Maturita za 4

Jelikož jsem ze základní školy odešel po páté třídě, nejdelší dobu na jenom místě jsem strávil na osmiletém gymnáziu. S ním se pojí takových vzpomínek od nejmenších prcků až po mazáky skládající zkoušku dospělosti, že bych to nestihl vypsat.

Z naší výběrové třídy na základní škole se nás dostala na gymnázium polovina, zbytek dotvořili žáci ostatních škol. Dokonce jsem pár z nových spolužáků už znal z kroužků, takže jsem se cítil ve třídě poměrně příjemně. Zbytek ze základky navíc přišel na šestileté (francouzské) či čtyřleté gymnázium, takže jsem se tam nakonec potkali všichni. Naše třída byla plná individualistů a záhy se rozskupinkovala na malé dvojice až čtveřice. U některých jsem nechápal, jak zvládli projít přijímačkami, což jsem jednou i napsal do slohové práce. Učitelka mě ji nechala (jako obvykle) přečíst před celou třídou, takže jsem některým vmetl do tváře, že tam nemají co dělat! Polovina třídy mě pak dobrý rok nesnášela. Celkově vztah ve třídním kolektivu vystihla na rozlučkovém maturitním večírku spolužačka: „Díky za těch osm let, ale už vás nepotřebuju nikdy vidět!“ (Nicméně na sraz po deseti letech stejně přišla, takže to od ní byla spíš taková póza.)

My s pár kamarády raději trávili čas o přestávkách na chodbě, kde se scházela naše skupina šermířů. Přestávky před hodinami mi také sloužily k psaní úkolů a učení na testy, protože doma jsem vždy jen hodil batoh do kouta a raději šel k počítači. Na vysvědčení s vyznamenáním mi bohatě stačily testy z minulých let (nebo od vedlejších tříd, které někteří učitelé dávali stejné) a poslouchat v hodinách (zvláště když jsem pak na vyšším gymnáziu opakoval látku každý den při přepisování poznámek ze sešitů na internet). Trochu jsem se proto obával maturity, protože jsem nebyl zvyklý se učit na zkoušky.

Ve třetím ročníku jsem se lehce začínali specializovat výběrem seminářů, kdy jsem si zvolil matematiku a základy společenských věd. V informatice se brala ten rok tvorba webů, takže tu jsem oželel a připsal ji až jako třetí seminář ve čtvrťáku (čímž jsem ještě prošvihl probírání databázového software Microsoft Access, se kterým jsem neměl žádné zkušenosti, ale nepřišel mi podstatný). Zatímco většina mých spolužáků si zapsala hodiny anglické konverzace, já si říkal, že je nepotřebuji (a v záloze jsem měl maminku jako učitelku angličtiny, kdybych změnil názor).

Byli jsme poslední ročník, který maturoval pouze školní maturitou, zatímco třída po nás už schytala maturity státní. Měli jsme povinnou češtinu a jeden jazyk, zbytek si člověk mohl vybrat. Já sáhnul po angličtině, matematice a informatice, přičemž jsem se cítil poměrně sebevědomě. Odmítl jsem návrh spolužáků, že si vypracujeme maturitní otázky společně (protože jsem nechtěl riskovat jejich šlendriánství) a raději jsem si je vypsal sám (což mi zabralo víc času, než jsem původně čekal). Začátkem května přišlo tradiční poslední zvonění (a mé kýchání ze šeříku), na které jsem napsal za celý náš ročník proslov (který nakonec četl před celou školou kamarád). Proslov jsem napsal i na zahájení a zakončení maturit, včetně předávání maturitního vysvědčení. Ty už jsem si četl sám a předsedkyni poroty i všechny diváky skvěle pobavily.

