Když mě po maturitě přijali na Univerzitu Palackého v Olomouci (UPOL), těšil jsem se nejen na neznámé město, ale především na nové lidi! Společně s přijímacím dopisem mi přišel i letáček s pozvánkou na Orientation Days (dvoudenní seznamovací kurz před začátkem semestru), takže tam jsem rozhodně plánoval přijet.

Prvně v životě jsem do Olomouce zavítal začátkem září na zápis (který musel proběhnout naživo). Přespával jsem tehdy u mámina bratrance v Brně, abych to na ranní hodinu do Olomouce stíhal. Cestou do Brna jsem přestupoval v Táboře, kde mě při čekání na autobus oslovil nějaký starý pán a začal mi vykládat, jak dnešní mládež za nic nestojí a jak to bylo za jeho dětství v Hitlerjugend lepší! Jenom tak jsem přikyvoval a byl rád, když autobus finálně přijel, každopádně mi to ukázalo, že se dokážu bavit asi úplně s každým.

Na zápise jsem se ve městě jenom protočil, takže jsem příliš z Olomouce neviděl. Studijní referentky nás zasypaly kupou pojmů a rozdali nám indexy (a kromě nich také užitečné příručky Průvodce prváka po UP). Ten jsem si četl cestou zpátky, abych lépe pochopil, jaký je rozdíl mezi zápisem, kolokviem a zkouškou; uměl správně titulovat učitele (podle zkratek ve jméně) i další užitečné tipy (které s námi dopodrobna probírali na orientačních dnech před začátkem semestru).

Při druhé návštěvě Olomouce jsem už přijel s plným batohem i kufrem věcí (domů jsem plánoval jezdit tak po měsíci a půl). Našel jsem si spoj z nádraží přímo před budovu kolejí, ale ten vyžadoval přestup z tramvaje na autobus. Po pár zastávkách tramvaje jsem zvažoval, jestli nevystoupit (protože mi přišlo, že bych měl být poblíž kolejí), ale zůstal jsem věrný plánu (abych o půl hodiny později dojel autobusem zpět na to samé místo, jen o pár desítek metrů blíže kolejím).

Na pokoji jsem se ubytoval první (ostatní přijížděli až v neděli), takže jsem si vzal horní palandu, o kterou jsem předpokládal, že nebudou starší spolubydlící stát. Na pokoji jsme byli čtyři, ale jeden kluk přicházel v pondělí po škole a odjížděl ve středu, takže jsem s ním takový vztah nenavázal. Druzí dva chodili do čtvrťáku a parádně jsem si s nimi rozuměl. Jeden byl IT nerd, křestan a blázen do vlaků, zatímco druhý matematik s podobnými zájmy jako já. Chodili jsme spolu hrát na vedlejší kolej ping-pong, na kytaru a piano, pařili NHL nebo se jen tak dívali na filmy (kterých bylo ve speciální složce na kolejní síti nastahováno asi 2 TB).

Na orientační dny jsem dorazil jako první a hned jako druhá osoba přišla má spolužačka se základky (se kterou jsem byl na koňském táboře a která v první třídě získala o hvězdičku navíc). Společně jsme se tam během chvíle spřátelili ještě s jednou fajn holkou a následně i mnoha dalšími spolužáky. Hráli jsme různé seznamovací hry a poslouchali starší studenty, kteří nám vyprávěli o škole a učitelích. Celkově mě celá akce nadchla natolik, že jsem ji chtěl další rok pořádat taky (takže jsem se obratem přihlásil do místní studentské organizace, která ji pořádala).

