Odmalička mě lákalo stát se spisovatelem (nebo prezidentem či milionářem), ale říkali mi, že mě to neuživí. Když jsem v dospělosti nahlédl za oponu knižního byznysu (a zjistil, co obnáší vydání knihy), ztratil jsem veškeré iluze.

Psaní mi šlo přirozeně, takže po prvních literárních pokusech (kratších formátů) se přirozeně dostavily ambice napsat knihu. Chrlil jsem spousty textů na různé weby, takže jsem nakódoval i jeden deklarující můj spisovatelský cíl (dokonce jsem mu koupil i vlastní doménu). Sestavil jsem soubor 10 příběhů s poučením, na který jsem byl tak pyšný, že jsem ho dokonce nechal přeložit do angličtiny (a zkontrolovat rodilou američankou, která mi poslala nazpět dokument plný červených úprav). Obě verze jsem hrdě vystřelil zdarma do internetu a… nestalo se nic. Našli se lidé, kteří si je stáhli, pár z nich mi příběhy pochválilo, ale žádné fanfáry ani žádostí o spolupráce ze stran nakladatelství se nevynořily.

Asi jsem čekal, že se strhne zájem o vytvoření tištěné verze, která bude záminkou pro vznik vlastního nakladatelství (které by podporovalo začínající autory). Když se tak nestalo, zkusil jsem vyslat do světa výzvu, jestli by někdo nechtěl vydat svou knihu skrze mé stránky. Jeden pán mi poslal svůj strašně dlouhý (a neuvěřitelné nudný) elaborát o smrti, který jsem mu u sebe publikoval, ale pochopil jsem, že tímhle stylem k žádnému tištěnému vydání nedojdu. Začal jsem tedy pracovat na velké fantasy sáze, která by dosáhla přinejmenším úspěchu Odkazu Dračích jezdců, ne-li Harryho Pottera.

Napsal jsem první kapitolu a… došla mi inspirace. Zamyslel jsem se a přepsal celou první kapitolu… aby mi opět došla inspirace. Dal jsem si delší pauzu od psaní, abych následně opět přepracoval první kapitolu… a znovu začal tápat. Uvědomil jsem si, že potřebuji pevnou disciplínu (se kterou bych překlenul onen rozjezd). Napsal jsem první kapitolu a hned druhý den druhou, za dva dny třetí, koncem týdne čtvrtou, za měsíc pátou… a po roce jsem se ke všemu vrátil a začal to opět přepisovat. Ve výsledku se mi povedlo dojít ke dvanácté kapitole (do zhruba první třetiny první knihy), jenže pak jsem dostal inspiraci na zcela jiný příběh (a odbočil na sedm kapitol tam), než jsem… zase přestal.

K myšlence napsat knihu mě vrátilo až zapojení do knižní komunity. Na začátku ledna jsem zjistil, že existuje první ročník literární soutěže pro začínající autory (s odměnou pro vítěze v podobě vydání knihy u známého nakladatelství). Problém byl, že soutěž už nějakou dobu běžela (a uzávěrku měla na konci února, tedy za necelé dva měsíce). Zadání mělo jasně dané téma, žánr i cílovou skupinu, přičemž minimální počet normostran pro přijetí byl 80 (a maximální 250). Věděl jsem, že budu mít co dělat, abych zvládl oněch osmdesát stran sesmolit. Když jsem si to rozpočítal do dnů, dělalo to (i s nějakou rezervou na finální úpravy a odeslání výtisku) dvě strany odladěného textu denně.

