Skrze tvorbu webů jsem se doslechl o soutěži Junior internet, ve které soutěžily v nejrůznějších kategoriích webové projekty různých tvůrců mladších 18 let. Mně bylo sedmnáct, takže jsem se rozhodl přihlásit svůj web, ale kromě toho i poslat soutěžní povídku do literární sekce dané soutěže.

Povídka měla reflektovat téma nebezpečí na internetu a já ji celou sestavil pouze za pomoci slov s počátečními písmeny P a S. Právě s ní jsem i vyhrál, což jsem věděl předem, protože organizátoři ověřovali, jestli se dostavím osobně na předávání. Zároveň jsem dostal příležitost (nezávisle na mé výhře) prezentovat v předsálí mezi jinými projekty i svůj web (ačkoliv ten nic nevyhrál).

Na místě jsem obdržel pohár a diplom, přičemž jsem krátce představil publiku obsah své povídky. Následovala tombola, ve které mé číslo pořád nepřicházelo na řadu, až zbývala poslední (hlavní) cena. Možná jsem v té době nechápal pořádně princip tombol (na maturitních plesech jsem si do té doby žádné lístky do tomboly nekupoval ani nesledoval jejich vyhlášení), takže mi nedošlo, že můžu mít i lístek, který nevyhrává. Ať tak či onak, byl jsem si tak jistý, že dostávám hlavní cenu, že skutečně vyhlásili moje číslo a já vyhrál software v hodnotě 15 tisíc. Následně jsem ho v bazaru prodal se slevou prvnímu zájemci a za získané peníze si koupil svůj první smartphone.

Odměnou za výhru v soutěži byla pro výherce všech kategorií i možnost podívat se do polské Wrocławi, kde jsme se měli setkat s vítězi z Polska i Slovenska. Bez váhání jsem toho využil. Cestovali jsme minibusem z Prahy a Slováky nabrali na nádraží v Pardubicích, přisedl si ke mně jeden sympatický kluk, se kterým jsme si skvěle rozuměli. Dělali jsme si trochu legraci z ostatních (kteří byli počítačoví nerdi) a ještě před příjezdem mě stihl pozvat na letní prázdniny k němu na Slovensko. Trošku mě tak rychlé sblížení zaskočilo, ale rád jsem souhlasil.

Na hotelu jsme sice byli ubytovaní s jinými hochy, ale stejně jsme se všichni sešli na jednom pokoji a bavili dohromady. Samotný program, kdy jsme si prezentovali vzájemné projekty, mi přišel zbytečný (protože mě moc nezajímalo, co udělali druzí). Navíc můj přínos bylo napsání textu, což vypadalo v porovnání s webovými projekty směšně. Každopádně prohlídka města byla skvělá a na večeři jsme šli do stylové restaurace, kde si většina z nás objednala (nezávisle na sobě) Buffalo Steak. Bylo to jedno z nejchutnějších masových jídel, jaké jsem v životě jedl, přičemž podobný dojem měli téměř všichni. Fascinoval nás natolik, že jsme při odchodu poprosili, jestli bychom mohli osobně poděkovat kuchaři, načež mu celá řada teenagerů se slzami v očích třásla pravicí a gratulovala, jak kdyby vyhrál nějakou soutěž on (a ne my).

Zajímavé bylo i povídání s Poláky, respektive náš vzájemný jazyk. Když si každý mluvil po svém, vlastně jsme si celkem obstojně rozuměli, ale stejně jsme čas od času sklouzávali do angličtiny, když něco nebylo dostatečně jasné. Zatímco mně už bylo další rok osmnáct a nemohl jsem se znovu účastnit, mladší kamarád ze Slovenska se ještě znovu zapojil a poté i nadále angažoval jako porotce. Jenomže on měl velké internetové ambice a tvorbou stránek se už v zásadě začínal živit, zatímco já si naopak plánoval při studiu na vysoké dát od webů pauzu a na sbírání kontaktů mě neužilo. I tak jsme se sešli, a to hned troje prázdniny po sobě!

Další literární soutěž jsem už nevyhrál. V jedné lokální jsem obsadil třetí místo s básní, ve kterém jsem pasáž z Máchova Máje doplnil v každém řádku o dodatečný verš. V jedné republikové jsem jel na vyhlašování do Prahy, ale odvezl jsem si akorát podpis (přítomného exprezidenta) Václava Havla na čestném diplomu za účast. Za čas jsem ho vyhodil, což mi máma dodnes vyčítá, protože pro ni (jakožto emigrantku na západ) byl Havel hrdina, zatímco já ho viděl spíše jako kuřáka a sukničkáře, co se narodil do vlivné rodiny a díky tomu byl ve správný čas vidět a slyšet (ačkoliv mu neupírám, že politicky působil mnohem důstojněji než někteří prezidenti po něm). Obdobně jsem ani nevyhrál literární soutěž o vydání knihy, tam jsem se alespoň dostal do finálové trojky.

V tombole jsem hlavní cenu vyhrál ještě jednou, na maturitním plese ségry. Bylo to velké balení lahváčů (které jsme s kamarády na místě vypili), poukaz na zavedení internetu (který jsme už doma měli) a divočák (který se do našeho vyzvednutí mimo lednici zkazil, takže jsme ho akorát nechali vyhodit). Párkrát jsem získal nějaké drobnější ceny v tipovačkách, ale celkově vzato v loteriích a sportovních sázkách štěstí nemám vůbec (takže se do nich příliš nepouštím, abych neprohrál i kalhoty).