Když zpětně bilancuji svá životní rozhodnutí, svatba s exmanželkou je jediné, které bych udělal jinak. Nelituji akce samotné, ale kdybychom se nebrali, ušetřili bychom si spoustu formalit i peněz (a na konečný výsledek by to nemělo žádný vliv).

Po půl roce vztahu jsme se zdánlivě brali velice narychlo, ovšem znali jsme se v onu chvíli už čtyři roky (ze školy), navíc mezi námi dvěma vždy skvěle fungovala otevřená komunikace (takže jsme měli dobrou představu, co jeden od druhého čekat). Rozhodovali jsme se v nejlepší víře, že spolu chceme tvořit rodinu, takže do toho půjdeme naplno (což obnášelo samozřejmě i sňatek), přičemž jsme určitě neplánovali přispět do nepříliš pozitivní statistiky rozvodovosti. Na druhou stranu jsme sezdání brali více jako úřední akt než slib věčného propojení, takže pro nás nepředstavovalo takový závazek, abychom jej později nedokázali v případě potřeby rozvázat.

Ještě v těhotenství vše probíhalo skvěle, ovšem první šrám do našeho vztahu přinesl porod samotný. Manželka ve svém porodním plánu absolutně spoléhala na to, že tam pro ni budu a se vším jí pomůžu (psychicky i fyzicky). Nevyšlo to. Rozumově nám bylo jasné, že kvůli přísným protiepidemickým opatřením (která přítomnost otců u porodu oněch pár týdnů zakazovala), ale emočně si partnerka prošla stavem, kdy se o mě potřebovala opřít nejvíc, ale já tam pro ni nebyl (pocitově asi jako by chrabrý rytíř z nařízení krále nechal princeznu samotnou, aby si prosekala cestu temným lesem, zatímco on by to objel okolo).

Po příjezdu domů jsem nevědomky začal přisypávat sůl do otevřené rány. Sice jsem se manželce snažil péčí o dítě maximálně ulehčit práci, ale tím jsem sám sebe přepnul do mateřského módu. V bytě se s přibývajícími týdny hromadila ženská energie, zatímco té mužské rapidně ubývalo. Ze své vlastní rodiny byla žena zvyklá na model silného chlapa, který přijde z roboty domů a očekává teplou polévku na stole. Děti možná podrbe rozverně po hlavě nebo jim přečte pohádku (ale jinak nechává péči o ně i všechny domácí práce na ženě), protože jeho zodpovědností je akorát zabezpečit a ochránit rodinu. Jenomže já byl protiklad tchána (co kmitá od plotny k pračce, uklízí, stará se a pečuje), zkrátka moderní chlap (který by válčit za rodinu nešel).

Žena potřebovala být pro někoho princezna, ale její princ si místo toho hrál v dětské komnatě (navíc ona sama neměla tolik času na zkrášlování jako kdysi, takže si místo opečovávané princezny připadala jako šmudla). V kombinaci s nepřítomností mužské energie v domácnosti to u ní vedlo ke ztrátě libida. První týdny jsem to přisuzoval šestinedělí, další tři čtvrtě roku hormonům z kojení, ale když ten stav neustával ani poté, začala mi docházet trpělivost. S manželkou jsme se (místo romantických partnerů) přeformovali do role spolu bydlících rodičů (kteří se mnohdy neshodli ani na technice výchovy). Příliš nepomáhal ani malý byt, který pro mladý pár postačoval akorát, ale ve třech (a s kopou hraček) už neposkytoval dostatek prostoru na život i soukromí.

O všem jsme spolu otevřeně komunikovali a celý následující rok se snažili najít cesty, jak situaci vyřešit. Na druhou stranu jsem nedokázal (ani nechtěl) změnit svou podstatu na dominantnějšího alfa samce (protože jsem se v takové roli necítil příjemně). Alespoň jsme začali uvažovat o změně prostředí (jenže na pořízení nemovitosti jsme neměli peníze). Nabízela se rekontrukce horního patra u tchyně s tchánem (kteří tou dobou teprve dodělávali své spodní), ale já nerad stavěl a čím více času jsme u nich na vesnici trávili, tím jsem si byl jistější, že v této díře plné zvláštních existencí (s čestnou výjimkou manželčině rodině) rozhodně nechci skončit. Manželka zase rázně odmítala bydlet poblíž své tchyně, takže jsem se ocitli v patové situaci.

Neustálé motání v kruhu se mi začalo zajídat i v práci, takže jsme se dohodli se ženou, že zkusím najít jinou (a do cílové lokality se pak přestěhujeme, klidně jenom do pronájmu). Našel jsem různé inzeráty, ale shodou okolností nejzajímavější firma sídlila v mém domovském Písku. Několikrát jsem se ptal ženy, jestli jí nevadí, že bych danou práci zkusil získat (protože za tchyní původně nechtěla), ale ona mě v tom povzbuzovala. Když se mi to ovšem povedlo a otevřel jsem kapitolu možného stěhování, rezolutně prohlásila, že do Písku nepůjde ani za nic (a že chce zůstat v Českých Budějovicích, odkud klidně můžu dojíždět).

Abych se vyhnul otravnému dennímu dojíždění, domluvili jsme se, že si v práci nechám jen čtyřdenní úvazek, v neděli večer odjedu do Písku (kde budu přespávat ve svém dětském pokoji u našich, kteří s tím neměli problém) a ve čvrtek po práci opět přijedu zpět za svou rodinou. Když už jsme se ovšem takto rozdělili místně, vyvstala obratem otázka, jestli má smysl setrvávat ve vztahu, který postrádá lásku. Nechtěli jsme být rodinou, kdy spolu dva zůstanou pouze kvůli stabilnímu zázemí pro dítě (ale ono dítě pak akorát sleduje dva labilní rozhádané partnery). Naopak jsme si řekli, že raději půjdeme od sebe (v naději, že každý najdeme lepší protějšek, se kterým budeme šťastní, přičemž dítě sice nebude mít oba rodiče pohromadě, ale u obou zvlášť uvidí dostatek lásky a radosti). Za sebe bych možná cítil potřebu více bojovat za záchranu vztahu s někým nenahraditelným, ale vzájemné odlišnosti mi dávaly spíše najevo, že tam někde k sobě můžu najít někoho mnohem lepšího.

