Po mém vystoupení ze zaměstnaneckého poměru (a přechodu do režimu OSVČ) se toho navenek příliš nezměnilo, ale pro mě samotného to znamenalo obrovský posun kupředu.

Poprvé jsem začal podnikat v 18 letech. Tehdy mě inspiroval ambiciózní kamarád, abych zkusil nabídnout světu své služby tvorby webů. Stránky jsem sice jakž takž vytvořit uměl, zato jsem neměl ponětí, jak si shánět klienty. Jediným mým zákazníkem byla kamarádova maminka (které jsem pomohl udělat nové webovky pro její ranč a ona se mi za to odvděčila možností, jít si několikrát zajezdit na koni zdarma, které jsem nikdy nevyužil). Když jsem tedy po pár měsících došel s nulou na kontě svou (ne)výdělečnou činnost zrušit, přišlo mi, že pro osobu mojí stydlivé povahy podnikání nebude to pravé ořechové.

Na druhou stranu jsem vždy sršel kopou podnikatelských nápadů, které jsem další léta mnohdy nezkusil realizovat pouze proto, že mi chybělo živnostenské oprávnění (například na sponzorských spolupracích bych v době své největší knižní slávy mohl pěkně rýžovat). Ačkoliv jsem v zaměstnání nevydělával příliš, vyhovovalo mi, že se za mě starají účetní (a já akorát podepisuji růžový papír). Nevadilo mi, že narážím na mzdový strop, protože mi stačilo málo (za nejhodnotnější jsem považoval volný čas s rodinou a při přebytcích peněz si akorát kupoval telefony či jiné nesmysly).

Štědrý honorář jsem nevyžadoval ani po přechodu do nové práce (místo kariérního růstu jsem v zásadě zůstal hodinovkou na stejných penězích). Ovšem s masivní inflací (a nutností se o sebe postarat sám) jsem si začal klást otázku, proč osm hodin denně dřu pro někoho jiného, když bych ten samý čas mohl budovat něco vlastního! Bavil jsem se s bývalým kolegou (který si rozjel malý e-shop), a byť mu to moc nevydělávalo, jeho pracovní svoboda mě inspirovala. Nevadilo mi ani tolik, že si šéfové jezdí na dovolené a kupují značkové oblečení (za vybudování firmy si své odměny zasloužili), ale chyběla mi svoboda rozhodování, co budu který den dělat a kde (tím spíše, když občas mé pracovní úkoly směřovaly opačným směrem, než jsem si představoval).

Přišel jsem tedy koncem roku za šéfem s nabídkou, že za mě ušetří na daních, kdybych pro ně dál dělal jako živnostník. Na oplátku jsem požadoval dohodu ohledně výrazně menšího počtu odpracovaných hodin (aby mi zbýval čas na jiné klienty či rozvoj vlastního byznysu). Když šéf viděl, že mu nabízím férovou hodinovou sazbu (pro dobré vztahy jsem výrazně podcenil svůj standard), která jemu ubrala náklady (a mně zajistila pokrytí potřeb), tak s novým režimem souhlasil.

Od nového roku jsem si tedy znovu založil živnost. Tamní úředník mě hned ze začátku zarazil otázkou, jestli chci paušální daň nebo daňový paušál (což se ukázalo jako dvě naprosto odlišné věci, které se nešikovně jmenovaly podobně). Po troše vysvětlování rozdílů jsme se dobrali k tomu, že asi paušální daň (která se mi vyplatila více a ke všemu mě osvobozovala od jakéhokoliv papírování, včetně podávání daňového přiznání). IČO mi nechali stejné jako před lety (což bylo jedno, protože jsem si ho stejně nepamatoval) a já se mohl oficiálně pustit do podnikání!

Mentálně se mi sice nepodařilo hned vyskočit z přemýšlení zaměstnance, ale získal jsem absolutní pracovní flexibilitu. Dokud jsem plnil měsíční kvóty odvedené práce, mohl jsem si pracovat odkudkoliv (a v kteroukoliv hodinu se mi to daný týden hodilo)! Místo chození do kanceláře jsem si jen z postele popošel pár metrů k počítači a mohl pracovat. Ano, daleko méně jsem se potkával s kolegy, ale většinu z nich jsem pro řešení svých pracovních úkolů nepotřeboval (a pravidelné pracovní porady se šéfem jsme si zachovali).

Větší oříšek představovalo, jak naložit s volnými pracovními dny (které jsem nově nabyl). Nechtělo se mi hledat druhého klienta (protože peníze mi tak akorát postačovaly), spíše jsem toužil rozvíjet něco vlastního. Prvotní myšlenkou byl podcast osobního rozvoje (rozebírající myšlenky z chytrých knih), ovšem po prvních pokusech jsem zjistil, že mě nebaví jen papouškovat cizí koncepty (protože tím jsem světu příliš nového nepřinášel). Toužil jsem poskytovat druhým nějakou hodnotu, ovšem z nepřeberného množství mých zálib jsem si nedokázal přesně vybrat, která by to měla být (aby mě dostatečně naplňovala a každý den motivovala vyskočit z postele).

Čím více jsem o tom hloubal, tím méně jsem tvořil cokoliv navenek (ale zároveň tím hlouběji do svého nitra jsem se ponořoval). Zdánlivě ztracený čas se proměnil v klíčový čas na sebe. Zpomalil jsem a začal odlupovat jednotlivé vrstvy ega a navyklých vzorců (aby se mi postupně začala odhalovat má podstata). Náhle jsem nepotřeboval zanechávat odkazy, čehokoliv dosahovat (stačil mi život v přítomném okamžiku, tam, kde jsem).

Místo systematického budování jsem se věnoval prostému životu (hrál si s dítětem, trávil čas s přítelkyní, chodil plavat, četl knihy i mnoho dalšího). Vše klíčové jsem už ve svém životě měl (a s minimálními náklady), tak proč se mořit dvěma pracemi (když jsem místo toho mohl půlku života volně žít)! Ano, stále poměrně závislý na pravidelných příjmech, ovšem od toho jsem si v životě vybral práci, která mě baví (aby mi nevadilo se jí pravidelně věnovat). Čím menší poměr to ovšem dokáže být, tím lépe!

Dokud žijeme v lidském společenství, závislosti jeden na druhém se nikdy nevyhneme. Z hlediska teorie chápu, že kdybych se stal majitelem firmy (či ještě lépe investorem), mohl bych daleko snadněji vydělávat výrazně vyšší obnosy peněz (protože by druzí pracovali za mě). Zároveň však vím, že by mi ani všechny peníze světa nepřinesly o moc více radosti, než už mám nyní. Ovládám mnoho technik, kterými se dá vybudovat značka, ale zároveň absolutně necítím potřebu tu před nikým lakovat fasádu. Jsem tím, kým jsem, a takový se miluji (přičemž role podnikatele mi pomáhá, být takový mnohem častěji)!