Když babička viděla moji dětskou genialitu, představovala si, že to titulem dotáhnu přinejmenším na doktora! Proto těžce nesla, když jsem jí oznámil, že po bakaláři už nehodlám pokračovat dál (a to jsem přitom ony dvě písmena před jménem na poslední chvíli málem ani nezískal).

Zatímco na gymnáziu jsem se v zásadě neučil, vysoká škola mě k tomu donutila (a to jsme ještě mnohokrát měli k dispozici staré testy z minulých let, které vyučující opakovaně používali). Sice jsem pozorně poslouchal v hodinách (a pečlivě si znamenal, kdykoliv vyučující řekli, že se něco objeví v testu), ale mnoho učitelů nechalo na nás, ať se látku samostudiem naučíme ze skript. Nevím, jestli nepředstavuji unikát v dějinách studentstva, ale zvládl jsem projít školu, aniž bych si pořídil jediná skripta (některá nám poskytli online vyučující, jiná starší žáci a zbytek se mi podařilo dohledat ke stažení na internetu).

Brzy jsem si osvojil praktickou metodu učení, neboť jsem zjistil, že se v testech většinou objevuje pouze to, co ve skriptech zvýrazňují tučně. Zápočty jsem pak skládal způsobem, že jsem si za jedno odpoledne vypsal rukou vše tučné ze skript na papír (přepisováním jsem se jednak učil, ale zároveň z mnohasetstránkové knihy udělal text o několika málo stranách), druhý večer jsem si memoroval (s maličkou špetkou fotografické paměti) mé výpisky nazpaměť, abych je třetí den napsal do testu (nebo řekl u ústní zkoušky) a obratem zapomněl. Takto se mi dařilo zvládat předměty již v předtermínu, nebo rozložit zkoušky po dvou dnech a prodloužit si (včasným splněním všech předmětů) prázdniny o celý měsíc!

Že nemá smysl se snažit o jedničky (respektive A) jsem pochopil při prvním C, které jsem dostal (a byl za něj opravdu šťastný, protože zkoušející byl pedant). U mého oblíbeného učitele jsme si půlku zkoušky jenom tak povídali (o jeho životě), což mě naučilo druhou praktickou věc – když mám s učiteli dobré vztahy z hodin (a pamatují si mě), mají tendence na mě být při zkoušení mírnější. Jako jeden z mála jsem tedy při hodinách odpovídal na dotazy učitelů a snažil se chodit na lekce maximálně připravený. Ani tak jsem se za studium nevyhnul několika opakováním zkoušky (ačkoliv bych je spočítal na prstech jedné ruky).

Kredity jsem příliš nehrotil, protože jsem jich měl díky mimoškolním aktivitám přebytek (ve finále 204 z povinných 180), více mě trápily žurnalistické praxe. Jako první mi učitel naštěstí uznal zapojení do tvorby studentského časopisu, ale na druhou vyžadoval razítko z opravdové redakce, takže jsem strávil týden stínováním kolegy z místního online deníku a musel sám publikovat podle požadavků šéfredaktora. Když jsem si volil žurnalistiku pro svůj dvouobor, očekával jsem kreativní psaní (ve stylu Karla Čapka), ale místo toho jsem dostal v hodinách jen mnoho lekcí českého jazyka a na praxi musel psát striktně podle tonality daného média (a předem daného vzoru).

Tehdy mi došlo, že se nechci stát novinářem. Jednak byli placeni od textu (a ty mi trvaly s mým perfekcionismem velice dlouho napsat), ale především jen otročili pod šéfredaktorem. Zpestření studia proto přinesla od druhého ročníku má specializace na fotožurnalistiku. I po čtyřech semestrech učení všech technik od profesionálního fotografa jsem ovšem (z pohodlnosti) stále nejraději fotil na automatický režim. Takže na závěrečný projekt jsem si nejprve nafotil fotografie, pak přečetl údaje u nich (jako ISO, clona apod.), načež se snažil u státnicové obhajoby projektu vymyslet, co jsem chtěl danou fotografií říct, jak jsem ji kompozičně zamýšlel a proč jsem volil zrovna tyto hodnoty (nebylo proto divu, že jsem i s fajn projektem ve výsledku dostal jenom C).

Za povinný jazyk jsme si se spolužákem (se kterým jsme měli stejný dvouobor) vybrali základy španělštiny. Anglicky jsem uměl dobře, němčinu jsem sice začal zvolna zapomínat, ale i tak jsem ji znal, takže mi dávalo smysl využít poslední příležitosti a naučit se zadarmo nový jazyk. Za čtyři semestry jsme sice zvládli nějaký základní rozhovor či překlad textu, ale na debaty s rodilými mluvčími to učitě nebylo.