Řekli jsme si tedy, že si dáme ve vztahu volnost hledat jiné partnery (ačkoliv žena se tvářila, že o žádný další vztah zájem nemá, že raději zůstane s dítětem sama). To jsem ovšem netušil, že si hned první týden založí profil na Tinderu a ve volných dnech (kdy jsem se staral o dítě já) si vyrazí užívat na randíčka. Obhajovala to potřebou se ujistit, jestli není chyba v ní (ale skutečně v našem vztahu), ovšem mně to takhle rychle přišlo velice zbrklé (skoro až na hranici zrady, přestože k tomu svolení měla). Ani mi nepřišlo příliš bezpečné střídat milence jako ponožky, zejména pokud si je přivedla do našeho bytu (kde visely všechny fotky i jsme měli veškerý majetek).

Naštěstí si záhy našla jednoho skvěle padnoucího, do kterého se absolutně zamilovala (a z minuty na minutu změnila svůj názor, že už nikdy nechce vztah). Začala k němu jezdit (občas i s dítětem), takže jsem raději řekl, ať se tam přestěhují úplně (aby tam mělo dítě potřebné zázemí a my zbytečně neplatili za prázdný byt, ve kterém ani jeden z nás není). Nový přítel se zdál na pohled sympatický (i měl některé podobné vlastnosti jako já), takže mi nezbylo než doufat, že roli otčíma zvládne zodpovědně. Kromě toho měl doma štěně, takže jsem bral pozitivně, že se dítě naučí milovat i jiné tvory už odmalička.

Já sice zpočátku nikoho neměl (a dočasně žil v dětském pokoji u rodičů), ale tím spíše jsem chtěl dotáhnout rozvod do konce (abychom měli po formální stránce klid). Režim střídavé péče i finanční podporu jsme si během prvního půlroku odladili sami (aby nám to co nejlépe vyhovovalo), takže zbývalo akorát dohodu sepsat s nějakým právníkem a nechat ji posvětit soudy. Obrátil jsem se na kamarádova bratra (kterého jsem taky dobře znal), aby nás v celé věci zastupoval. Ze začátku jsme ke všemu přistoupili lehce laxněji a neřešili čas, ale když ubíhaly měsíce a soud ještě neobdržel žádost o rozvod, rozhodli jsme se tomu věnovat větší prioritu (tím spíš, že jsem mezitím našel novou partnerku).

Soudy nás čekaly dva, každý v jiném místě (protože trvalé bydliště manželky bylo v jiném okrese než naše poslední společné bydliště). Pro ten první jsme se museli sejít s pracovníkem OSPOD, který měl u soudu hájit zájmy dítěte. Vyzpovídal nás a shledal, že navrhované celkem dává smysl (termín soudu samotného se však ještě o měsíc posunul, vlivem drobné rekonstrukce na místě). Paní soudkyně vypadala rozumně, avšak ohledně střídavé péče měla problém s tím, že nepracující manželka (kterou živil její nový přítel, zatímco ona se starala doma o dítě) nedokázala prokázat žádný vlastní zdroj příjmů, kterým by péči zajistila. Na místě nás proto trefnými argumenty přesvědčila k tomu, abychom místo střídavé péče zvolili společnou (kde je vše ponecháno na domluvě exmanželů). Jelikož naše vztahy zůstaly i po rozchodu dobré a vycházeli jsme si v případě potřeby oboustranně vstříc, neměli jsme s touto změnou problém. Následný druhý soud už jenom potrvdil splnění všech náležitostí (a když si soudce ověřil, že každý už žijeme s novými partnery, proti rozvodu nic nenamítal).

Ačkoliv jsme situaci vyřešili v rámci možností ideálně, stejně rozvod napáchal škody, které nelze vzít zpět. Dítě z rozvedené rodiny má život plný přejíždění, dva domovy, dva náhradní rodiče (což může být ohledně dárků i výhoda) a musí obětovat některé zážitky (za cenu toho, že si jinde dělá jiné). Také rodiče se musí o dítě podělit (a jeden bude vždy více tratit než ten druhý, u kterého má dítě hlavní domov). Možná nám to zpětně jednou vyčte, ale věříme, že takto odděleně dokážeme dítěti přinášet daleko více lásky (než bychom to dělali, kdybychom se dlouhé roky trápili soužitím v toxickém vztahu). A zároveň se snažíme dělat maximum proto, aby byly napáchané škody co nejmenší.

Obdobně i mně neúspěšné manželství donutilo přehodnotit životní priority. Trvalo mi minimálně rok, než jsem si ujasnil, jak chci přistupovat k dalším potenciálním vztahům. Škodná na tom může být i má další životní družka, se kterou se vůbec neženu do svatby. A v neposlední řadě pak vznikají otazníky, jestli se ještě vůbec pouštět do další rodiny (když existuje nemalá pravděpodobnost, že by to mohlo dopadnout obdobně jako prve). Člověk se nějak rozhoduje a plánuje, ale stejně věřím, že některé životní milníky jsou osudem předem dané, takže jen záleží, kdy k nim každý dojde (aby si danou zkušenost prožil, jako například my neúspěšné manželství).