Jiní spisovatelé píšou spíše technikou, že vysypou proud myšlenek na papír (a pak se k tomu vrací a upravují), ale můj perfekcionismus mě nutil mít vše rovnou do posledního výrazu vychytané. První den jsem si ověřil, že napsat dvě stránky textu mi zabírá pět hodin (ale to mě neodradilo od snažení). Každý večer jsem se dokopal v 19:00 s notebookem do postele, abych kolem půlnoci zavíral Word s dvěma novými stránkami příběhu. Někdy jsem ani netušil, co budu onen den psát, ale prostě jsem začal a příběh mě navedl k pokračování. Tvrdým režimem (přestože se mi mnohokrát vůbec nechtělo) jsem skutečně v polovině února dokončil dílo (které požadovaných 80 stránek o moc nepřesáhlo), zkontroloval ho a poslal do soutěže. Jednalo se o první díl ze sedmi, a tak jsem (povzbuzený svou pílí) začal rovnou pokračovat druhým (abych ho měl v záloze, kdyby se na něj porotci ptali).

Pak mi jednou zazvonil telefon s neznámým číslem a milá šéfredaktorka se ptala, jestli můžu přijet na vyhlašování soutěže na veletrhu Svět knihy (protože mě vybrali do finálové trojky). Nadšeně jsem souhlasil (protože jsem tam stejně směřoval o den dříve na knižní sraz, tak jsem si jen zajistil přespání v Praze u jedné booktuberky). Při vyhlašování jsem hrdě nakráčel na pódium a… vyhrála má konkurentka. Dostal jsem sice jako cenu útěchy speciální vydání Odkazu Dračích jezdců (kterého vytvořili omezený počet kusů, takže se mi ho o pár let později podařilo udat za více než čtyři tisíce korun nadšenému sběrateli), ale jinak jsem byl jako opařený. Dal jsem se do řeči se dvěma ze tří porotců, abych získal zpětnou vazbu, proč jsem nezvítězil.

„Víte, nemůžete v knížce zabíjet děti, to by u společnosti neprošlo,“ prohlásil rezolutně renomovaný spisovatel. „A taky nemůžete skončit díl uprostřed příběhu, asi jste to chtěl na pokračování, ale to nemusí vyjít, takže čtenář potřebuje ukončení, kdyby to náhodou nečetl dál,“ dodal dále. Chápal jsem, z čeho vychází, ale ve svém příběhu jsem si mínil zabíjet, koho chci (stál na tom hlavní děj knihy a zabíjení téměř dospělých teenagerů mělo dle mého daleko k zabíjení miminek), stejně jako jsem se nechtěl nechat připravit o pořádný cliffhanger na závěr (takže jsem mu jen poděkoval za zpětnou vazbu a šel si poslechnout druhého, většího odborníka na konkrétní žánr).

Ten můj příběh nejprve vychválil, aby mi vzápětí řekl něco ve stylu: „Chlapče, bude to chtít celé předělat, ale když spolkneš pýchu a necháš se správně vést, můžu ti z toho pomoct udělat bestseller! Tumáš, vezmi si vizitku, napiš mi na Facebooku a já ti to pomůžu protlačit, to víš, přece jenom už mám v branži jméno!“ Poděkoval jsem a vyrazil na autobus domů jako opařený. Chtěli po mně opravdu, abych zahodil svůj originální příběh, nechal si nadiktovat jiný a prezentoval ho jako své dílo?! To raději nevydám nic, než bych přivedl na svět knihu, se kterou bych nebyl vnitřně ztotožněný. Proti drobným úpravám od editora jsem určitě nic neměl, ale změnit celý příběh (jenom abych se zavděčil publiku nebo nějakému pupkatému odborníkovi), na to jsem skutečně byl moc pyšný!

Pár měsíců nato jsem se skrze knižní srazy seznámil s několika mladými spisovateli, kterým vydali jejich prvotiny. Cesta k vydání obvykle obsahovala nějakou známost v redakci, ochotu vše přepracovat podle doporučení editora (či betačtenářů) a schopnost si knihu dostatečně zpropagovat vlastní aktivitou. Nebo dostatečnou trpělivost obepsat padesát nakladatelství, aby čtyřicet devětkrát slyšeli omluvu, že mají plné redakční plány (nebo nedostali vůbec žádnou odpověď), dokud se nějaké malé a neznámé neslitovalo nad mladým autorem. Taky jsem zkusil rozeslat asi desítku e-mailů a můžu potvrdit, že v redakcích knihu nikdo nečte a na zprávu většinou ani neodpoví.

