Disclaimer: Následující text slouží spíše jako odstrašující příklad, ze kterého si nemáte (bez řádné konzultace s lékařem) odnášet žádná doporučení ohledně stravování či cvičení! Pokud trpíte (falešným) pocitem, že jste tlustí, vyhledejte odbornou psychologickou pomoc.

Má porucha příjmu potravy začala, když mi maminka při pohledu na fotku z dovolené řekla, že mám celkem bříško! Bylo mi sedmnáct, stál jsem na ní v plavkách, z profilu, v řadě s několika děvčaty, takže se tím dotkla mého ega. Okamžitě se mi v hlavě udělalo nezdravé spojení, že možná právě kvůli mému celoživostnímu sklonu k tloušťce si stále nejsem schopný najít děvče.

Maminka to asi nemyslela zle, sama vyrůstala v neustálé kritice od babičky, takže jejím krédem bylo, že blízkým lidem má člověk říkat i krutou pravdu. Navíc u učitelek bývá konstatní hodnocení druhých nemocí z povolání. Táta měl taky bříško (i v mládí, kdy vážil jen lehce přes 80 kilo), takže jsme měli oba geneticky dané, aby nám každý knedlík hned přidal na tloušťce. Alespoň o tom jsem sám sebe přesvědčil, reálně (při pohledu na dobové fotky) jsem byl naprosto zdravý a přiměřeně hubený kluk, který měl jen místo vyrýsovaného pekáče na břiše mírnou vrstvu tuku. Vždyť jsem pravidelně sportoval celé dětství, takže jsem obezitou určitě netrpěl (na rozdíl od mého nejlepšího kamaráda, který vážil 80 kilo už asi ve druhé třídě, kdy jsme se poznali).

Ve svých sedmnácti jsem při (už finální) výšce 182 cm vážil 65 kg, takže jsem se pohyboval v ideálním rozmezí BMI. Znejistěn máminými slovy jsem se ovšem začal zajímat o nutriční hodnoty potravin i posilování. Do té doby jsem se kamarádovi (který už několik let intenzivně posiloval) smál, jak se úmorně trápí zvedáním želez ve fitku jen pro nějaký povrchní vzhled, od nového školního roku jsem začal cvičit s ním. Hodiny tělocviku jsme trávili ve školní posilovně, kde spolužáci posilovali na strojích (a s činkami), zatímco já celou dvouhodinovku skákal přes švihadlo. Do toho jsme s jiným kamarádem obden intenzivně plavali na bazénu a stále jsem měl ještě tréninky florbalu, takže kardio cvičení mi rozhodně nechybělo.

Zároveň jsem v létě začal běhat podél řeky. Vždycky jsem se u běhu dost zadýchával, ale i na poprvé se ukázalo, že zvládám volným tempem udýchat 9km trasu bez potíží, takže jsem začal svůj boj s časomírou. K tomu jsem přes prázdniny vyjížděl na kole do místních kopců, kde jsem se také slušně zapotil, po vyjížďce jsem si pak vždy dal k obědu jenom obří kus vodního melounu. S příchodem podzimu (odmítám na kole jezdit v teplotách pod 20°C) jsem začal šlapat hodinu doma, jen tak vleže na zádech s nohama ve vzduchu. Když naši viděli, jak jim vždy zapotím matraci, raději mi koupili eliptický trenažer (který v reklamách doporučoval i Chuck Norris). Následovalo 9 měsíců každodenního hodinového kmitání na stroji (přestože jsem během pár týdnů přetrhl řemen a brzy i náhradní).

Neustále jsem porovnával hodnoty v nutričních tabulkách potravin a zavedl si přísný režim. Chtěl jsem se zbavit tuků, takže jsem z jídelníčku vyloučil vše, co obsahovalo tuk (což sice dávalo logickému mozku smysl, ale rozhodně to takhle reálně nefunguje). Na obědech ve škole jsem z knedlíků seškrabával omáčku a jedl je suché, jenom abych náhodou opět neztloustl. Souhrn mé stravy a celoroční aktivity způsobil, že jsem před dalšími prázdninami spadl na 56 kilogramů a vypadal v osmnácti jako smrtka. Když se mě i učitelka biologie zeptala (při pohledu na můj kostěný obličej), jestli jsem v pořádku, došlo mi, že už to možná lehce přeháním. Ve výsledku jsem zhubl kromě tuků i svaly, takže ani pohled do zrcadla (kdy jsem vypadal, jako bych právě vylezl z Dachau) mi nedělal radost.