Svatý týden jsem se rozhodl skutečně věnovat učení. Zavřel jsem se na sedm dní ve svém pokoji, pil asi 8 litrů vody denně a přečetl všechny své poznámky přinejmenším třikrát. Termín mé zkoušky padl na pondělí odpoledne, což mi vyhovovalo, protože jsem měl mít brzy vše z krku. V pondělí dopoledne jsem se už neučil, ale hodil do klidu. Nejdříve jsem rozmístil po domě cestu plnou indicií, které měly odhalit rodičům součet mých čtyř známek (přičemž jsem pokryl všechny varianty od 4 po 20), pak jsem se na hodinu naložil do horké vany, načež jsem se nastrojil do obleku a pro jistotu ještě před odchodem rozhodil hrst rýže po zahradě (jako oběť bohům, aby mi byli nakloněni).

V češtině jsem si vytáhl Realismus, načež jsem na potítku zažil poprvé (a asi naposledy v životě) totální výpadek paměti! Polil mě studený pot, ale naštěstí jsme měli k dispozici čítanku. Jakmile jsem ji otevřel a podíval se do obsahu (o které české a zahraniční autory jde), okamžitě jsem se vrátil zpět do rytmu. Ačkoliv jsme nemuseli mít k maturitě čtenářský deník, jakožto náruživý čtenář jsem měl minimálně polovinu z probíraných děl přečtenou. Předsedkyně poroty jen fascinovaně hleděla, když jsem jí citoval některé Epigramy od Karla Havlíčka Borovského. Akorát z manželů Levinových v Anně Karenině jsem k velikému pobavení poroty udělal manžely Leninovi, což mi ve svém závěrečném proslovu dala právě předsedkyně v žertu sežrat.

V angličtině se mi poštěstilo tématem The Czech Republic, což byl v zásadě zeměpis a dějepis základní školy, jenom v anglickém jazyce. Ani Sudá a lichá funkce v matematice mi nedaly příliš zabrat. Akorát v informatice jsem natrefil (kromě jednoduché teoretické otázky Typy tiskáren) na praktickou část Vytvoření databáze v Microsoft Access s pomocí Průvodce. Access jsem se doma učil tak, že jsem se podíval na sérii asi deseti úvodních YouTube tutoriálů s tím, že si ho nevytáhnu. Naštěstí ovšem videa zrovna tento krok popisovala (a vytvoření s pomocí Průvodce v zásadě znamenalo jen vědět, kde se nachází spouštěcí tlačítko Průvodce a pak několikrát kliknout na Další, přičemž se databáze vytvořila sama). Když započítám i dřívější slohovou práci (ze které už jsem měl jedničku, ačkoliv jsem si tam dovolil zariskovat sprostou přímou řečí), přicházel jsem na vyhlášení známek s dobrým pocitem.

Tušení se potvrdilo a já dostal čtyři jedničky. Obratem jsem psal mámě, kde najde první indicii, ale než se jim doma povedlo rozluštit všechny, došel jsem osobně a prozradil jim výsledek naživo. Se ségrou jsme si potom dohledali zbylé indicie a já měl zbytek týdne klid a jenom čekal, jak dopadnou ostatní. Prošli nakonec všichni, takže závěrečná oslava byla bujará! Dokonce i učitelka češtiny, kterou jsem příliš v lásce neměl (protože přišla z nepříliš vyhlášené základní školy a její učení spočívalo v doslovném předčítání z učebnice Literatura v kostce, takže jsem pochyboval o její přidané hodnotě), se tam příjemně odvázala a nakonec jsme se rozloučili v dobrém.

Když jsme se o deset let později sešli na prvním srazu, většina spolužáků (včetně mě) byla nedlouho po svatbě a s čerstvě narozeným miminkem. Všichni ovšem vypadali téměř stejně (jako poslední den ve škole, akorát vlasy nám zešedly). Potvrdilo se, že nejlepší kariéru udělal ten největší rošťák ze třídy, ale mě spíše příjemně překvapilo, kolik lidí si vybralo povolání svých snů a jak jsou vnitřně šťastní (přestože nevydělávají tolik peněz). Také mě udivilo, kolik lidí se (po studiích v Praze) vrátilo zpět do Písku (kde mají Prahu v dojezdové vzdálenosti, ale lepší zázemí i přátele). Mé spolužáky mi stačí vidět jednou za deset let, ale i tak jsem ve výsledku rád za vše, co jsme spolu prožili.