Odjakživa jsem si přál být u porodu svého dítěte (stejně jako byl táta u mého), ale zrovna jsem bohužel trefil krátké období, kdy to přísná protiepidemická pravidla zakazovala.

O svém těhotenství se má partnerka dozvěděla den po svých narozeninách (na které se tenkrát poměrně opila na hudebním festivalu), takže to pro nás byl takový příjemný dáreček. Do podzimu jsme stihli zasnoubení (abychom tvořili jednotnou rodinu), koupi auta (abychom se za rodiči s dítětem nekodrcali vlakem či autobusem) i svatbu samotnou. Manželce postupně narůstalo bříško a z těhotenské aplikace jsme porovnávali velikost plodu s různými druhy ovoce. Když jsme spolu vyrazili na ultrazvuk, nebyl jsem z onoho obrazu vůbec moudrý (co je hlavička a co zadeček), ale doktorka nám i tak byla shcopná prozradit pohlaví.

Partnerka už od června nepracovala, kvůli čemuž sice ve výsledku nedostala mateřskou, ale zase mohla být v klidu doma. S narůstající vahou dítěte (a náporem na tělo) jsem jí pomáhal s masáží hráze, zad i dalšími úkony, jak to jen šlo. Sice jsme spolu bydleli v Českých Budějovicích, ale jako místo k porodu jsme si vybrali Český Krumlov (protože tam měli prý přívětivější personál a osobnější přístup k rodičkám). Představovali jsme si, jak si zaplatíme nadstandardní pokoj (a budeme v porodnici spolu všichni tři). Žena si dokonce sepsala asi tři stránky dlouhý porodní plán (jehož základní myšlenkou bylo, že kdyby náhodou nebyla ve stavu schopném patřičné interakce, měl personál vše řešit se mnou). Dokonce jsme se i s dostatečným předtihem zapsali v porodnici (abychom pak nemuseli vyplňovat papíry za pochodu).

Na jméně dítěte jsme se shodli jednoduchým systémem. Nejdřív jsme prošli kalendář českých i zahraničních jmen (včetně netradičních), přičemž jsme každé okomentovali a zapsali si jenom ta, která se líbila nám oběma. Z oněch zhruba deseti jmen pro kluka a deseti pro holku jsme pak pro každé pohlaví vybrali top tři (která šla kombinovat i mezi sebou) a dohodli se na jejich pořadí. Celkem nás tehdy pro dítě zaujalo (jakožto fanoušky Harryho Pottera) i jméno Godrik, ale nakonec jsme se shodli, že by více sedělo spíše psovi.

Vše probíhalo hladce až do chvíle, než začátkem nového roku přišla z Číny epidemie koronaviru (Covid-19), která absolutně ochromila svět. Média tehdy chrlila strach na všech strany a vlády zběsile reagovaly často nesmyslnými opatřeními. Tři dny před termínem porodu jsme se z lokálního online deníku (i z doslechu od mých kolegů) dozvěděli, že celá jedna směna krumlovských porodníků chytila virus (takže jsme se obávali, aby nám nezavřeli nemocnici před nosem). Ještě v den původního termínu se zdálo na kontrole vše v pořádku, jenomže tou dobou vláda vydala nařízení zakazující přítomnost otců u porodu (a manželce se tím zhroutil celý plán).

Ovlivněný esoterikou jsem si z internetového mayského lunárního kalendáře vypracoval podrobnou analýzu všech dní v daném měsíci (které dny by se mohlo dítě narodit, aby energeticky pasovalo do rodiny). Poslední vhodný termín v daném měsíci vycházel na dva dny po lékaři stanoveném termínu, na kdy jsme měli stanovenou příští kontrolu. Ve čtyři hodiny ráno skutečně manželce začaly silné kontrakce a zdálo se, že začíná rodit. Počkali jsme tedy do rána a do porodnice vyjeli s připravenou taškou. Ženu si tam skutečně nechali (v roušce), zatímco já směl pouze donést tašku za dveře, načež jsem musel opustit areál (což nedávalo smysl, protože stejně jsme byli se ženou doma v intenzivním kontaktu, takže pokud nebyla nakažená ona, nebyl bych ani já). Vláda po pár týdnech nesmyslné nařízení o nepřítomnosti otců u porodu zrušila (ale to už pro nás bylo pozdě).

Měl jsem v práci na porodní den volno, takže jsem seděl sám doma a nervózně čekal na telefonu na zprávu (která v poledne stále nepřicházela). Byli jsme s manželkou domluveni, že mi má dát vědět, hned jak to půjde. Odpoledne mi najednou začaly chodit gratulace od manželčiny rodiny (přičemž má rodina, včetně mě samotného, zůstávala v nevědomosti, jestli už je po všem). Manželka totiž místo mně poslala rychlou zprávu své mamince, načež se už k telefonu nedostala přinejmenším na další hodinu. Své dítě jsem tedy viděl na fotce až mezi posledními (přestože jsem se na něj těšil nejvíce ze všech)!