Začal jsem opět jíst normálně, ale zatímco končetiny zůstávaly hubené, začalo narůstat bříško a zadek (čehož si maminka opět nezapomněla s jízlivým komentářem všimnout). Navíc jsem se díky jojo efektu dostal na 68 kg, tedy více, než jsem měl původně. Následoval nekončící kolotoč experimentování s jídlem a extrémními dávkami cvičení, na jehož konci jsem stejně vždy vážil více než dříve. Naučil jsem se sice, jak hubnout rychle (i jak udržet velice štíhlé tělo), ovšem neudržitelným způsobem (za cenu výrazného odříkání na hranici poškozování zdraví). Kdykoliv mi někdo říká, jak má problém hubnout, považuji ho jen za člověka s nízkou pílí a vůlí. Já dokázal zhubnout 4 kg za čtyři a čtvrt hodiny (když jsem jednou zkoušel, jestli uběhnu délku maratonu… a uběhl), ale druhý den byla tři kila zpět. Hubnout není problém, ale hubnout udržitelně a zdravě, to je oříšek, díky kterému mají výživoví poradci stále tolik klientů.

Že pro zhubnutí stačí nejíst jsem si ověřil i během týdne, kdy jsem zkoušel jen pít čerstvě lisované šťávy z ovoce. První den jsem umíral hlady, ale tělo se na půst brzy adaptovalo. Akorát vysoké nálože fruktózy příliš neprospěly mému krevnímu cukru. Než se člověk začne do něčeho pouštět, měl by nejprve rozumět chemickým a biologickým procesům na pozadí! Proto jsem se rozhodl jít ve čtyřiadvaceti (po první vysoké) znovu studovat, konkrétně Výchovu ke zdraví. Školy jsem sice po roce nechal, ale pokud jsem si něco odnesl od učitelů a ze skript, pak že by měl člověk konzumovat vyváženou pestrou stravu s co nejmenším obsahem průmyslově zpracovaných potravin. Udržovat se fit, dostatečně spát, ale hlavně nestresovat tělo šílenými dietami.

Na škole jsme měli možnost si i zdrama vyzkoušet profesionální přístroj na měření těla (v hodnotě snad stovky tisíc korun), který se vlastně ve sdělení příliš nelišil od mojí osobní váhy (s funkcemi měření tuků, vody a svalů za stovky korun). Tehdy jsem vážil 70 kg a byl v jedné z nejlepších forem života, přimčemž přístroj mi doporučil dostat se na optimálních 71 kg. Upozornil mě na mírné hromadění tuku v oblasti břicha, ale jinak byl s mým tělem spokojený. Já si připadal v zrcadle stále příliš hubený. Když jsem později (díky dvojitým obědům v práci) došel až k 80 kg, pozdávalo se mi tělo v zrdcadle více, avšak už jsem začal mít problémy se zadýcháváním i zvedáním vlastní váhy. Zkuste si cvičit s desetikilovým batohem na zádech a uvidíte, o čem mluvím…

Většina lidí při pohledu na mě vidí vychrtlého kluka a myslí si, že jsem tento dar snad dostal od Boha. Málokdo tuší, že za tím stojí mnohaletá dřina a hlavně doživotní odříkání nezdravých pochutin (přestože na ně člověk má neskutečnou chuť)… že tomu předcházely nezdravé způsoby stravování (historické minimum 54,5 kg začátkem pobytu v Anglii) a léta extrémních experimentů s vlastním tělem… že jsem vyzkoušel teméř vše, ale ve výsledku nefungovalo skoro nic… že přestože se pohybuji na úrovni své optimální váhy, hladinu viscerálního tuku mám po všem tom trápení těla hladovkami zvýšenou (což představuje skutečné riziko pro mé zdraví).

