„Místo narození?“ ptá se paní za přepážkou zmateně při pohledu na DEU v mé občance. „Mnichov,“ odpovídám a většinou to stačí, aby se nepotřebovala ujistit, že tím nemyslím žádnou z drobných českých obcí se stejnojmeným názvem.

Inu, pocházím z BRD. Nikoliv ze středočeské vrchoviny Brdy, ale poctivé Bundesrepublik Deutschland, u nás známé spíše jako SRN (Spolková republika Německo). Takže z té druhé půlky, než v jaké soudruzi udělali chybu s výrobou plastových lžiček, respektive počátkem roku 1991 už stejně byly obě části sjednocené.

Mám české rodiče, oba (díky za optání a připomenutí, že jsem prošvihl možnost bilingvní výchovy)! Akorát jsem se narodil do emigrantské rodiny, alespoň zpolovic. Má babička utekla s Němci před Rusy z Ukrajiny do Sudet (aby po válce zjistila, že skončila v Čechách místo v Německu), zatímco všechny čtyři její děti následně utekly před komunisty z ČSSR na západ.

Já se naštěstí narodil do svobodnější doby, která umožňovala návrat. Můj táta tehdy v práci dostal neplacené volno (které se mu více než dobře zaplatilo), takže mohl být přímo u porodu v München Klinik Schwabing (což pro tatínky v Československu nebývalo běžné). V zakoupené staré Audině nás potom přivezl zpátky do jižních Čech, abych konečně poznal svou skutečnou domovinu.

A tak jsem tady, devadesátkové dítě, které zažilo černobílou televizi se dvěma kanály, volání z vytáčecího telefonu do telefonní budky, nahrávání pořadů z rádia na magnetofonové pásky i mnoho dalšího…