Na málo věcí v životě jsem se těšil více, než na řidičské oprávnění! V rodině jsme dlouho auto neměli (a jezdili vlakem), ale když ho táta v mých teenage letech opět pořídil, nemohl jsem se dočkat, až s ním budu smět jezdit i já.

Někteří mí spolužáci vyprávěli o tom, jak je rodiče nechali řídit na parkovišti, aby si vyzkoušeli ovládání auta. Když jsem se v sedmnácti zeptal, jestli by to se mnou táta taky nezkusil, rázně odmítl, že prý od toho budu chodit do autoškoly, aby mě naučili jezdit. Se spolužákem jsme měli narozeniny v lednu dva dny od sebe, takže jsme se dohodli, že se přihlásíme do autoškoly společně, konkrétně přímo k jeho tátovi, který dělal instruktora autoškoly pro žáky místního učňáku.

Ten pro náš výcvik našel volný termín v prosinci, což se mi zdálo celkem na poslední chvíli, protože jsem si přál hned po narozeninách skládat zkoušky. Začali jsme teorií s jiným učitelem, který nám většinou jenom pustil nějaké video a výjimečně ho doplňoval komentářem. Značky a pravidla silničního provozu jsem už relativně dobře uměl z kola, takže to pro mě takový problém nepředstavovalo, více jsem se děsil technických věcí kolem automobilu. Auto jsem vnímal jako počítač – chci ho umět skvěle ovládat, ale absolutně mě nezajímá, co je uvnitř (hlavně aby to fungovalo). Je krásné, že umím teoreticky vyměnit kolo, ale raději si zaplatím dražší pojištění, aby to za mě v případě potřeby provedl servisák.

Když jsem odpoledne po škole přišel na svou první jízdu, zvolna už se smrákalo. Kamarádův táta se mě zeptal, jestli už jsem někdy řídil auto. Když jsem řekl, že nikdy, raději mě provedl podrobnou instruktáží o všech pedálech i dalších hlavních částech vozu. Pak jsem si párkrát zkusil rozjezd a zastavení, samozřejmě s několika chcípnutími motoru mezitím. Ještě jsem se ani nestačil pořádně rozkoukat a instruktor nařídil, abych vyjel z areálu školy a vydal se směrem z města (po malé cestě plné serpentin).

Mezitím padla tma, takže protijedoucí vozidla nepříjemně svítila do očí a já při každém míjení na úzké silnici málem vymetal škarpu, jak jsem neuměl odhadnout vzdálenost. Pro jistotu jsem jel celou dobu na dvojku, rychlostí 20 km/h, abych se nemusel zabývat řazením (protože i tak jsem měl starostí dost). Za mnou mezitím vznikala dlouhá kolona naštvaně troubících řidičů (jedoucích v onu hodinu z práce), kteří mě nemohli v serpentinách předjet. Ve vedlejší vesnici mě to instruktor nechal obrátit a jeli jsme to samé nazpátek, abych se nakonec celý vyklepaný zavezl domů.

Další jízdy byly podobné, ale alespoň na větších silnicích, kde jsem to lépe znal. Po pár lekcích jsme přešli do města, ve kterém mi to chcípalo snad na každém druhém semaforu. Snažil jsem se co nejvíc následovat rady instruktora a často se na něj otáčel, načež vždycky následovala jeho oblíbená mantra: „Já nemám čtyřky kozy, takže nekoukej na mě, ale na silnici!“ Pouštění dam se čtyřkami kozami na přechodu si ovšem celkem užíval.

Nejvíce jsem se vždycky bál rozjíždění do kopce, protože instruktor mi (buď záměrně, nebo omylem) zapomněl říci o možnosti rozjíždět se za pomoci ruční brzdy. Snažil jsem se vždy co nejrychleji předupnout z brzdy na plyn (abych nenarazil silou gravitace do auta za sebou) a přitom túroval motor na maximum (aby mi to mezitím zase nechcíplo). Když jsem si o pár let později v Anglii poprvé vyzkoušel jízdu automatem, přišlo mi to jako neskutečná nuda! Byť mě to ze začátku autoškoly stálo nervy, řízení s manuálem si užívám daleko více.

S postupujícími lekcemi jsem vše zvládal čím dál více automaticky, přišla ovšem další výzva – sníh! Učitel mi řekl, že si zkusíme trochu zasáňkovat a na rovné silnici zadupl brzdu. Auto začalo na sněhu zvolna klouzat směrem do příkopu, až musel sám zasáhnout, abychom tam neskončili. Pak mi dlouze vysvětloval, jak se chovat při smyku (nejen na sněhu). Přišlo mi užitečnější, kdyby mi byl ony instrukce poskytl ještě před tím nečekaným překvapením, nicméně díky autoškole v těch nejtěžších podmínkách mě později při řízení naostro máloco zaskočilo.

