První brigádu mi v šestnácti dohodl táta na katastrálním úřadě, akorát na trochu jiném oddělení, než pracoval on. Celý srpen jsme tak společně jezdili do práce už na šestou (místo tátovo obvyklého chození na osmou), abychom měli oba volnější odpoledne. Chodili jsme společně i na oběd do nedaleké jídelny, která stála hned vedle našeho gymnázia.

Hned první den mě překvapila laxnost většiny pracovníků úřadu, do práce přišli před osmou, ale než si navařili kávičky a poklábosili v kuchyňce, dávno už utekla devátá. Poté chvilinku pracovali do oběda v jedenáct, načež po obědě následovaly zákusky v kuchyňce a pozvolné trávení oběda u odpoledního kafíčka. Když mi můj přidělený vedoucí řekl, že mám za úkol dojít v abecedě alespoň po K, ale že s tím možná budu mít problém, protože jeho podřízený nedošel za pár měsíců ani k C, ve výsledku jsem se vůbec nedivil, že jsme po měsíci (ještě s výpomocí kolegyňky brigádnice) skončili někde uprostřed P (a to jenom proto, že jsme od okolních úředníků trochu pochytili jejich lenost a v Písku byl od P největší objem dokumentů).

Mojí prací byla digitalizace archivu pozemkových knih, což byly obrovské A3 bichle z nějakého zhruba konce 19. století, které sloužily k zapisování převodů majetku. Měl jsem připravený speciální pojízdný stativ s digitální zrcadlovkou, pod něj jsem rozložil knihu, vyfotil levou a pravou stránku a pokračoval na další list. Po naplnění paměťové karty jsem musel fotky nahrát do počítače, každou ručně upravit a přejmenovat podle přesně daného číselného klíče (který v sobě zahrnoval číslo svazku i příslušnou stránku).

Poté jsem mohl pokračovat s další várkou focení. Během něj jsem si do sluchátek pouštěl z telefonu vtipné scénky Policejní akademie od Zděnka Izera, aby mi práce rychleji utíkala (další školní rok jsme je pak se spolužáky citovali nazpaměť). Zaučující kolega mi tvrdil, že během osmi hodin stihnu stěží dvě várky, ale brzy jsem si vypracoval takovou rutinu, že jsem zvládal s přehledem tři a ještě mi zbývala hodinka navíc, kterou jsem strávil povídáním s patnáctiletou brigádnicí (také dcerou jedné zaměstnankyně), která mezi řečí upravovala na počítači její soubory.

Byla nejen velice milá, ale taky poměrně hezká (a to se mi zrzky obvykle nelíbí tolik, jako brunety), takže mě to k ní přirozeně táhlo (ale vždy jen ve chvílích, kdy už nemělo význam rozdělávat další várku). Ostatně když člověk viděl to lenochodí tempo okolních úředníků, neměl úplně motivaci se přetrhnout za nejnižší brigádnický plat. Se slečnou jsme se další tři roky ještě zdravili na chodbách gymnázia a pak jsem na ni párkrát narazil v autobuse z Českých Budějovic do Písku, ale jinak z nás žádní velcí kamarádi nebyli. Alespoň jsme měli příjemné zpestření jinak monotónní brigády.

Od školního roku jsem pokračoval ve vydělávání peněz trénováním stolního tenisu pro místní Domov dětí a mládeže. Tam jsem také nastupoval s ambicemi vychovat ze začátečníků profesionální hráče ping-pongu, ale realita mě vzápětí vrátila zpátky na zem, protože jenom jeden kluk ze všech tam měl zájem se herně rozvíjet. Druhý rok dokonce začala chodit i moje ségra, takže té jsem se přirozeně taky snažil předat to nejlepší, ale ve výsledku si nakonec vybrala raději házenou a já stejně s dětmi skončil spíše u rekreační hry (kterou si užívaly daleko více), než bych s nimi přehnaně tvrdě piloval techniky. Asi kolem sebe taky potřebuji vidět dostatek snahy, abych sám časem nesklouzl k lenosti.