Fandím transparentnosti (a nemám co skrývat)! Občas to ovšem se sdílením osobních informací (skrze internet) poměrně přeháním (přičemž chloubu rodině tím rozhodně nedělám).

Těsně před dospělostí jsem sepsal krátkou knihu všech svých největších tajemství a publikoval ji na svém osobním blogu. Měl jsem natolik čistou duši, že mě jejich zadržování už léta užíralo (a já chtěl tímto aktem ulevit svému svědomí). Ve výsledku se jednalo o směsku dávno promlčených dětských a pubertálních historek (které pro svoji trapnost nikoho nezajímaly a k většině zapojených se stejně nedonesly).

Knihu jsem sice nedlouho poté smazal, avšak od té doby jsem razil životní přístup radikální upřímnosti (který ode mě odháněl některé přátele). Držel jsem se hesla: „Zeptej se mě na cokoliv a já ti pravdivě odpovím!“ Většina ovšem brzy zjistila, že některé věci je pro ně lepší nevědět (nebo je to vůbec nezajímalo, takže se nikdo na nic zásadního neptal). Mě by bavilo poznávat nitro někoho druhého, ale za celý život jsem poznal pouze jednu spřízněnou duši, kterou šťourání v mysli ostatních zajímalo natolik, že jsme o sobě navzájem vyzvěděli první poslední (ale i tak pouze klouzali po povrchu naší osobnosti).

Drobné vhledy do uvažování ostatních mi v životě sloužily k tomu, abych dokázal lépe předvídat jejich chování (a tím se vyhnul potenciálnímu ublížení z jejich strany). Právě díky otevřené komunikaci od samotného začátku prvního vztahu mě pak tolik nezranil jeho následný vývoj, obdobně i s exmanželkou proběhl rozvod v přátelském duchu (a dodnes se zvládáme dohodnout ohledně péče o dítě). Svou vlastní sdílností vůči ostatním jsem se sice stal nudně předvídatelným, ale přesto lidé kolem mě znali vždy pouze zlomek příběhu, který zformoval současného člověka.

Jelikož miluji vyprávění příběhů (a toho svého nejvíce), napadlo mě (kolem 34. narozenin) zkompletovat ten svůj. Místo hraní rolí a budování značek odvyprávět od začátku do současnosti všechny klíčové momenty, které stály za vývojem mé osobnosti (podělit se o své životní prožitky a dojmy, které jsou tím jediným, co si z tohoto světa jednou odnesu). Rozhodl jsem se to udělat neprodleně (nikdo neví, co přinese zítřek), protože ve stáří už bych na to (podobně jako má babička) nemusel mít dostatek sil. Během necelého měsíce jsem tak chronologicky zaznamenal vše, na co jsem si vzpomněl (a že se vynořovaly stále hloubější vzpomínky, až zaznamenávané paměti z původních zhruba třiceti článků nabobtnaly na osmdesátku podrobných příběhů).

Mohl jsem vše podat humorně a kratší, ale já se snažil o nezkreslené vylíčení událostí (a nechal občasný humor, ať se volně prolévá detailním záznamem doby). Zároveň mi to přišlo jako ukázkový útržek ze života obyčejného člověka na přelomu tisíciletí, dobový záznam pro budoucí generace (jak se tenkrát žilo a na čem si lidé ujížděli). Přestože se všichni mí blízcí v příbězích mohou najít, záměrně jsem vynechával všechna jména (i některé další údaje, abych alespoň navenek zachoval anonymitu). Cílem není ukazovat na nikoho veřejně prstem, pouze odhalit můj pohled na dané situace.

Přestože jsou příběhy plné emocí (věrně zaznamenaných, jak jsem je v daný okamžik zažíval), všechny z nich už dávno vyprchaly. Necítím žádnou zášť ani výčitky vůči nikomu zmiňovanému! Každý v životě vždy jednáme nejlépe, jak v danou chvíli dokážeme (byť se to při zpětném pohledu zdá hrozné). Jistě by se našla řada příběhů (i nad rámec mého vyprávění), kdy jsem naopak já svým chováním (mnohdy i nevědomky) ublížil druhým. Obojí beru jako události, které se měly z nějakého důvodu stát (abychom si v životě na vlastní kůži prožili to, co jsme se do této životní školy přišli naučit).

Rád bych, kdyby mé životní poznatky ukázaly druhým, jak to nedělat (a nebo naopak dělat u pozitivních příkladů). Na druhou stranu si absolutně nedělám iluzi, že to tu někdo bude poctivě pročítat (ideálně pozpátku od nejstaršího příběhu po ten nejnovější). Každého především zajímá jeho vlastní příběh, ale na nějaký cizí asi příliš zvědavý není (pokud se zrovna nepřekrývají). Teoreticky jsem nic z toho nemusel vystavovat na internet a efekt by to měla zhruba stejný. Na druhou stranu věřím, že se posouváme do doby, kdy lidé přestanou skrývat svá tajemství a začnou se navzájem více otevírat. Svým extrémem jdu příkladem, že se v tomto ohledu nemusí ničeho obávat.

Pro koho jsem tedy všechny ty paměti sepsal? Pro kohokoliv (koho to bude zrovna zajímat), ale především pro sebe! Jednak mě bavilo samotné psaní (utřídil jsem si při něm myšlenky a vybavil mnoho silných vzpomínek), ale zároveň jsem opětovným prozkoumáním svého života (s dostatečným časovým odstupem) získal i lepší představu o tom, kudy se v něm optimálně ubírat dál. Hledal jsem společnou linku, vinoucí se napříč všemi texty. Jestli něco spojuje drtivou většinu příběhů, pak jednak vzájemná interakce s druhými lidmi, ale také věnování pozornosti přítomnému okamžiku!

Odnáším si z toho cennou lekci, že pokud do mého života mají přibývat další příběhy, nejsilněji budu vždy zpětně vzpomínat na ty, kdy jsem něco prožíval společně s ostatními! A také, že se život odehrává tady a teď (a raději prožívat to dobré i špatné nyní, než se stále nimrat v minulosti či plánovat budoucnost). Pohled na minulé přešlapy mě motivuje k dalšímu zkoušení (a opětovnému chybování), dokud člověk nenajde to pravé (pokud vůbec někdy, ovšem hlavní je stejně cesta samotná). Retrospektiva mi potvrdila to, co jsem vždy podvědomě věděl – že teprve mimo komfortní zónu začínají opravdové zážitky! S díky za vše minulé a láskou ke všemu současnému kráčím otevřeně vstříc dalším zítřkům.