Videohry jsem poprvé viděl u bratranců. Když potom dostali nový počítač s Windows 95, těšil jsem se na návštěvy k nim ještě víc. Pařili jsme Sonic Adventure, Mortal Kombat i další multiplayerové hry. A jelikož je už nepotřebovali, darovali nám jejich staré televizní hry.

Když jsme je kolem mých šesti let prvně zapojovali, absolutně jsem nechápal, jaktože to funguje. Speciální konzole (kterou tvořila robustnější klávesnice) se připojila jedním koncem ke staré televizní bedně a druhým koncem ke starému magnetofonu. Na něm se pak pustila kazeta s hrou a voilá, člověk mohl hrát na televizi nějaké základní arkády a plošinovky. Jak magnetofonové kazety zvládaly přehrát předem natočené písničky jsem rozuměl, ale jak ty samé kazety dokázaly obsáhnout měnící se hru, to mi bylo záhadou. To už jsem lépe rozuměl své digihře s Tetrisem.

O dva roky později jsem viděl naživo i první notebook. Manžel mámy kamarádky ho k nám přivezl na návštěvu a ukazoval nám, jak hraje The Neverhood, nekonečnou adventuru s plastelínovým panáčkem, řešícím logické hádanky. Moc se nám to s tátou líbilo, takže když nám pak mámin známý z Německa nabídl jeho vysloužilý notebook z 80. let, neváhali jsme. Technicky byl daleko méně vyspělý, měl pouze dvoubarevnou (žlutá a fialová) obrazovku a mechaniku na diskety. Po zapnutí MS-DOS musel člověk příkazovým řádkem nastartovat M602 (správce souborů), ze kterého se pak dalo pohodlnějším způsobem spouštět .exe soubory vybraných programů či her (napříklat textový editor T602, či tabulkový procesor C602). Táta mi první den na staré jehličkové tiskárně vytiskl tečkovaný obrázek Mickey Mouse k vybarvení a já byl nadšený!

Notebook mě sám o sobě naučil správu souborů, protože jinak si člověk ani nezprovoznil hru. Instalace Prince z Persie z asi jedenácti (1,44 MB) disket starému stroji zabrala tehdy dobrou hodinu a půl chroustání, ale odměnou byla má nejoblíbenější hra. Ačkoliv bez cheatů bych ji nikdy neprošel celou (sultána v 8 kole jsem za boha nemohl přešermovat). Dál si ještě vybavuji adventuru, ve které byli hrdinové z Kačerova v džungli. Zpětně jsem zjistil, že ta samá hra, spuštěná na Windows XP běžela tak dvacetkrát rychleji, ale na notebooku jsem alespoň měl dostatek času na přeskakování mezi plošinami a vyhýbání se nástrahám. Jeden týden odjela máma sama na dovolenou a já jí týden psal v textovém editoru deníček, co jsme zažili. Když přijela, byla příjemně překvapená, že si může přečíst například o šachovém turnaji, který jsme ve škole měli (a který jsem jako šachista s přehledem vyhrál, načež jsme po překvapivém krajském postupu s vybraným školním týmem zamířili i na celorepublikové finále, kde jsme celkem propadli).

Po přechodu na osmileté gymnázium mi naši slíbili pořízení nového počítače k dvanáctým narozeninám. Došel jsem ze školy domů, ale když jsem nikde neviděl slíbený dárek, rozplakal jsem se, že zapomněli. Naštěstí jenom obě velké bedny důmyslně schovali za postel, takže nakonec tekly slzy štěstí a doma jsme měli nový stolní počítač s Windows XP. Táta od kolegy v práci sehnal NHL 2002 a FIFA 2002, u kterých jsem další měsíce proseděl týdny hraní. Počítač mi ke studiu posloužil tak z 1 %, zatímco 99 % času jsem prostě pařil různé hry, například Gothic nám s kamarády učaroval, obdobně jako Heroes of Might and Magic III. Jezdili jsme k sobě na víkendové přespávačky a dokázali pařit Quake 3, Doom či Wolfenstein celé hodiny. Moje maminka dokonce doma zavedla rozvrh na počítač, aby se u něj prostřídala celá rodina, ale stejně jsem u něj seděl převážně já, protože mi ostatní po dostatečném prošení darovali své volné hodiny.

O tři roky později jsme konečně měli doma rychlý internet přes Wi-Fi (místo dosavadního pomalého vytáčeného připojení přes telefonní kabel, které jednak blokovalo linku, ale zároveň stálo neskutečné peníze i za několik málo minut, takže jsme ho skoro nepoužívali). Se spolužáky na gymplu jsme tak hráli onlinovky jako třeba Counter-Strike či Ultima Online. Já si navíc (jako obvykle za přispění babičky) pořídil nový notebook s Windows 7, takže už jsem neblokoval domácí počítač. S patnáctými narozeninami jsem se ovšem rozhodl, že nebudu ztrácet čas pařením her, ale raději ho využiji na něco užitečného. Naučil jsem se z internetu tvořit webové stránky v poznámkovém bloku a začal kódovat weby. Akorát jsem tím trávil u počítače ještě dvakrát více času než při hraní her.

K videohrám jsem se vrátil až se třetí přítelkyní, kterou bavilo pozorovat hraní, ale samotné jí to tolik nešlo. Pořídili jsme domů PlayStation 4 a já strávil dlouhé hodiny vztekáním nad joysticky ovladačů, než jsem se je naučil jakž takž používat. Bavily mě především hry s příběhem – The Last of Us, Detroit: Become Human, God of War, Ghost of Tsushima a mnoho dalších. Po narození dítěte ovšem na hry nezbyl čas, takže na PS4 padal prach, až mi při stěhování omylem upadla taška, ve které konzoli převážel, což způsobilo její konec. Zkusmo jsem ještě zaplatil Xbox Game Pass pro PC, abych o pár měsíců později zjistil, že mám skutečně lepší věci na práci, než po večerech pařit u počítače.

Ačkoliv hry miluji a přijdou mi (z pohledu kvality trávení volného času) srovnatelné s čtením knih, sledováním seriálů či posloucháním hudby (respektive lepší, protože mají příběh, vizuál i hudbu v jednom, plus ještě interaktivní prostředí navíc), pořád si virtuální světy nezadají s hrou na život, kterou všichni paříme v realitě. A tak raději budu levelovat svou skutečnou postavu, než nějakou fiktivní, protože hraní života vyžaduje daleko větší dávku zručnosti.