Ačkoliv jsem se narodil v Německu, za rodnou zemi považuji Československo. A přestože si nepamatuji odtržení od našich slovenských bratří, mrzí mě, že netvoříme jednotný národ! Že člověk neslyší z médií tolik slovenštiny jako kdysi, že naši sportovci nesbírají medaile společně, že více nespolupracujeme, že se o sebe už tolik nezajímáme.

Miluji slovenštinu, zní mi daleko jemněji (zvláště od žen) než čeština. Proto jsem byl ve svém živlu, když mě můj nový slovenský kamarád v mých sedmnácti pozval k němu na prázdniny do vesnice kousek za Nitrou. Jako první mě však provedl po Bratislavě, kde mě vyzvednul. Přišla mi podobně pěkná jako Praha, jenom velikosti Brna (za mě menší = lepší).

Potom jsme jeli k němu domů, kde na nás kromě mámy čekala i jeho mladší ségra s třemi kamarádkami. Maminka byla milá, všechny patnáctileté holky příjemné a hezké (a mluvily slovensky), takže jsem se cítil jako v sedmém nebi! Děvčata se vůbec nestyděla a skvěle jsme si rozuměli, nejvíce s kamarádovou ségrou, která také ráda psala a nosila brýle (jako já).

Na zahradě jim rostly obrovské (a chutné) blumy, takže celkově příjemná a srdečná atmosféra. I v noci se mi dobře spalo, dokonce jsem se první ráno vzbudil plný energie nečekaně brzy, v šest hodin. Protože jsem se tam cítil jako doma, došel jsem do kuchyně a začal umývat nádobí z předchozího dne, které překáželo v dřezu. Než ostatní vstali, byl jsem s úklidem hotov, přičemž mé zapojení do domácích prací vzbudilo u ostatních napůl pobavení a napůl rozpaky.

Jezdili jsme na výlety po okolí, kde nejzajímavější byla bezpochyby Nitra. Večery jsme strávili příjemným povídáním a celkově se mi vůbec nechtělo odjíždět. O měsíc později přijel kamarád za mnou do Čech. Vyzvedával jsem ho v Praze, ovšem vlak z Bratislavy měl zrovna ten den dvouhodinové zpoždění, kvůli čemuž nám už na prohlídku Prahy příliš nezbyl prostor, protože jsme museli stihnout autobus do Písku. Aby zdržení nebylo dost, autobusu se porouchal kousek před Pískem motor a my čekali další hodinu, než pro nás přijel náhradní.

I po návštěvách jsme spolu zůstali v kontaktu a další rok se viděli zase. I tentokrát se povedlo sladit termín mého příjezdu s dobou, kdy byly u kamarádovy sestry její tři kamarádky. Rád jsem je všechny opět viděl, dokonce jsem poznal i mámina přítele. Výletovali jsme více po okolí a všichni společně, například jsme si vyjeli na kolech, vyšlápli na vyhlídku nebo se šli koupat na bazén. Shodou okolností jsem na sobě měl stejné šortky jako předchozí rok a holky mi vyrobily z drátků a vlny na památku malého panáčka, který vypadal přesně jako já! Líbil se mi tak, že jsem ho pak měl dlouhou dobu na profilovce na Facebooku.

Třetí prázdniny v řadě jsme trávili čas v Bratislavě, kde si kamarád s přítelkyní čerstvě pronajali byt. Ačkoliv jsem už neviděl holky, poznal jsem alespoň kamarádovu drahou polovičku, která byla neméně skvělá! Kamarád čerstvě dostal řidičák, takže když za námi přijela jeho (nově těhotná) maminka, chtěl nám předvést své řidičské schopnosti. V životě jsem se v autě tolik nebál, jako při jeho agresivní jízdě po dálnici i menších silnicích! Nakonec nás (i přes protesty obou dam) přece jenom dovezl v pořádku až do cíle, takže jsme si všichni oddechli.

On sám měl v hlavě velké podnikatelské plány a toužil si do jednoho roku pořídit drahý Mercedes. Trochu jsem se jeho přehnaným ambicím smál, ale vlastně jsem mu od srdce přál, aby mu vše vyšlo přesně podle jeho přání! Co se financí týče, potkala mě krátce před odjezdem domů jedna nepříjemnost. Při jízdě bratislavskou MHD mi měla pár minut před naší cílovou stanicí vypršet platnost zakoupené jízdenky, ale přesto jsme se rozhodli pokračovat. V duchu jsem se děsil toho, aby nás zrovna v onen okamžik nezastavil revizor (čímž jsem si možná vše přivolal).

Na předposlední zastávce jsem sledoval nástupiště a okamžitě mi z výrazu tváře pána venku bylo jasné, že jde o revizora. Mohl jsem (poměrně nápadně) rychle vyběhnout (během toho, co nastupoval), ale to bych nechal kamaráda i s přítelkyní uvnitř (a stál někde na neznámém místě, takže jsem raději zůstal sedět). Když kontrolor došel k nám, podal jsem mu svou jízdenku s úzkostí v srdci. Zeptal se mě podezíravě, jestli jsem student. Řekl jsem mu, že ano (ačkoliv jsem čerstvě dokončil maturitu a na vysoké škole ještě nebyl formálně zapsaný, jen přijatý). Problém byl, že jsem u sebe neměl jediný doklad, který by to dokázal, ale kamarád mi (ze zvyku) zakoupil studenstké jízdné za polovinu ceny.

Museli jsme si tedy vystoupit a revizor mi (i přes naše pokusy o smlouvání) nekompromisně vyměřil pokutu 40 €, což pro mě (jakožto studenta) byly celkem velké peníze. Přišlo mi absurdní, že platím pokutu (první v životě) ne za chybějící jízdenku, ani za prošlou jízdenku (což pán při kontrole naprosto přehlédl), ale za špatný typ jízdenky! Nicméně zaplatit jsem musel a kamarád se mi pak ještě celou hodinu do mého odjezdu strašně omlouval, že mi pořídil chybnou jízdenku. Mávnul jsem nad tím rukou a odmítl, aby za mě pokutu zaplatil. Hotovost jsem naštěstí měl a pro něj by to byl daleko větší finanční zásah do peněženky, takže jsem to vzal jako lekci do života.

Daleko více mě mrzelo, že jsme se po onom třetím létě v řadě už nikdy neviděli. Přes sítě jsem občas zahlédl nějaký střípek z jeho dospělého života (i jeho rodiny), ale přílišná dálka nás rozdělila. Možná i to, že zatímco já se další roky vesele flákal při studiu, on tvrdě dřel na svém byznysu, že čím více se já měnil ve výstředního podivína, tím se z něho stával stylový fajnšmekr. Přesto mám dodnes kus srdce na Slovensku a s radostí poznávám všechny Slováky (i Slovenky), kteří mi přijdou do života!