Zatímco dnešní děti umí smartphony ovládat od kolíbky, já dostal svůj první telefon až ve třetí třídě (přičemž na tehdejší dobu jsem byl stále jeden z prvních). Ani naši tehdy mobil neměli (jenom pevnou linku), ale já ho jako nečekaný dárek zdědil k Vánocům po dědovi (který si po pár měsících používání pořídil lepší model).

Byl to Alcatel One Touch, robustní telefon s anténkou, který nešlo zničit. Jednou mi v běhu omylem vypadl z kapsy, já ho nakopl do hrany zdi (o kterou se roztřískal na jednotlivé součásti), ale zase jsem je všechny poskládal zpět a bez problémů fungoval dál. Díky mobilu mě mohli naši více pouštět po městě samotného (a babička lépe kontrolovat), ale jinak toho s ním moc dělat nešlo. Existovaly na něm dvě hry – sklízení sena (spočívalo v tom, že člověk vyťukal na klávesnici místo vytáčeného čísla řadu #, načež je zpětným tlačítkem mazal) a odklízení sněhu (to samé, jen s *).

V zásadě tedy žádné, na rozdíl od legendární Nokie 3310, která v tu dobu frčela (i díky hadovi požírajícímu kostičky). Tehdy začala moje posedlost telefony s novými funkcemi. Celý rok jsem šetřil kapesné, abych si (za podpory babičky) koupil nový telefon, Nokia 3410 (o generaci lepší, ale taky s hadem). Můj starý telefon (včetně SIM karty) zdědila máma (takže díky tomu si její číslo pamatuji nazpaměť). Kromě her jsem vnímal jako hlavní benefit telefonu, že postrádá nepraktickou anténku. Ale ani s novým mobilem jsem neměl komu volat, vyjma spolužáků, se kterými jsme hráli hru na prozvánění (kdy to volající musel položit dřív, než mu to volaný stihl zvednout).

Já však šetřil dál, protože jsem zatoužil po barevném displeji, který mi o rok později dala Nokia 3510i (zatímco máma podědila další model). Mezitím ovšem začaly telefony s fotoaparátem, takže jsem další rok přesedlal (i se změnou čísla) na Nokii 6610i a předchozí telefon zdědil pro změnu táta. Hrůzostrašná kvalita fotek mě přiměla si koupit opět po roce nový telefon, tentokrát véčko Nokia 6131, které se prakticky vlezlo do kapsy. V tomto bodě se začínám lehce ztrácet, kdo co a kdy dědil, zřejmě táta po mně a po něm zase babička, každopádně jsem telefony vybavil celou rodinu (přičemž jsem se teprve rozjížděl). Véčko jsem si však oblíbil natolik, že mi jako jeden z mála telefonů zůstal déle než rok.

Předal jsem ho dál až kvůli jinému konstrukčně zajímavému telefonu. Nokia X3-02 byla neuvěřitelně štíhlá a malá (člověk ji v kapse ani nevnímal), ale přitom měla jak klávesnici (byť netradičně uspořádanou), tak hlavně dotykový displej! Právě pro jeho kompaktnost byl tento telefon jediným, ke kterému jsem se zpětně vrátil (když mi v Anglii ukradli můj nový) a také jediným, který se mnou došel až ke svému konci (když jsem si na oslavě čarodejnic stoupl zadní kapsou příliš blízko vatře, načež displej přestal dotykovat).

Mezitím však přišly na trh smartphony s připojením k Wi-Fi. Na svůj první chytrý telefon jsem si vydělal prodejem hlavní výhry z tomboly. Pořídil jsem si HTC Touch Cruise, na kterém se znaky vyťukávaly stylusem na QWERTZ klávesnici na displeji (což bylo občas náročné trefit). Asi bych jen tak neměnil, kdyby mi synovec z druhého kolene zčistajasna během jejich návštěvy u nás doma nedaroval Samsung Galaxy Note II, který měl stylus také, ale výkonem předbíhal i můj tablet. Stylový telefon bohužel za pár týdnů upoutal pozornost neznámého zloděje na hostelu. Využil příležitosti, kdy jsem ho nerozvážně nechal v pokoji na nabíječce, zatímco jsem se odešel nasnídat. Po mém návratu už tam nebyl ani telefon, ani nabíječka (a kvůli brzkému odjezdu na letiště jsem neměl čas to hlásit policii).

Ve výsledku mi ovšem stará Nokia X3-02 v zahraničí díky své kompaktnostmi posloužila daleko lépe (než obrovské pádlo) a došla se mnou až do Českých Budějovic. Po jejím zničení jsem se vrátil opět ke smartphonu, avšak kompaktnějšímu Huawei Ascend G6 (ke kterému jsem dostal jako dárek i český hokejový dres s číslem 68). Brzy se mi však začalo stýskat po obřím displeji, takže jsem přesedlal na výkonný phablet Xiaomi Mi Max se čtečkou otisku prstu na zadní straně. Byl tak obrovský, že mi čouhal s kapsy, respektive jsem ho pak raději nosil v batohu.

U výběru telefonů pro mě hrál vždy (hned po funkcích) roli vzhled, takže když jsem si vydělával prací, popadla mě chuť přejít k Apple (jejichž telefony to zvládaly bez tlačítek). Ségra už měla iPhone 4 (jediný ze dvou telefonů v naší rodině, které jsem nepořídil já) a já si vybral iPhone 7. Nový systém mě fascinoval a v kombinaci s dalšími Apple produkty fungoval skvěle. Akorát jsem tím svůj standard posunul do zcela nové cenové hladiny.

Když ségra o rok později slavila 21. narozeniny, přenechal jsem jí (skrze cestu plnou rébusů a indicií, které vedly k symbolickým třem darům s číslem 7) svůj iPhone 7, zatímco jsem si sám pořídil to nejlepší na trhu, iPhone XS. Ten jsem dal až po třech letech tátovi, když jsem si pro jeho kompaktnost koupil iPhone 13 mini. Chvíli jsem si zase musel zvykat na drobnější klávesnici, ale celkově preferuji telefony menších rozměrů, které člověk v kapse ani necítí. Přesto jsem hned další rok přesedlal na iPhone 14 Pro, abych měl ten nejlepší fotomobil na trhu (ne, že bych to výrazně využil). 13 mini přešel na ségru a její 7 na mámu, takže jsme v tu chvíli mohli v rodině vesele Facetimovat.

Jenomže postupné rozprodání většiny mých Apple zařízení a přechod nazpět k Windows počítači způsobil, že jsem se začal poohlížet po kompatibilnějších alternativách. Zčerstva po představení jsem koupil Samsung Galaxy S24 Ultra, který kvalitou soupeří s nejlepšími iPhony. Přestože je rozměry obrovský, potěšil mě návrat k telefonu, ve kterém si umím snadno nastavit jakoukoliv písničku jako budík a ve kterém exisutuje snadno dosažitelné (byť digitální) tlačítko zpět. Mám i stylus, který reálně nepoužívám, obdobně jako naplno nezužitkuji ani skvělý zoom či zabudované AI funkce. Zatím však trh nepředstavil nic extra lepšího, kvůli čemu bych chtěl měnit. Navíc jsem si telefon kupoval jako symbolickou připomínku zlomového roku 2024, ve kterém jsem rozjel své podnikání a přestěhoval se do nového bytu. A kromě toho si má rodina už příliš zvykla na jednoduchost iOS, aby někdo z nich toužil dědit Android.