Lidé moji postavu nechápou, když vidí, že jsem schopný spořádat 800g bochník chleba s půlkou kostky másla na posezení (ale už nevidí, že pak vynechám další jídlo, abych tu kalorickou bombu vyrovnal). Zdánlivě zvládám velké objemy jídel, ale pak už (na rozdíl od ostatních) nesvačinkuji, neuzobávám ani nepiju slazené limonády či hektolitry piva! Stačí mi dvě až tři poctivá jídla denně (ideálně v okně 10h po sobě, abych povzbudil přerušovaný půst), piju dostatek čisté vody a jsem spokojený! A přestože maso (v omezené frekvenci) jím, velice sympatizuji s vegetariány i lidmi zaměřenými na raw stravování.

Pokud bych měl za sebe (nejsem doktor) doporučit něco ohledně zdravého životního stylu a stravování, pak abyste zapomněli na všechny experty, teorie a poučky, ale hlavně naslouchali signálům vlastního těla (lépe vnímali, co se vám snaží sdělit)! Nepotřeboval jsem, aby mi krevní test odhalil mírnou intoleranci na pečivo a mléčné výrobky, protože jsem to už dávno věděl z pupínků, které se mi po jejich konzumaci dělají na obličeji. Nemusela mi chytrá knížka říci, abych více spal, protože mi to tělo řeklo kruhy pod očima a nedostatkem energie po ranním probuzení. Že potřebuji snížit stres mi krátkodobě signalizují chybějící ranní erekce či dlouhodobě vypadávající a šedivějící vlasy (ještě před třicítkou). Rýmička mě spolehlivě přibrzdí, kdykoliv má tělo pocit, že potřebuje zpomalit a zklidnit.

Čím více doporučení odborníků jsem přečetl či vyposlechl (a že jich byly stovky), tím spíše si protiřečila a vylučovala téměř všechny potraviny (ovšem myslím, že na pránickou výživu lidstvo zatím není připraveno). Vaše tělo ví nejlépe, co je pro něj dobré, tak mu dejte šanci se svépomocí uzdravit (což je jeho naprosto přirozená funkce)! Také práce s dechem dokáže divy a pomůže vám zlepšit soustředění i vnímavost. Ale mnohdy pro začátek postačí obyčejný selský rozum. Vy moc dobře víte, které z těch položek na pokladním pásu v supermarketu nejsou zdravé, tak je tam nedávejte ani pro sebe ani pro ostatní členy rodiny! Nemusíte zběsile počítat kalorie, abyste poznali, jestli toho konzumujete méně než dříve. Při pohledu do zrcadla dokážete rozeznat sval od tuku i tušíte, že bez nějaké pravidelné fyzické aktivity faldíky asi jen tak nezmizí.

Buďte trpěliví a nestresujte se ohledně hmotnosti! Hubnutí není sprint (ani běh na dlouhou trať), ale celoživotní rozhodnutí udržovat určitý standard. Místo každodenního kontrolování váhy a zrcadla se prostě vytrvale držte toho, co vašemu tělu skutečně dělá dobře. Udělejte ze svého snažení životní styl, kdy je samotné směřování žádoucím směrem dostatečnou odměnou (bez ohledu na číselné výsledky). Možná budete za pár měsíců příjemně překvapeni, kam jste se posunuli. A nepranýřujte se za drobné prohřešky proti nastavenému režimu, nenechte občasné podklouznutí, aby vás odradilo od šplhání na skálu (protože čím jste výše, tím krásnější výhled se před vámi otevře).

A pokud hubnutí není pro vás a raději si chcete neomezeně dopřávat potěšení ze všech životních slastí, i to je validní způsob, jak strávit život. Možná bude ve výsledku kratší a bolestnější, ale ani to není zaručené, stejně jako ani zdravý životní styl nemusí přinést dlouhověký život bez jediného zdravotního problému. Pokud se chcete pouštět do hubnutí, dělejte to pro sebe, nikoliv kvůli někomu jinému! Buď vás druzí zvládnou milovat takové, jací jste, nebo ne (a pak je možná lepší, že vám odejdou ze života a oni i vy k sobě najdete někoho lépe pasujícího… nebo možná nikdy nenajdete, ale pokud se zvládnete milovat sami, tak vás to nemusí trápit).