Naše obecná láska ke středověku nás s kamarády dovedla k historickému šermu, kolem kterého se časem zformovala má největší parta přátel (ačkoliv já u něj sám tak dlouho nevydržel).

Již od základní školy jsem miloval Vyprávění, kdy nám kamarád na školních výletech připravil historický fantasy příběh se zápletkou a nepřátelskými monstry. My si vymysleli postavy (na některé ze základních ras) a daný příběh za ně procházeli. Takové Dračí doupě, akorát bez kostek, papírů a pravidel, celé odehrávané v našich hlavách. Kamarád později skutečně začal chodit na kroužek Dračího doupětě do místního Domu dětí a mládeže (DDM), načež s ostatními přáteli na chodbě školy o přestávkách často probírali proběhlá dobrodružství. Mě to příliš nelákalo, jednak mi přišel systém pravidel svazující, hraní příliš časově rozvleklé (my obvykle stíhali dohrát příběh za jediný výlet), ale zároveň jsem se necítil komfortně naskakovat do rozjetého vlaku mezi neznámé lidi.

Když se tedy lidé z dračáku domluvili, že začnou chodit na historický šerm (a tentokrát mi dali vědět předem, jestli bych nechtěl chodit s nimi), původně jsem měl v úmyslu odmítnout. Nakonec se mi to ovšem rozleželo v hlavě (přece jenom jsem miloval Zaklínače, Pána prstenů, Gothic i další příběhy plné máchání mečem, takže mi přišlo cool, abych to zvládl i naživo. Kroužek historického šermu vedl stejný vedoucí z DDM (jako Dračí doupě) – Náčelník, se kterým se ostatní dobře znali. Pro mě většinu osazenstva tvořili přátelé přátel (s některými lidmi jsme jezdili na chatu nebo jsem je vídal ve škole, ale na vlastní oslavu narozenin bych si je sám nepozval).

V šermu jsme si na začátek museli zakoupit jeden a půl ruční dřevěný meč a pořídit svářečské rukavice, abychom mohli bezpečně trénovat. Začínali jsme technikou správných kroků a postoje, ale brzy jsme přešli na základní seky mečem. Trénovalo se buď skupinově v řadách, nebo později ve dvojicích proti sobě. Za úkol jsme měli údery krotit, abychom si neublížili (a v případě minutí soupeřova meče dokázali zastavit před jeho tělem), ale na druhou stranu jsme do toho šli poměrně naplno, takže otlučené ruce byly na denním pořádku (a párkrát se někomu povedlo i přelomit o sebe ve víru boje meč). V takové chvíle jsem já (se svou mírumilovnou povahou) začal zvažovat, jestli se věnuji správnému sportu.

Brzy ovšem přišel další aspekt, hraní dobových rolí. Učili jsme se z kůže vyrábět chrániče či pásky; ze stočených drátků (do pružin) za pomoci štípaček střihat a splétat kroužkovat zbroj; šít oblečení a boty i další vychytávky. Ostatní to milovali, ale já na manuální řemeslo příliš nebyl (ani jsem netoužil nosit na sobě v parném létě osmnáctikilovou kroužkovou zbroj). V tu chvíli se do kroužku připojily i dívky a společně jsme jezdili na nejrůznější festivaly, kde jsme pro návštěvníky měli připravené různé atrakce (střílení z luku, házení kroužků na kůl a podobně). Kamarád se tehdy naučil žonglovat, což mě fascinovalo natolik, že jsem se to během víkendu doma z YouTube videí naučil taky, načež jsme se předháněli v tom, kdo zvládne nejobtížnější trik. On postupně přešel na čtyři až pět míčků, ale to mi příliš nešlo.

Kromě atrakcí jsme začali trénovat i drobná divadelní představení, která jsme pro veřejnost hráli. Starší členové dokonce už měli kovové meče a zbroje i s helmami, takže ukazovali divákům opravdový historický šerm (tedy nelítostnou řež do těla, nikoliv máchání mečem kolem soupeřů za efektního cinkání ostří, které předvádí jiné historické skupiny či znáte z filmu, ale reálně by takoví šašci umřeli při první bitvě). S blížícími se osmnáctými narozeninami jsme i my s kamarády měli utvořit bojovou jednotku, která bude navštěvovat rekonstrukce historických bitev a utkávat se v nich s jinými nadšenci do šermu. V tu chvíli už na mě bylo násilí příliš a riziko zranění tak velké, že jsem se rozhodl přestat. Svůj dřevěný meč jsem nepověsil na hřebík, ale o pár let později jej udal jako cenu v tombole na jednom plesu.

Kamarádi pokračovali, utvořili fiktivní historickou jednotku Maltézských křižáků z Pičína, za kterou pak v bitvách vystupovali. Pokračovali ve výrobě vybavení, některé si i dokupovali, včetně nových zbraní. Trénovali další vystoupení i se už sami utkávali s železnými meči. Na jednu stranu jsem litoval, že už to neprožívám s nimi, na druhou stranu popisy brutálních bitev a následně prochlastaných nocí mi ukazovaly, že jsem odešel v pravý čas. Uskupení se rozrostlo o mnoho nových tváří, které už jsem ani neznal, tím spíše po mém odchodu na vysokou školu. Někteří kamarádi jezdí na akce spojené s šermem dodnes, jiní postupně odpadli, nicméně v duši zůstáváme šermíři všichni.