Kdo zná moji rozvážnou povahu, toho možná překvapí kritéria, podle kterých jsem si vybíral vysokou školu ke studiu. Přitom můj život se mohl ubírat úplně jiným směrem, kdybych se rozhodoval hlavou a ne srdcem (či penisem).

O Univerzitě Palackého v Olomouci jsem prvně slyšel, když k nám ve třeťáku do hodiny biologie přišel jeden bývalý maturant z vyššího ročníku (takový od pohledu dredatý skejťák, který studiu nikdy moc nedával). Těžko říct proč, ale vyprávěl nám, jak studuje v Olomouci a že je to skvělá škola, které se vyplatí dát šanci. Tehdy jsem si říkal, že to určitě! V mých představách pro studenta jako já existovaly akorát Univerzita Karlova (s tradicí od roku 1348) a Masarykova univerzita (kde studovala máma). Jednu chvíli jsem ještě zvažoval LMU v Mnichově (kde žila teta), ale studium v zahraničí mi celkově přišlo jako zbytečná komplikace.

Ve čtvrťáku přišel čas vybírat školy. Většina z nich přijímala studenty dle výsledků ve Scio testech (které probíhaly uprostřed školního roku), takže jsem se rozhodl, že se na ně zaměřím, abych měl o přijetí jasno předem (a nečekal na výsledek až podle úspěchu v individuálních zkouškách daných škol). Tím jsem vyloučil Masarykovu univerzitu (která měla vlastní zkoušky) a trénoval pouze cvičné Scio testy z minulých let. Šlo mi to přirozeně, dost mi připomínaly úlohy z křížovkářského časopisu Oříšek či školních olympiád (kterých jsem několik také vyhrál). V testech nanečisto (které jsme skládali při přechodu na vyšší gympl) jsem sice dosáhl na percentil 100, ale nehodlal jsem nic podcenit! Pro jistotu jsem se zapsal hned na tři termíny (ze šesti možných, kde se počítal nejlepší výsledek) a kromě tří testů obecných předpokladů si vybral i jeden test matematiky a základů společenských věd.

Na první test jsem jel do Českých Budějovic s dvěma holkami z vedlejší třídy (kdy nás odvezl táta jedné z nich). Na další termíny už jsem se na cestu domluvil se spolužáky (ačkoliv jsem s výborným percentilem po prvním testu teoreticky nemusel a možná ani neměl, jak mi dával osud najevo). Při druhém termínu nás vezl kamarád a na silnici plné sněhu to poměrně klouzalo. Když auto před ním znenadání bez blikání začalo brzdit a odbočovat, málem do něj vletěl. Naštěstí zadupl brzdu a doklouzal jen pár milimentrů od něj, ovšem pán za námi takové štěstí neměl a drknul nám do blatníku. Naštěstí jen drobně, takže si na něj kamarád vzal číslo a jeli jsme dál.

Třetí termín jsem měl řídit já. Noc před cestou jsem si všimnul, že mám zkoušky v jiné budově než minule (a než měli ostatní). Vyjel jsem proto ráno raději s předstihem, vyzvedl spolužáky na místě srazu a chtěl se rozjet pro posledního (do nedaleké vesnice), ale auto už v mrazu nenastartovalo! Spolužačka narychlo vzbudila tatínka, ten s námi dojel k onomu spolužákovi a jeho starým autem jsme pokračovali s výrazným zpozděním ke zkouškám. Všichni si vysedli čtvrthodinu před začátkem testu, zatímco já svištěl kamarádovým autem přes město ke druhé škole. Do testové místnosti jsem se vřítil pět minut před startem (a objevil tam spoluhráče z florbalového kempu, se kterým jsme si po testu pěkně popovídali).

Celkově jsem měl percentily 93, 94 a finálně 97 z testů obecných předpokladů, 98 z matematiky (přestože jsem měl správně jen 24 příkladů z 30, za což bych ve škole dostal trojku) a 78 ze základů společenských věd (které jsem měl na seznamu jen proto, aby se mi nezavřela cesta na práva). S takovými výsledky by mě vzali všude, takže si zbylo jen vybrat, kam podám přihlášku. Ovšem všeobecné gymnázium mě příliš nevyprofilovalo…

Skvěle jsem zvládal informatiku, ale nechtěl jsem na školu s kupou nerdů (kteří akorát civí do kódu). Šla mi matematika, ale ani tam jsem neočával příliš spolužaček ve třídě. Měl jsem nadání na psaní textů, ovšem to mi zase neznělo příliš výdělečně. Mohl jsem se stát právníkem po vzoru dědy z Brna, ale nelákalo mě memorizování zákoníků nazpaměť (a nesnáším nespravedlnost, takže bych nemohl koukat, jak lumpům prochází jejich zločiny). Bavilo by mě i učit, ale pedák mi přišel jako odpad pro ty, kteří se nedostanou nikam jinam, takže jsem ho rovnou vyloučil (ačkoliv zpětně vyhodnoceno by mojí povaze asi seděl nejvíc a později jsem ho dokonce na chvíli zkusil).

Při podrobnějším listování seznamem škol se ukázalo, že sice mnoho z nich bere na základě výsledků Scio testů, ale jen na některé (nepříliš lukrativní) obory. Ve výsledku mi zbyly čtyři přijatelné možnosti, kam jsem nakonec přihlášku poslal – ekonomie na Karlovce nebo na VŠE (kde brali jen na průměr známek), mediální komunikace ve Zlíně a v neposlední řadě právě Olomouc, kde Filozofická fakulta umožňovala zajímavou možnost – studovat dvouobor (takže jsem si k ekonomii mohl dát žurnalistiku a skloubit svět čísel s psaním). Jak ubíhaly měsíce do rozhodnutí o přijetí, postupně se má vnitřní bitva zúžila na Karlovku vs. Olomouc (dvouobor mě skutečně lákal).

Najednou jsem na Facebooku uviděl fotku známého ze staršího ročníku, který (jak se ukázalo) studoval zrovna Žurnalistiku v Olomouci, což mi přišlo jako znamení! Byla to fotka z párty, na které tancoval obklopený hloučkem krásných slečen (jeho spolužaček), přičemž jedna z nich přidala pod fotku komentář: „Miluji kluky, co nosí košile.“ V ten moment se jazýček vah jasně převážil na stranu Univerzity Palackého. Budu tam mít známého (který mi dá všechny loňské testy i poradí s učiteli), ale především mnoho krásných holek. A jelikož jsem i v devatenácti byl stále nepolíbený panic (který si už před odchodem na vysokou doma nic nezačínal s žádnou slečnou, protože nevěřil na vztahy na dálku), sliboval jsem si od vysoké školy především získání první partnerky (a okamžitě jsem začal nosit košile)!

Vzali mě všude, ale já čekal až na poslední dopis z Olomouce, než jsem odmítl všechny ostatní. Všichni moji kamarádi šli do Prahy, ale já odjel daleko na Moravu. Myslel jsem, že tam nebudu nikoho znát, ale hned na Seznamováku jsem narazil na spolužačku ze základky. Celkem tam od nás z ročníku bylo pět lidí, ale paradoxně onen kamarád (jehož fotku jsem viděl na Facebooku) po prvním ročníku školy nechal, takže jsem na žurnalistice nikoho neměl. Nicméně krásných holek tam bylo opravdu mnoho, Olomouc byla nádherná a rozjela se nová kapitola mého života.