Sestřička si odmalička přála domů psa, ale naši jí ho odmítali pořídit, protože tušili, že by se o něj museli ve výsledku starat oni. Na naše žádonění nám (v mých třinácti letech a sestřičky šesti), alespoň pořídili morčata. Dvě samičky, nejprve starší Sandy a k ní mladší Katty.

Morčata bydlela ve velké kleci v kuchyni (aby nás nerušila při spaní) a ze začátku jsme si s nimi hráli téměř pořád, krmili je zeleninou a čerstvou trávou, takže holky pěkně rostly. Představovali jsme si se sestrou, jaké je naučíme úžasné triky, ale záhy se ukázalo, že morčata zajímá pouze jídlo a pití.

Vrcholným kouskem (který jsme z nich dokázali vymáčknout) se ukázalo panáčkování na zadních (když jim člověk držel jídlo dostatečně vysoko, aby se pro něj musely natahovat). Za pár měsíců tedy naše nadšení opadlo a starost o morčata připadla hlavně na mámu. Cestou domů trhala v parku čerstvou trávu do pytlíčku, pravidelně čistila klec, myla morčata a zastřihávala jim drápky.

Časem to začalo otravovat i mámu, zejména když se musela starat ještě o babičku, která si zase osvojila cizí kočku. Proti kočce máma nic neměla (byť to byl mazlíček navíc), ale nově musela hlídat klec, aby se kočka náhodou nepokusila hlodavce ulovit. Nevíc morčata za sedm let výrazně zestárla a bylo skoro smutné se na ně dívat, jak jenom poléhavají. Ačkoliv jsme je měli všichni rádi, výrazně se nám ulevilo, když obě umřela.

Žádného nového mazlíčka jsme si pak nepořizovali a celá zkušenost mě jenom utvrdila v tom, že kupovat zvíře dítěti jenom pro potěšení není vůbec dobrý nápad (leda by měl rodič sám radost z toho, že se o mazlíčka bude většinu času starat). Na druhou stranu péče o živého tvora a interakce s ním dokáže v dítěti probudit velkou lásku i odpovědnost, takže pokud se někomu starost o mazlíčka nepříčí, určitě můžu zvíře domů jenom doporučit. Samozřejmě za předpokladu, že bude mít dostatek prostoru na život i stimulace k rozvoji.