Knižní svět totiž nefunguje jako charita, ale jako nesmlouvavý byznys: Jsi celebrita s dastatečným zásahem vhodného publika (například slavný YouTuber)? Pak ti vydáme i tu největší blbost, protože nám přineseš popularitu a své knihy tím prodáš. Jsi začínající autor? Takových tu máme stovky a riskovat neúspěch se nám kvůli tobě nechce, takže běž o dům dál. Nicméně potřebujeme vydat i pár novinek, abychom vypadali navenek dobře, takže, máte někdo v redakci chuť něco sepsat, nebo nějakého talentovaného kamaráda? Ano? Tak tady ten editor to má na starost a udělej z toho originálního příběhu text podle jednotné šablony, kterou máme vyzkoušenou, že čtenáři milují.

I já jsem málem vydal knihu díky kontaktům. Začátkem dalšího roku mi najednou zavolala ona milá šéfredaktorka z knižní soutěže, jestli nemám v šuplíku nějaký nový text, který bych jim poslal. Shodou okolností jsem krátce předtím dopsal detektivku pro náctileté, která byla z hlediska chronologie času příběhu psaná pozpátku (od vraždy k počátečnímu motivu) a obsahovala několik nečekaných zvratů (na což jsem byl náležitě pyšný, protože dalo obrovskou práci to sestavit, aniž by člověk prozradil pointu). Pár dnů nato mi přišel z redakce zamítavý mail s několikastránkovou zpětnou vazbou od editora. Hlavní výtku tentokrát nepředstavovalo zabití teenagera, ale že: „Autor nepíše v tříaktové struktuře, která je základním požadavkem pro každý příběh!“

Vyhledal jsem si, co to je tříaktová struktura, abych zjistil že existuje prostý vzor, podle které je: V prvním aktu představení postav, jejich konfliktu a drobné vyvrcholení, které vtáhne postavu do děje; ve druhém aktu hrdina čelí nesnázím a zdá se, že je všechno ztraceno; aby v třetím aktu došlo k závěrečném střetu a vyvrcholení, které přinese rozřešení. Ano, přesně takhle jsem to neměl, protože můj příběh byl konstrukcí absolutně unikátní (no dobře, přiznávám, inspirovala mě jiná taková detektivka, ale právě proto mě tak fascinovala, že se odlišovala od těch milionů tuctových tříaktových struktur)! Když jsem se nad tím zamyslel, že skutečně většina příběhů takto funguje, přišlo mi neskutečně líto, kolik originálních a jedinečných konceptů nikdy nespatří světlo světa jenom proto, že nezapadají do požadované struktury.

Nicméně ani s velkou značkou za zády to není výhra, jak jsem se přesvědčil od jiných začínajících autorů. Nakladatelství zviditelňují především očekávané bestsellery, ale pokud si neznámý autor nedokáže zpropagovat vydanou knihu po vlastní ose (aby se dostatečně prodávala), tak další šanci nedostane! Společnost navíc (díky nefér smlouvě) slízne větší část zisku z prodejů, takže autorovi po odečtení nákladů na sebepropagaci zůstane opravdu směšná částka (kterou se skutečně neuživí).

Proto jsem si vnitřně řekl, že pokud někdy budu opravdu toužit po vydání knihy, udělám to svépomocí (i kdybych měl vytisknout a prodat jenom zlomeček toho, co ve známém nakladatelství). Nutno však dodat, že tato negativní zkušenost mě výrazně odradila od dalších literárních pokusů (ačkoliv mám v hlavě stovky knižních postav a desítky konceptů příběhů různých žánrů k rozpracování). Až bude volání po návratu k psaní dostatečně silné, zase se do toho jednou pustím.