Zatímco o prázdninách jsme jezdili ke kamarádovi na chatu, před nimi i po nich nás jeho táta brával na rafty. Od pátku do neděle jsme si užívali prodloužený víkend na Vltavě.

Akci organizovali tři tátové, kteří vyvezli své děti (a jejich kamarády) na vodu. Ve skutečnosti to pro ně byla spíše záminka, jak si užít s přáteli pohodový víkend u piva a ještě od manželek sklidit body za hlídání dětí. Za páteční večer stihli zdolat první basu a další dvě měli nachystané i na další dny (samozřejmě za předpokladu, že se dostatečně zastavovalo na pivní pauzy po cestě). Pro žíznivé projíždějící vodáky měli i nacvičenou konverzaci. Začínali hláškou: „Dáte si pivo?“ Druhá strana obvykle odpověděla: „A jaké máte?“ Načež následovalo: „Lahvové, nebo točené.“ A když si většina vodáků vybrala točené, zatočili raft kolem vlastní osy a podali jim s úsměvem láhev z basy.

Ačkoliv jsme měli půjčené šestimístné rafty, většinou jsme jich měli vícero a málokdy posádka skutečně čítala šest osob (což poskytovalo dostatek prostoru na basu s pivem, barel s alkoholem či pohodlné rozvalení celé posádky). Právě ležení vystihovalo náš nejčastější styl pádlování. S krédem „Řeka zná, řeka vede!“ jsme nechali proud pozvolna unášet raft korytem, zatímco my jedli, pili a opalovali se na sluníčku. To většinou vyšlo, přestože jsme jezdili začátkem června a koncem září, ale zažili jsme i jeden krušný dojezd o deváté večerní, kdy už se nad chladnou podzimní hladinou začaly vznášet sněhové vločky.

Právě četné zastávky (v kombinaci s laxností posádky) zapříčinily, že jsme trasu (kterou by pilní vodáci během víkendu sjeli za dva dny celou) rozdělovali na tři díly (a jeden při nedostatku času vynechávali). Obvykle jsme vypluli z Vyššího Brodu a pozdě večer dopluli do našeho Kempu Na Pískárně (ležícím hned vedle známějšího Kempu Viking, kam jsme se chodívali navečeřet, pokud jsme zrovna neopékali buřty). Druhý díl trasy vedl z kempu přes Český Krumlov do Zlaté Koruny. Tam začínal třetí díl trasy, finišující v Boršově nad Vltavou. Zatímco rafty nám dovážel na místo vyplutí jejich majitel, posádky se přemísťovaly v autech a řidiči (po jejich odvozu nazpět) přijížděli s majitelem raftů či vlakem.

Zanedlouho po svých osmnáctých narozeninách jsem byl (pro obrovský počet účastníků) jedním z řidičů i já. S čerstvým řidičákem jsem odvezl kamarády do Vyššího Brodu a společně s táty v ostatních autech zamířil nazpět do kempu. Shodou okolností jsem se ovšem stal první autem v naší čtyřčlenné koloně a já věděl, že tátové za mnou rozhodně nejezdí pomalu (na rozdíl od většiny ostatních řidičů na klikaté cestě podél řeky Vltavy). Abych je nezdržoval, začal jsem (se sevřenými půlkami) předjíždět na rovnikách mezi zákrutami jedno cizí vozidlo za druhým, přičemž oni mi byli obratem v patách. Připadal jsem si jako jezdec Rallye Český Krumlov, ale naštěstí jsme dojeli v pořádku (a já si vyskoužil od zkušených řidičů respekt za nebojácnost).

Tehdy s námi jel volejbalový tým asi čtrnáctiletých holek, což byla (po několika sezonách s kamarády a přidruženými rodinami) příjemná změna (přinejmenším pro mě). Vysportovaná těla mladých děvčat vypadala v plavkách atraktivně, snad jen kdyby byly holky o pár let starší. S několika z nich jsem si potom chvíli psal na ICQ nebo je vídal na školních chodbách, ale ve výsledku z toho nic nebylo (a kamarádi si mě na raftech akorát dobírali, kolik pozornosti těm holčičkám věnuji).

Jednou jsme jeli na vodu i se třídou, avšak na kánoích, které byly daleko nebezpečnější. Vyfasoval jsem na háček zrovna nejméně sportovního kluka ve třídě (který nezvládal ani kotrmelec), takže jsem byl šťastný, když se nám povedlo dojet bez překlopení. Zato šestimístný raft v zásadě převrhnout nešlo (ačkoliv jsme se o to pokoušeli). Maximálně se párkrát stalo, že z něj někdo (ve chvilce ztráty pozornosti) vypadl (ale hned se zase vyškrábal zpět). Největší adrenalin na jezech přinášelo, kolik vody se nám (při správném zatížení špičky) podaří do raftu dostat (ale většinou nic extra). Rozptýlení tak poskytovaly alespoň zastávky na tradičních místech, ať na močení (byť to jsme v nouzi zvládali i z raftu), ale především na jídlo (například po plackách na slano i sladko jsem se mohl pokaždé utlouct)!

Po střední škole už jsme se na rafty nedostali, nepomohl nám v tom ani zákon zakazující alkohol na vodě (který z našeho pohledu ničil podstatu celé odpočinkové akce). Párkrát jsme jeli na rafty v rámci pracovního teambuildingu, ale s pádlujícími kolegy už to taková zábava nebyla. Ani jiné české řeky (než Vltava) mě tolik neoslovily, jako naše stará osvědčená trasa. Byť měla mnoho hluchých míst, dívat se z vody na malebnou jihočeskou přírodu a krásné hrady (některé hned třikrát) se mi nikdy neokouká!