Než se v Česku plně rozproudil Facebook (a pohltil všechny ostatní formy komunikace), psali jsme si s kamarády soukromé zprávy přes ICQ (a s rodiči volali přes Skype). Zatímco kluky bavilo přes internet spíše pařit hry (s čímž jsem po patnáctých narozeninách přestal), já si raději dopisoval s holkami.

Vedli jsme spolu rozhovory o tisících zpráv (mnohdy i plné hlubokých témat, z nějakého důvodu se mi přes počítač nebály svěřovat). V reálném světě o mě žádná holka nestála (nebo jsem to přinejmenším nezaznamenal), ale online jsem si psal hned s několika najednou. Jednak jsem se cítil v psaném projevu sebevědomější než naživo (díky možnosti rozmyslet si vhodnou odpověď před jejím odesláním), ale také jsem byl jeden z mála, kdo jim psal dlouhé romány a držel konverzaci aktivní.

Zatímco po chatu nám rozhovor krásně plynul, naživo jsem se nikdy neposunul ze škatulky kamarád. Nechápal jsem, proč se mnou některé nechtěly jít ven, když nás toho (soudě podle zpráv) tolik spojovalo. Nemuselo to být hned na rande, ale prostě se poznávat blíž i naživo. Většinou se na něco vymluvily, načež odvedly řeč jinam.

Ano, možná jsem si slečny idealizoval ve své hlavě o něco více, než ony mě, ale nedělal bych to, kdybych to neměl podložené dlouhými hodinami příjemného dopisování. Navíc jsme se znali ze školy či odjinud, takže věděly, že nejsem nějaký starý úchyl, který se je snaží vlákat do svého doupěte.

Na jednu stranu mě samotné rozhovory uspokojovaly a naplňovaly radostí, ale zase na druhou z nich vzešlo přesně 0 přítelkyň. Což jsem jako teenager těžce nesl, zejména když se začali párovat mí nejlepší kamarádi a já jediný zůstával nepolíbený.

Další komplikací pak byly všechny již zadané slečny, se kterými jsme si také skvěle rozuměli a psali, ale svých přítelů se kvůli mně vzdávat nehodlaly (a ani bych to po nich nechtěl). Během puberty jsem tímto způsobem posbíral celou řadu platonických lásek, ze kterých reálně nikdy nic nebylo. Mnoha z nich jsem naopak pomohl ve vztazích s jejich partnery, nebo i nějaké najít.

A občas mě to i velice mátlo, protože když jsme se už viděli, chovaly se dívky velice srdečně a mile, mnohdy se nebály ani fyzického kontaktu. Ale to všechno braly čistě na přátelské rovině, zatímco já u každého hlubokého pohledu do očí či položení ruky na rameno přemýšlel, jestli se mi tím nesnaží něco naznačit. Zpětně mi pár z nich potvrdilo, že ani ne, že se jen chovaly přirozeně uvolněně, takže je vlastně dobře, že jsem se je nepokoušel znenadání líbat.

Po masivním rozšíření Facebooku se většina konverzací přesunula tam. Ze začátku se každý kamarádil s každým (koho jen od vidění znal) a existovala bezvadná funkce Šťouchnutí, kterou jsme my stydlivější rádi využívali místo úvodního pozdravu. Když daná osoba šťouchla zpět, byl to náznak, že se nebrání konverzaci či přidání do přátel. Ačkoliv jsem tehdy měl opravdových přátel méně než prstů na těle, na Facebooku jsem se přátelil s 500 lidmi, se kterými jsme se nějakým způsobem znali. Všichni tehdy jeli na modré vlně, komentovali jeden druhému příspěvky a vznikala tak řada nových přátelství.

V jednu chvíli to na mě začalo být natolik divoké, že jsem svůj Facebook účet poprvé (a rozhodně ne naposledy) nenávratně smazal. S každým dalším smazáním si mě po založení přidalo méně a méně lidí, až dnes udržuji kolem padesátky nejbližších, se kterými se rádi vidíme a máme si navzájem o čem vyprávět. I to mi přijde hodně, protože na svatbu bych jich pozval stěží třetinu.