V den svých patnáctých narozenin jsem se rozhodl si přestat hrát, ale raději využít volný čas k tvorbě něčeho užitečného. Ještě ten den jsem (za pomoci návodu na webu) v Poznámkovém bloku vytvořil svou první webovou stránku. Měla žluté pozadí, uprostřed obrázek Homera Simpsona a nějaký text Comic Sansem.

HTML kódování (a CSS stylování) mi následně uhranulo. Konečně jsem našel jazyk, kterému jsem přirozeně rozuměl, protože měl svá jednoduchá pravidla. Okamžitě jsem začal (na bezplatných doménách) chrlit jeden web za druhým o každé hlouposti, která mě zrovna napadla (a trávil tak na počítači dvojnásob času než do té doby hraním her). Udělal jsem stránky věnované svému tehdejšímu véčku, stránky o mléce, stránky pro mou DJ tvorbu (která trvala tak dva dny) i mnoho dalších (vesměs zbytečných) stránek (především osobních blogů). Založil jsem je, chvíli nechal, a pak často raději smazal, aby mi nedělaly ostudu. Mezi kupou hnoje se ovšem našel jeden web, který dosáhl celorepublikového zásahu.

Povzbuzen novými schopnostmi jsem totiž od začátku dalšího školního roku (a vyššího gymnázia) začal přeťukávat na web všechny své poznámky ze školních sešitů. Původně jenom tak pro spolužáky, ale za rok už jsem kupoval první placenou doménu, jak se projektu dařilo. Lidé ze třídy si místo vlastních poznámek už jenom tiskli z webu ty moje, stejně tak i žáci z okolních tříd (zejména ti se stejnými učiteli). Každodenním přepisováním jsem se zároveň školní látku sám učil, ale časem jsem si raději domluvil s některými učiteli, abych si mohl poznámky zapisovat již v hodině přímo do notebooku. Ostatní spolužáci si to domluvili taky, ale reálně místo psaní potají hráli hry, protože spoléhali na mě.

Neustále jsem stránky obsahově vylepšoval, přidával nové sekce (čtenářský deník, lekce autoškoly, aj.), které mohly být středoškolákům k užitku. V době největší slávy můj projekt dosahoval denní návštěvnosti přes 2 000 unikátních uživatelů a umísťoval se v hledání Google na prvních místech na fráze jako dějepis, literatura, apod. Ale z původní zábavy se stala více povinnost, takže jsem se rozhodl stránky prodat. Ve výsledku za směšnou čtyřcifernou částku, ale pořád lepší než nechat celý web jenom tak umřít (jak se postupně pod novým majitelem stalo, když z nich nejprve vydojil peníze skrze zaplácání webu reklamami).

Jak jsem se zajímal o tvorbu webů, stal jsem se i členem webdesignerské komunity, která si na jednom fóru nechávala dávat zpětnou vazbu na své výtvory od ostatních expertů. Ačkoliv jsem měl minimální technické schopnosti, stal jsem se tam jedním z nejtvrdších kritků. Někteří sice namítali, že můj hlas nemá váhu (protože sám tvořím příšernosti), ale já jejich názor nesdílel. Na vyjádření toho, jak na mě stránky po vzhledové a uživatelské stránce působí, mi přece stačil obyčejný vkus! Ano, občas mé kritice chyběla konstruktivita (bylo mi šestnáct), ale vždy odrážela první dojmy návštěvníka (a i negativní názor dokázal občas postrčit správným směrem).

Navíc, pro mě to celé byla jen platforma ke zviditelnění svých projektů, přičemž negativní reklama mi sloužila možná ještě lépe. Proto jsem čas od času poslal ke kritice nějakou HTML příšernost, která druhé rozpálila doběla. Dal jsem si dokonce i tu práci, abych okomentoval X stovek vláken dozadu, jenom abych dostal svou přezdívku do viditelného žebříčku top 10 přispěvatelů. Když jsem však chtěl v budoucnu očistit své jméno, poctivě jsem všechny své komentáře do posledního smazal!

Mazání webů se nevyhlo ani mým dalším projektům. Často jsem koupil nějakou doménu, rozjel projekt, ale postupně ztratil chuť do něj investovat čas, a tak zase doménu po roce nechal propadnout. Na všechny takové propadnuté domény už mi ani prsty rukou nestačí. Proto vím, že bych si nikdy neměl dávat tetování, protože z čeho jsem absolutně nadšený dnes, to mi za půl roku může připadat nudné či hloupé (takže bych měl brzy strašně moc tetování, která se mi už kompletně přestala líbit).

Každopádně má zkušenost z tvorby webů se mi později hodila nejen na seminářích informatiky (kdy jsem zvládal kódovat násobně lépe než většina spolužáků), ale vlastně v celé pozdější marketingové kariéře (kde člověk neustále tvoří nějaké weby, nebo alespoň pracuje s jejich redakčními systémy). Nicméně nikdy jsem se nedostal na úroveň, že bych pro někoho cizího stavěl kompletní web pouze na svém vlastním systému, programování rád přenechám druhým.