Seděl jsem sám doma a nemohl ani jít oslavovat, protože podniky byly zavřené. Symbolicky jsem si na dálku přiťukl s rodinou, ale takové zapíjení asi příliš nezabralo, protože miminko dostalo novorozeneckou žloutenku (což prodloužilo ženě pobyt v porodnici o další dva dny). Trochu jsme si volali, ale zase jsem ji nechtěl příliš zdržovat, protože měla svého stresu dost (ačkoliv zpětně jsem možná mohl nechat hovory puštěné déle, třeba i bez povídání, jenom aby cítila morální podporu, když tam byla na všechno sama).

Své miminko jsem viděl naživo až po pěti dnech. V autosedačce jsem si ho příliš neužil, ale doma jsem konečně mohl ten živý uzlíček láskyplně obejmout. V práci jsem měl 14 dní volno, abych doma pomohl manželce v zaběhnutí, avšak ta byla z porodnice už tak nastartovaná, že spíše pomáhala ona mně v orientaci (jak a co je třeba). Mnoho věcí jsme se naučili za pochodu a brzy si vypracovali rutiny. Nejhůře manželka nesla nedostatek spánku, takže jsem v noci vstával k postýlce já, děťátko vždy přiložil ženě k prsu na kojení, načež jsem jej zase kolíbáním uspával. Ze začátku jsme úplně nezvládali správnou techniku odkrkávání (což vedlo k častému ublinkávání), ale i rady dětské doktorky nám v lecčem pomohly.

Když jsem viděl, že manželka nemá kapacitu zvládnout péči o miminko a ještě se starat o domácnost, dohodl jsem si v práci přechod na třídenní pracovní týden (byť za cenu ztráty peněz), abych jí mohl se vším pomáhat. Hned po práci jsem chodil domů a přebíral péči (aby žena oddechla), přes noc k miminku vstával (a o volných dnech zase vstával s ním, zatímco žena dospávala deficit). Od neustálé péče jsem si sice v práci odpočinul, ale tímto stylem jsem zůstával v konstantním zápřahu od rána do rána, sedm dní v týdnu (což jsem si sice s milovaným tvorečkem naplno užíval, ale postupně se to začalo podepisovat na mé kondici).

Natolik jsem se ponořil do starání o roztomilé nemluvňátko, že jsem se v postatě stal jeho druhou matkou. Dokázal jsem poznat rozdíl v tónu pláče, vzbudil mě sebemenší šelest v postýlce, zvládal jsem přebalování, koupání i uspávání, později i krmení příkrmy. Vůbec nám nevadilo, že trávíme většinu času doma, protože onen rok se zastavil celý svět a stejně bychom nikam nemohli. Naopak jsem si užíval, že mám tu příležitost vidět všechny ty milníky, od prvního zoubku a překulení až po první krůčky. Ne vždy se nám dařilo vše skvěle, například letní pobyt u rybníka přivodil čtyřměsíčnímu děťátku salmonelózu, v pěti měsících se nám nečekaně překulilo víckrát za sebou na jednu stranu a spadlo z postele na hlavičku (ale vždy to nakonec dobře dopadlo a nic závažného z toho nebylo).

Oporu jsme naštěstí oba měli i v nejbližší rodině, protože pro naše rodiče to bylo první vnouče, které vždy rádi viděli. Když žena přestala kojit, vymysleli jsme způsob, jak pořád tolik nependlovat mezi třemi lokalitami, ale taky si trochu odpočinout. Ze čtyř víkendů jsme dvakrát vzali každý z nás dítě za svými rodiči samostatně (zatímco ten druhý doma odpočíval); dvakrát jsme pak jeli společně (abychom taky viděli tchyni s tchánem). Nevědomky jsme tak naše milované batolátko již od prvního roku navykali na střídavý režim, který nastal po našem rozchodu (dva roky od porodu).

Do dvou let jsem děťátku vedl pravidelný deníček, ovšem po našem rozdělení jsem o mnoho klíčových okamžiků přišel (takže jsem už v záznamech nepokračoval). Mrzelo mě, že už spolu netrávíme tolik času, že mé dítě bydlí většinu dnů jinde než já. Ovšem z racionálního pohledu dávalo smysl, aby o něj spíše pečovala matka na rodičovské dovolené, než zaměstnaný otec. Dle mé zkušenosti si ve starším věku už nebude pamatovat ty dva roky nepřetržité péče, kdy jsme spolu byli pořád, spíše mě asi bude vnímat jako víkendového tátu. I proto si tak vážím našeho společného času a snažím se jej vždy užívat naplno! Děťátko představuje jednu z mých největších životních radostí a jsem za něj neskutečně rád!