Krásné bylo i město, mnoho kateder leželo v historických budovách v centru, přičemž Olomouc překypovala kostely. Město žilo studenty i akcemi pro mladé (když na prázdniny všichni odjeli, zelo prázdnotou). Brzy jsem pochopil hlavní linky tramvají, ale všude jsem chodil pěšky, z koleje jsem to měl do školy ani ne deset minut (a dvě menzy byly přímo v mé budově koleje). Dalo se tam chodit na obědy i večeře (takže jsem vůbec nemusel vařit, jenom včas objednat jídlo a sejít v pantoflích o patro dolů). O víkendech byly menzy zavřené, takže jsem zpravidla došel do supermarketu, koupil 1200g bochník chleba, horčici a čtyři balení párků (které jsem z lenosti jedl syrové), což na víkend stačilo. Domů jsem jezdil s plnou krosnou špinavého prádla jednou za šest týdnů (a máma musela stihnout vše vyprat i vysušit). Cesta z Olomouce (vlakem do Prahy a autobusem domů) zabrala šest hodin, ale naštěstí přišel RegioJet, který alespoň poskytoval po cestě lepší servis (než natřískané vlaky Českých drah, kde jsem zpravidla stával v uličce).

Na kolejích jsem si vypracoval vlastní ranní rituál (kvůli kterému jsem vstával o něco dříve, abych vše v klidu stíhal): Po probuzení jsem si došel v županu na záchod a do sprch (byly společné pro celé patro, ale patra rozdělená na chlapce a dívky). Sprchoval jsem se snad desítky minut (protože jsem nemusel platit vodu), ale občas mě v klidném rozjímání rušily zvuky milenců souložících v sousedních sprchách. Po ranní hygieně jsem se oblékl a došel do pekárny na protějším rohu pro čerstvé bagety. Ty jsem v klidu snědl a teprve poté vyrazil do školy.

Studoval jsem dva obory najednou, přičemž pouze jediný student mého ročníku měl stejnou kombinaci jako já (což z nás udělalo skvělé parťáky). Naštěstí na každém oboru byla skvělá parta! Sdíleli jsme si ve Facebook skupinách navzájem testy, pomáhali jeden druhému i společně objevovali místní kluby a hospody (akorát ve většině z nich bylo strašně zakouřeno, než to naštěstí zrušili). Občas se na nějaké koleji konala Chodbovice, tedy sraz všech studentů na jedné chodbě, kam si každý přinesl flašku alkoholu (nebo více) dle vlastní preference a všichni chlastali (než akci o večerce kolejbáby rozehnaly).

V rámci praxe při studiu žurnalistiky jsem se zapojil do tvorby studenstkého časopisu, přičemž jedním z mých úkolů byl i rozhovor se zaměstnancem školy. Vybral jsem si paní uklízečku (kterou jsem každé ráno na chodbě vídal) a ta mi vyprávěla takové pikantnosti, že jsem se je styděl do novin uveřejnit. Šéfredaktorka to ovšem chtěla, takže nakonec vyšla necenzurovaná verze článku včetně všech hoven (které paní uklízečka musela smývat například ze stěn kabinek). Kromě členství ve studentské organizaci (která stálo většinu volného času, ale zase mi přineslo neskutečnou praxi) jsem se ještě přihlásil na florbal. Sportovní hala stála na druhém konci města, takže jsem si časem dovezl z domova koloběžku, která mi cestování po městě výrazně zrychlovala.

Sice jsem měl kvůli dvěma oborům i dvojnásob zkoušek, ale zase nebyly tak moc náročné, aby to nešlo zvládnout. Ve zkouškovém období jsem se vše snažil stihnout co nejdříve, abych si maximálně prodloužil prázdniny, což se mi naštěstí pokaždé povedlo. Ačkoliv jsem si studium na vysoké škole užíval, po bakaláři jsem se rozhodl v něm nepokračovat, ale raději odjet na rok pracovat do Anglie. Vrátil jsem se ovšem už zpátky do jižních Čech, čímž jsem přišel o většinu svých známých z Olomouce (vlivem přílišné vzdálenosti, obdobně, jako jsem svým odloučením na Moravě ztratil kontakt se spoustou známých z gymnázia).

Později jsem ještě zkusil jednu vysokou, pedagogickou na Jihočeské univerzitě. Sice jsem bydlel v bytě po babičce (přes celé město od kampusu), takže jsem nebyl do studentského života vtažen tak naplno jako v Olomouci, ale i tak mi přišlo, že v Olomouci měli studenti celkově lepší atmosféru pro studium. Ačkoliv věřím, že to samé řekne většina studentů o své alma mater (už jenom z principu, že s ní mají spojené poslední období báječného flákání, než přišla krutá realita každodenní práce).