Další problém jsem měl s podélným parkováním, viděl jsem se v zrcátku už nabouraný do auta za mnou, ale přitom jsem měl ještě dobrý metr a půl rezervu. Necítil jsem se za volantem zcela sebevědomě, ale s každou další lekcí se to zlepšovalo. Kamarádův táta nám sehnal na úřadě až únorový termín zkoušek, takže jsme měli dostatek prostoru se naučit otázky. Uměl jsem všechny (téměř 900) testové otázky nazpaměť (většinou byla ta nejdelší odpověď správně) a celkem dobře zvádal i odpovědět na okruhy technických dotazů, největší nervy mi proto působily jízdy. Tím spíše, že v Písku byl proslulý zkoušející, který dle nálady třetinu adeptů od zkoušek vyhazoval (zejména mladé slečny).

Původně jsme měli mít druhého, méně přísného, ale nakonec se před jízdou prohodili. Test se mi povedl na 100 % a také na technické otázky jsem zvládl spolehlivě odpovědět, akorát kamarád zapomněl, že do motoru musí doputovat kyslík. Ať jsme se mu snažili napovědět jakkoliv, měl absolutní okno, až mu nakonec technickou část zkoušející (a zrovna ten mírnější) nemohl uznat (což ho před jízdami nepotěšilo).

Na mně byla první část jízd (začínající rozjezdem do prudkého kopce hned u úřadu). Sedli jsme si ve čtyřech do auta, na sedadlo spolujezdce instruktor, tlustý komisař se nacpal s kamarádem dozadu (takže jsem se jen modlil, aby to auto utáhlo). Rozjezd vyšel i zbytek jízdy příjemně plynul. Když jsme vyjeli mimo obec, chtěl jsem šlápnout na plyn a zrychlit na devadesát, ale kamínky zimního posypu začaly tak hlasitě tlouct do blatníků, že mi instruktor nenápadným gestem pokynul, abych koukal zpomalit. Zvolnil jsem tedy na 60 km/h a následoval jeho druhou oblíbenou radu: „Přizpůsob jízdu stavu vozovky!“ Komisař vypadal spokojeně a po návratu do města mi nařídil zahnout na parkoviště supermarketu (ve všední dopoledne celkem prázdné), kde jsem měl předvést parkování. Nevím, jestli bylo zadání takové lehké kvůli protekci (pro instruktorova synáčka), nebo jestli jsme měli štěstí, každopádně mezi pruhy jsem se trefil obstojně a s úlevou se šel prostřídat s kamarádem.

I ten zvládl projet trasu nazpět bez potíží, takže o týden později musel opakovat akorát technickou část, kterou už napodruhé prošel. Obratem jsme si zažádali o řidičák, který měl být oficiálně do 30 dnů. Na nástěnce úřadu ovšem stálo, že vydávají průkazy vystavené datem týden zpátky, takže jsem doufal, že hotový řidičák dorazí dříve. Za týden skutečně došel a já konečně mohl na silnice. Zprvu jsem řídil raději s tátou, ale brzy jsem usedl za volant sám, vlastní auto jsem ovšem nepotřeboval do osmadvaceti.

Jelikož jsem po městě chodil vždy pěšky (a pak odešel na vysokou), první roky jsem se příliš nevyjezdil. Až na dlouhých výletech (do Maďarka a Dánska) jsem se později pořádně otrkal a od té doby si troufám s kterýmkoliv autem kamkoliv. Dokonce i řízení v Anglii (na opačné straně silnice a s řadící pákou vlevou) jsem zvládl během prvních deseti sekund pojmout. Nepozvažuji se za nejlepšího řidiče, ale za poměrně bezpečného (protože nevystavuji posádku zbytečnému riziku). Zatím jsem zavinil pouze jednu drobnou nehodu, kdy jsem couval na parkovišti u obchodu s nábytkem. V levém zrcátku nic, v pravém projelo auto, ale už jsem se nepodíval znovu do levého, že zastavilo hned za mnou (jelikož paní potřebovala odbočit na hlavní výjezd z parkoviště a pravděpodobně někdo jel). Jak jsem začal zvolna couvat (v autě bez senzorů) lehce jsem se zadním světlem opřel o konec jejího auta a poškrábal jí na jednom místě lak (a našim praskl sklíčko světla). Vyřešili jsme to na místě dvoutisícikorunou na opravu laku (a to ještě myslím, že jsem paní výrazně přeplatil, protože škrábnutí bylo minimální).

