsem zoufale toužil po něžných dotecích, a tak jsem ji políbil. Tím začala krátká, ale zato intenzivní prázdninová láska (kde bylo něžných doteků víc než dost).

První měsíc jsme pořád někde výletovali. V červenci jsem ji vzal autíčkem na jižní Moravu, načež jsem při zpáteční cestě využil jeho vrácení jako skvělou záminku pro představení rodičům. Nebyla na to psychicky připravená, ale vypořádala se s tím ve výsledku skvěle. Na oplátku jsme druhý měsíc jeli na sever Čech (za její maminkou, která nás vzala autem z Prahy do Chomutova). Byla přátelská, ale při setkání s ní jsem pochopil, kde vzala má partnerka některé své návyky (například drobné ráčkování). Přítelkyně se obávala, aby mě nevyděsil jejich malý byt, ale ve skutečnosti mě daleko více vyděsil nezdravý životní styl, kterým její maminka žila (a bohužel tendence k nezdravému jídlu se projevovala i na postavě a kondici přítelkyně).

Ačkoliv mě přítelkyně vzala do místního Zooparku, Chomutov jako město (vyjma náměstí) žádnou krásou neoplývalo. Naopak, široké množství komínů a továren v místním kraji vyvolávalo lehce deprimující atmosféru, kterou nespravila ani návštěva Karlových Varů (kterými mě přítelkyně provedla křížem krážem). Když jsem zamířil autobusem domů, hlodal mi v hlavě nepříjemný hlásek, že společnou budoucnost příliš růžově nevidím. Původně jsem si myslel, jak nás skvěle spojuje láska ke knihám, ale v dalších týdnech se mi začaly otevírat oči, v čem všem jsme navzájem v protikladu.

Ona zbožňovala červenou knihovnu (a ujížděla na Padesáti odstínech šedi), zatímco já to považoval za odpad. Ona byla submisivní a toužila po panu Greyovi, zato mně se myšlenka na svazování a mlácení holek niterně příčila. Ona chtěla brzy do postele a vstávat s kohouty, proti čemuž já rád ponocoval a pak si přispal. Ona zbožňovala fastfood, ale já preferoval baštění syrové zeleniny. Já chtěl jezdit na kolech do kopců a spát pod stanem, ona by raději autem do penzionu. Já si liboval v pořádném horku, ona umírala vedrem. Ačkoliv protiklady se přitahují, s každou další takovou drobností mi bylo čím dál víc jasné, že jsme dvě naprosto odlišné povahy, které by spolu v obyčejném životě příliš nevycházely.

Koncem prázdnin jsem věděl, že se s ní budu muset rozejít já, protože ona mě šíleně milovala. Ve výsledku se mi začalo zajídat i to absolutní zbožňování (se kterým mi byla místo rovnocenné partnerky pocitově spíše věrnou služebnou). Já ji miloval, ale tak, že jsem jí přál do života to nejlepší. V hlavě jsem si spočítal, že čím déle bych s ní byl, tím podrážděnější bych se stával z našich neshod, ve výsledku bych si frustraci začal vybíjet hnusným chováním vůči ní, ale ona by to celé trpěla, jenom aby mě neztratila. A já se nechtěl dostat do bodu, kdy bych se s ní rozešel až za řadu let (a kompletně jí tím rozerval srdce). To jsem jí raději zlomil srdce rovnou, dokud to ještě mohla zahojit představa, že se jednalo pouze o prázdninovu lásku, nádherný úlet, ale nic většího.

Neříkalo se mi jí to snadně (tím spíše, když jsem viděl ty potoky slz, které to spustilo). Plakala, prosila mě, snažila se najít nějakou cestu, ale já věděl, že musím ve svém názoru zůstat neoblomný (aby nám to protahování oběma neublížilo ještě více, přestože i takhle už to bylo strašné). Posadil jsem ji na vlak a naposledy se rozloučil (na jednu stranu mi tím spadl těžký balvan ze srdce, že už to nejhorší mám za sebou, ale zároveň jiný balvan to srdce drtil, jaký žal jsem někomu způsobil). Ještě mi pak zkoušela psát, ale to jsem taky zarazil hned v zárodku (až nakonec pochopila, že i jí prospěje, když si ode mě dá na nějakou dobu pauzu). Viděli jsme se poté ještě na pár knižních akcích, ale neprohodili spolu už více než pár slov. Bylo to tak pro oba lepší. Přestože dané dveře se už dávno uzavřely, i tak s radostí vzpomínám na některé zážitky, které jsme za onu krátkou dobu prožili.