Pokud se mě někdo ptá na typ slečen, který mě nejvíce přitahuje, většinou jim ukážu fotku své exmanželky z dob začátků našeho vztahu – dlouhé černé kudrnaté vlasy, široký úsměv, prsa tak akorát do dlaní, útlý pas a širší pánev (kdyby k tomu měla ještě tmavé oči a vysportované končetiny, byla by to úplná dokonalost).

Poprvé jsem ji uviděl na hodině ruštiny (kam jsem přišel kvůli kryjícímu se rozvrhu zpoždeně a sedl si do zadní lavice k nějakému klukovi). Kousek před námi seděla dívka s těmi nejkrásnějšími vlasy, jaké jsem kdy viděl (a na první pohled upoutala mou pozornost). Seděla v lavici sama (protože tam měla další dvě kamarádky, co seděly spolu), takže když následující hodinu nedorazil můj kolega, učitelka nás na konverzování spárovala spolu (a mně zaplesalo srdce). Další hodinu jsem si už rovnou sedl k ní a skrze konverzace jsme se postupně poznávali. V druhém pololetí jsem měl před ruštinou dvouhodinovou obědovou pauzu (a ona jako dojíždějící také neměla kam jít), takže jsme se scházeli desítky minut před začátkem hodiny a dlouze si povídali. Chodil jsem tam v předstihu kvůli ní (a její kamarádky si toho všimly, takže si nás kvůli tomu dobíraly).

Psali jsme si i přes Facebook, nicméně byla (stejně jako všechny jiné krásné slečny v mém životě) dlouhodobě zadaná. Chodila s jedním Vietnamcem, protože se jí Vietnamci typově líbili. Když jsem z ní zkoušel nenápadně vyzvědět, jestli se jí líbím i já, vylezlo z ní, že úplně nepředstavuji typ někoho, kdo by ji fyzicky přitahoval. Svěřila se mi, že ve vztahu není šťastná, ale zároveň partnera hrozně milovala a nemínila opustit (což mi připomnělo bývalou spolužačku). Zkoušel jsem jí poradit, ale zároveň jsem z toho měl v hlavě neskutečný zmatek, jestli u ní mám šanci, nebo ne (a proč se se mnou vůbec tolik baví, pokud mě vážně nechce)?!

Původně jsem myslel, že je o pár let mladší (chodila do třeťáku, přičemž já byl věkem šesťák, byť v prvním ročníku bakaláře), ale na jedné hodině se odhalilo, že je shodný ročník narození (protože nešla na vysokou hned po střední). Nicméně od přítele neodešla, takže se po mém náhlém ukončení studia (a nástupu do práce) naše cesty rozešly. Původní intenzivní komunikace ochabla, ale i tak mi sama od sebe občas nečekaně napsala. Po dvou letech jsem se dozvěděl, že konečně opustila přítele (a tak jsem začal opět zkoumat, jestli nemám náhodou šanci). Bylo léto a já nevěděl, co s povinnou celozávodní dovolenou, takže jsem ji zkusil pozvat na týden k sobě domů (že bych si půjčil od našich autíčko a výletovali bychom po Čechách).

Souhlasila a první den jsme si udělali krásný výlet po okolí Karlštejna. Cestou jsem vyzvídal, kolik toho máme společného (abych odhalil, jestli má vůbec smysl se o nějaký vztah snažit). Opět mi potvrdila, že nejsem její typ, že s ní rozhodně nemám počítat na rodinné dovolené na kolech a že vlastně ani nechce děti. Kráčel jsem tehdy po cestičce za ní na hrad a hlavou mi běželo, že (jakkoliv přitažlivá) tohle asi nebude ideální protějšek. Večer jsme se dívali na film a ona si vybrala nějaký, který mi přišel jako odpad (čímž pouze potvrdila mé přesvědčení). Seděli jsme kousek od sebe u televize a já nervózně čekal, jestli nepodnikne nějaký krok (ale k ničemu se očividně neměla, takže jsem se i já držel zpátky). Druhý den jsme se jeli koupat a hovor se stočil na její milostné plány.

Na víkend měla domluvené první rande s nějakým klukem, o kterém doslova básnila. Náhle zastavila a zeptala se, jestli o ni taky nemám zájem? Měl jsem zájem po stránce přitažlivosti, ale zároveň jsem společnou budoucnost neviděl úplně růžově (a hlavně jsem nemínil soutěžit s nějakým sokem o její srdce), takže jsem jí řekl, že bych raději zůstal jenom jako kamarád (což byla v danou chvíli pravda). Zpětně mi řekla, že samozřejmě chtěla, abych o ni zabojoval (ale takové ženské náznaky, kdy pusa říká opak, než chce srdce, ty já odhalovat nikdy neuměl)! Nicméně já to vzdal, ona musela náhle odjet kvůli montérům u nich doma a po víkendu začala chodit s oním klukem, takže jsem to bral za uzavřené.

Začátkem ledna mi ovšem zase nečekaně napsala s pláčem, že se rozešla s oním chlapcem, že jí to zlomilo srdce a že potřebuje radu. Byl jsem pro ni něco jako moudrý mnich, jehož rad si cenila. Chvíli jsme si psali, až jsem ji zase pozval, jestli nechce přijet to probrat osobně. Vyříkali jsme si mimo jiné otevřeně i onu neúspěšnou dovolenou, načež se na stole opět objevila otázka, jestli spolu nemáme začít chodit. Upřímně jsem si myslel, že to nevyjde (pravděpodobností jsem tomu dával kolem 65%), ale už jsem byl opět rok a půl o samotě a fyzicky jsem po ní silně toužil. Ovlivněný chtíčem jsem ji tedy přemluvil k tomu, že to možná nevyjde, ale můžeme to alespoň zkusit (protože i kdyby to vydrželo jenom na pár nocí, bohatě by mi to za to stálo).

Nakonec se ukázalo, že jsem to odhadl správně (a do konce života nám to nevydrželo). Měli jsme zůstat pouze kamarádi, protože náš vztah byl postavený na logickém rozhodnutí (nikoliv na lásce) a bez pevných základů (například v podobě společných zájmů) to nemohlo dlouhodobě vydržet. Svého tehdejšího rozhodnutí ovšem nelituji, protože jsme si užili skvělý první rok vztahu, díky kterému přišlo na svět úžasné miminko (které jsem vyhlížel již řadu let). Svatbu (a následný rozvod) jsme si sice mohli ušetřit, ale ve výsledku nás stejně až do smrti spojuje láska k oné úžasné dušičce, kterou jsme společně zplodili (a byť nám to jednou možná vyčte, její existence za to rozhodně stojí)!