Ačkoliv jsem měl poměrně klidné dětství (vlastně i celý život), existuje jeden zážitek, který se mi zaryl nepříjemně hluboko pod kůži. A to doslova, protože mám na mysli, když mi v šesti letech dělali obřízku. Oproti osmidenním židovským chlapcům jsem měl ale tu nevýhodu, že mi události před a po zůstaly v živé paměti.

Kvůli zúžené předkožce jsem už byl na operaci o tři roky dříve, ale částečná obřízka očividně nestačila, takže jsem si to dal pro velký úspěch znovu. I tak jsem si připadal před zákrokem jako šťastlivec, protože já byl na klinice pro lepší čůrání, zatímco sedmiletý kluk, který se mnou sdílel pokoj, trpěl závažnou chorobou a čekala ho náročná operace.

I samotná příprava se zdála příjemná. Četli nám pohádku (jako po obědě ve školce) v domnění, že usneme. Což platilo možná na malé děti, ale já ve školce zásadně nespal, takže mě do říše snů poslala až dýchací maska plná uvolňujícího rajského plynu. Matně si vzpomínám, že se mi potom zdál i nějaký relativně obyčejný sen, ze kterého jsem se probudil až po operaci ve výtahu, respektive na pokoji.

Starší kluk už byl pryč a místo něj mi měl dělat společnost přes noc nějaký tříletý klučina. Což se brzy po odchodu rodičů ukázalo jako kámen úrazu, protože začal neskutečně plakat po mamince. Být sám o sobě, první noc bez rodiny bych v šesti letech přežil bez větších emočních výlevů, ale zoufalý pláč z vedlejší postele v kombinaci s přicházející tmou a bolestí v rozkroku způsobil, že dopadla opuštěnost i na mě.

Slzy však nebylo to jediné, co ze mě teklo. Spustil se mi průjem a já ani přes veškerou snahu nezvládl včas slézt z postele a doběhnout na toaletu. Přivolaná sestřička nebyla vůbec nadšená, že po mně musí měnit celé povlečení. Tím hůře, že se stejná situace do dalšího dne ještě dvakrát opakovala.

Nejen sestřička, ale i paní doktorka mě při ranní kontrole zpražila slovy, že takového pokakánka už tam dlouho neměli, že jsem ostuda a že by od kluka mého věku čekala, že si bude umět dojít na záchod. Po takových slovech jsem se zmohl jenom na pocit neférovosti vůči vyřčenému, protože jsem za normálních okolností stolici ovládal perfektně. Ani jeden jsme ovšem netušili (jak se ukázalo o pár dnů později doma), že jsem tam někde chytil salmonelózu, která byla příčinou mých střevních obtíží.

Možná tehdy nebyl kladený takový důraz na psychickou pohodu (dětských) pacientů, nebo na odloučeném pracovišti polikliniky zaměstnávali méně schopné zdravotníky než v nemocnici, každopádně na závěr přišel i fyzický nekomfort, kdy mi sestřička i přes můj nářek servala obvazy z vysoce citlivého pindíka s tím, že čím rychleji to udělá, tím méně dlouho mě to bude bolet.

Čekala mě poslední kontrola čůrání, při které jsem se obával, aby mě pan doktor nenechal náhodou hospitalizovaného ještě o den déle. Naštěstí byl vstřícný, vše podle něj vypadalo v pořádku a já mohl konečně domů. Na cestu mi půjčili nemocniční košili, abych se nemusel hned navlékat do těsných slipů. Kromě babičky mě přijel na kole vyzvednout i děda. Chtěl jsem, aby mě vzal do dětské sedačky na předních řídítkách (jako obvykle), ale místo toho jsem musel šlapat domů po svých, abych si o střední štangli sedačky náhodou neskřípl bimbase.

Přestože se fyzické i psychické rány již dávno zahojily, vzpomínka na onu hospitalizaci stále patří na vrcholek mých nejhorších životních zážitků. Přitom tenkrát stačilo, aby obě dámy prokázaly trochu více empatie a tolerance, místo vzteku v těžké chvíli raději podpořily nebohé dítě, a možná bych si dnes ani nevybavoval, že jsem nějakou obřízku podstoupil.