Pokutu jsem dostal jen jednou (po právu, byť nešťastně). Jeli jsme s tehdejší přítelkyní autem (jejího táty) do Olomouce, kde jsem to (jakožto student bez auta) absolutně neměl naježděné. U mnohaproudové křižovatky jsem se proto podíval na navigaci, do kterého pruhu se zařadit, když v tom jsem si všimnul, že je uprostřed bloku před křižovatkou najednou ještě jeden semafor, na kterém už svítí oranžová (silnice byla ve tvaru T). Mohl jsem to na místě zadupnout, ale chlapík v drahém autě za mnou se mi tak lepil na zadní kapotu, že jsem se bál, aby do mě nevrazil. Raději jsem tedy projel (asi vteřinu po bliknutí červené). Naneštěstí z vedlejší ulice za mnou na hlavní vyjeli policajti, kteří měli vše na kameře. Tvářili se, jako kdybych jezdil na červenou naschvál, napařili mi dva tisíce pokuty a strhli čtyři body.

S policisty mám ještě jednu veselou příhodu. Jeli jsme v létě s rodinou do Německa na svatbu mojí tety, která byla na jednom obrovském statku. Cestou tam řídil táta a protože auto nemělo klimatizaci, otevíral jsem si na zadním sedadle v každé vesnici okýnko, abych se alespoň trochu ochladil. Bohužel neustálým stahováním nahoru a dolů se mi zaseklo uprostřed a už nešlo elektricky zavřít. Nicméně dojeli jsme na svatbu a domluva byla taková, že nebudu pít, abych mohl ostatní na noc odvézt na nedaleký hotel. Když jsme šli s přítelkyní tancovat, dal jsem ségře na hlídání obsah svých kapes, abych nic nevytrousil. Jenomže přítelkyně byla brzy unavená a chtěla už jet spát, takže jsme se domluvili, že my dva pojedeme autem za jedním Němcem, který nám ukáže cestu do hotelu, pak se vrátí a později přiveze i naše se ségrou.

Vzal jsem si od táty malý techničák a vyjeli jsme, akorát mi došlo až kousek před hotelem, že u sebe nemám žádné vlastní doklady, protože má peněženka zůstala u ségry. Dojeli jsme k hotelu a já zaparkoval u chodníku. Po vystoupení jsem si ovšem všiml, že má hotel za rohem vlastní parkoviště, takže jsem se vrátil do auta, abych přeparkoval. Jen jsem přejel za roh, přímo za mnou pomalým tempem zastavilo blikající auto policistů. Mladý policejní pár na mě spustil německy a já na ně obratem anglicky (byť jsem německy trochu uměl), abych nebyl v nevýhodě.

Chtěli po mě doklady, takže jsem jim dal techničák a vysvětloval, že se jedná o tátovo auto a že mám řidičák i občanku u ségry na nedaleké oslavě. Jak zaslechli o svatbě, nechali mě dýchnout, ale nenadýchal jsem nic. Už by mě i pustili, avšak najednou si policistka všimla otevřeného zadního okýnka a žádala vysvětlení (neboť jí přišlo, že jsem auto ukradl a jenom našel techničák v přihrádce). Ukazoval jsem jí rozbité tlačítko. Nezdálo se jim bezpečné nechávat venku auto s otevřeným okýnkem, na což jsem jim řekl, že přesně proto jsem ho vyšel přeparkovat od silnice k hotelu, kde přespáváme. Když viděli přítelkyni (nervózně čekající s oním Němcem u dveří hotelu na výsledek mojí diskuze se strážci zákona), asi si řekli, že skutečně nejsem zloděj, ale jen turista, co vyšel bez papírů tátovi přeparkovat auto ze silnice na parkoviště (a že by bylo zbytečné trmácení na oslavu, aby to celé ověřili). Nechali mě jít bez pokuty, akorát mi doporučili, abychom si zítra nechali okýnko opravit (ale to už jsme se stejně vraceli domů).

Řízení si vždy neskutečně užívám, ideálně i na delší trasy. Miluji německé dálnice, akorát (na rozdíl od strejdova BMW, kterým s námi svištěl 240 km/h) nemám dostatečně silné auto, abych využil potenciál neomezené rychlosti. Zároveň mi řízení přijde i jako skvělá výmluva na společenské akce (proč nemuset nic pít). Nerad akorát platím za parkování, přijde mi fér nechat ve městě dostatek volných parkovacích míst pro všechny občany i turisty zdarma. Zejména parkovné u hradů je vyloženě zlodějina, když za něj člověk platí i více než za vstupenku! Na druhou stranu nechápu všechny ty, co i v malém městě jezdí autem (a dělají dětem taxikáře). Jen ať se děti učí už od školy chodit pěšky, alespoň se trochu protáhnou (a osamostatní). A když ne pešky, tak klidně na sdílených kolech, kterých je tu dostatek. Netřeba jenom kvůli lenosti zaplavit město auty a smogem!