Kdybych hodně chtěl, dokázal bych sestavit kapelu sám se sebou! Akorát by to asi nechtěl nikdo poslouchat, protože mé hlasové ani instrumentální schopnosti nejsou nikterak dokonalé.

Na základní škole jsem chodil do hudební třídy, kde nás všechny učili základům hudební nauky, sborovému zpěvu i hře na zobcovou flétnu. Třídní učitelka nás k tomu vždy doprovázela na housle, což mi přišlo daleko praktičtější, protože přitom měla volná ústa na zpěv. Nicméně k flétně jsem zaujímal neutrální postoj, nevadila mi, ale doma jsem na ni písničky jen tak pro zábavu nehrál.

Naši mě k tomu přihlásili na soukromé hodiny klavíru k jedné starší lektorce, která k nám do školy chodívala vyučovat. Tam se ovšem brzy projevil jeden základní nedostatek – neměli jsme doma žádné piano! Maminka mi na tvrdé desky nakreslila rozložení klapek, abych alespoň trénoval prsty po papíru, jenomže to se ukázalo jako velice nedostatečné a hlavně mě to beze zvuku vůbec nebavilo!

Paní lektorka můj pomalý progres nesla s nelibostí, mně zase vadila vybraná hudba. Místo hraní dětských písniček jsem se učil různé prstoklady, stupnice a etudy. Lektorka navíc záhy vyrukovala s basovým klíčem místo houslového, u kterého mi jeho posunutí jednotlivých not absolutně nedávalo smysl (proč neudělali stejné noty na stejných linkách, když už to potřebovali o několik oktáv transponovat).

Po první třídě jsem se rozhodl s klavírem netrápit. Flétnu jsme měli ještě druhou třídu povinně, až od třetí třídy (kdy se změnilo třídní zaměření z hudebního na jazykové) volitelnou. Ještě půl roku jsem na ni zkusmo chodil, ale už to začalo být příliš náročné na trénink, aby se mi s dechovým nástrojem chtělo pokračovat. Sbor běžel dál, ale tam se člověk snadno ztratil v davu (s výjimkou několika málo sól, které jsme příležitostně dostali). Hlavní besídka vždy probíhala v předvánočním období ve slavnostní koncertní síni (v kostele).

Po základní škole mi jednak v pubertě mutoval hlas (takže už to ke zpěvu příliš nebylo), ale spíše jsem se zaměřil na sporty než na hudbu. K té jsem se vrátil ve třinácti, když do základní školy nastupovala sestřička. Naši ji (stejně jako mě) kromě hudební třídy zapsali i na lekce klavíru, ale tentokrát (poučeni minulým neúspěchem) pořídili domů elektrické klávesy, aby mohla trénovat. Sedl jsem k nim a začal přehrávat písničky ze zpěvníků Já, písnička, které jsme doma měli. Najednou jsem zjistil, že uvedené kytarové akordy nad notami lze na piano rozložit do rytmu levé ruky, což přede mnou otevřelo nový svět! Stačilo mi někde sehnat akordy k notám, doplnit je o základní melodii pravou rukou a dokázal jsem relativně snadno zahrát na klavír své oblíbené písničky. V tu chvíli mě klávesy začaly bavit (nemluvě o všech doprovodných melodiích a různých nástrojích, které na nich byly k dispozici)!

Problém byl, že piáno jsem si nemohl donést třeba k táboráku. O tři roky později jsem si tedy napsal Ježíškovi o akustickou kytaru, kterou jsem pod stromečkem skutečně našel. Z kovových strun mě sice bolely prsty a střídání akordů zpočátku trvalo věky, ale čím více jsem trénoval, tím více moderních písniček jsem byl schopný si zahrát. Dokonce i učitelka na hudební výchovu zjistila, že se učím hrát, takže mě pak naschvál nechávala přehrávat písničky ze žlutého zpěvníku pro celou třídu (zatímco kamarád mé přehmaty zachraňoval profesionálním doprovodem na klavír).

Když mé nepříliš oslnivé výkony doma slyšela sestřička, zakázala mi u hraní zpívat, abych jí nedělal na veřejnosti ostudu. Mě to ovšem bavilo, dokonce jsem začal sepisovat i vlastní texty. Před osmnáctými narozeninami jsem na melodie známých písniček sestavil baladu Pán prstenů nebo vytvořil soubor 10 zcela originálních písní na téma lásky a milostného seznamování. Jelikož jsem si nevěřil na jejich nahrání, poslal jsem je e-mailem Jarkovi Nohavicovi, jestli by je neměl chuť zhudebnit. Odpověděl mi do druhého dne, že bohužel dělá pouze vlastní tvorbu, ale určitě to mám zkusit sám. Zkusil jsem, ale opravdu nemám pěvecký hlas, takže jsem toho raději hned nechal. Naštěstí pak přišel na českou hudební scénu Pokáč, který vyplnil onu mezeru, do které bych stylově zapadal.

Přesto zpívám a hraji rád, kdekoliv je příležitost. Mám celkem dobrý hudební sluch, takže si umím leccos odposlouchat, na druhou stranu, když se mě někdo ptá, jestli umím hrát, tak preventivně říkám, že trošku (jako samouk). Laikové jsou pak příjemně překvapeni přijatelnou kvalitou mého výkonu, zatímco profesionálové shovívavě zamhouří oči nad nedostatky. Teoreticky ještě umím na ukulele, okarínu, xylofon, triangl a spoustu dalších nástrojů, u kterých hudebník relativně snadno pochopí princip fungování, ale s kytarou se cítím nejjistější před publikem. Akorát k sobě preferuji vždy nějakého stabilního zpěváka či zpěvačku, vedle kterých se ztratí můj falešný zpěv (případně připadá lidem jako zajímavý druhý hlas).