Jakkoliv mě trápila žurnalistika, ekonomii jsem díky studenstké organizaci poznával přímo z praxe, takže ta mi příliš vrásek nedělala. Proto jsem si vybral za téma k bakalářské práci raději něco ekonomického, konkrétně to, že zmapuji volně dostupné nástroje na internetu, které se dají využít k organizaci práce v neziskové organizaci (v zásadě tedy Dokumenty Google a alternativy k nim). Má práce byla natolik praktická (a vázaná na akutální situaci na internetu), že jsem k ní neměl ve zdrojích žádnou odbornou literaturu (což mi vyčetli u státnic). Hlavním výstupem byla obrovská srovnávací tabulka s mnoha parametry (ze které vyšly funkčně nejlíp, světe div se, Dokumenty Google, ale i tak jsem na ni byl náležitě pyšný). Když jsem se ovšem snažil v praktické části získané poznatky uplatnit v jednom centru pro rodiče a děti, tamní zaměstnankyně to sice s nadšením vyzkoušely, ale ve výsledku následně (po dokončení bakalářky) opět sklouzly zpět k fyzické nástěnce a mailům, takže online nástroje jim reálně příliš nepomohly. Alespoň jsem (na rozdíl od některých spolužáků) dopsal bakalářku s výraznou časovou rezervou, takže mě před státnicemi nestresovala.

Stresoval mě ovšem fakt, že jak jsem poslední tři roky většinu látky po testech obratem zapomínal, tak mi chyběla v aktivní paměti pro státní závěrečnou zkoušku. Všechny výpisky k testům jsem po jejich splnění nerozvážně (avšak s obrovskou chutí) vyhazoval, takže jsem neměl v ruce nic, z čeho bych se mohl učit. Mohl jsem si za to ve velké míře sám, protože jsem o pár měsíců předtím odmítl společné vypracovávání okruhů se spolužáky (protože jsem jim nevěřil, že by to udělali kvalitně), takže veškeré zpracování otázek zbývalo na mně. Jenomže stále ještě běžely obyčejné zkoušky až do konce posledního semestru, takže jsem měl prostor na přípravu teprve tři týdny před státnicemi!

Můj plán byl jednoduchý – za týden si vše tučné z obou oborů vypíšu, za druhý se to naučím, za třetí si to zopakuji, načež složím úspěně zkoušky. Během prvního týdne jsem ovšem stihl vypsat stěží třetinu okruhů ze žurnalistiky a zachvátila mě panika! Tou dobou jsem ve velkém četl knihy osobního rozvoje a zejména Vaše bludy od Waynea Dyera ve mně zanechala silnou pachuť, že nějaká honba za papírem s razítkem nemá z pohledu rozvoje osobnosti absolutně žádný význam, akorát člověka stresuje! Rozhodl jsem se tedy dát na doporučení odborníků na duchovno a dostat se z nižších úrovní vibrací na vyšší.

Toho jsem se rozhodl dosáhnout něčím, co mě skutečně těšilo – hraním deskových her. Měl jsem doma ekonomickou hru Cashflow 101 od Roberta Kiyosakiho, takže jsem si vnitřně řekl, že mě nic nepřipraví na zkoušku z ekonomie tak dobře, jako hraní této praktické hry o investování. Celý druhý týden ze tří jsem tedy strávil sám se sebou a pořád dokola probíhal za několik plastových krysiček Krysí závod, což mi pomohlo dosáhnout skvělého stavu vyrovnání. Bylo mi v tu chvíli upřímně jedno, jestli zkoušky složím, nebo ne, takže jsem raději v neděli po telefonu varoval mámu, že se neučím a možná zkoušky nezvládnu (aby se na to předem mentálně připravila).

Vmetla mi do tváře, že pokud zkoušky nezvládnu, babičku to zabije! Což byl od ní argumentační faul a citové vydírání (protože na tom byla babička ve svých téměř devadesáti se zdravím opravdu bídně), ale stejně to na mě nefungovalo. Na druhou stranu jsem si řekl, že by bylo škoda odpískat závod v cílové rovince a že věnuji poslední týden učení (abych měl čisté svědomí, že jsem pro složení zkoušek udělal maximum). Dopsal jsem si tedy výpisky ze žurnalistiky zhruba do tří čtvrtin (a doufal, že si nevytáhnu otázky s vysokými čísly).

U státnic jsem si řekl, že vyzkouším zákon přitažlivosti z chytrých knih a vytáhnu si přesně tu otázku, kterou chci (což bylo číslo 3 – Zpravodajské agentury). Šli jsme na potítko po trojicích a tahali si čísla z pytlíčku (druhý spolužák shodou okolností vytáhl stejné číslo, jako právě vrátil spolužák před ním, takže musel tahat ještě jednou, zatímco já dostal na výběr poslední). Vytáhl jsem si trojku a v tu chvíli jsem věděl, že vesmír stojí na mojí straně! Zpětně jsem se od druhého spolužáka dozvěděl, že si trojku vytáhl prve on, ale nechtěl ji, tak na zkoušející rychle zahrál, že má stejné číslo jako předchozí spolužák, ale neukázal jim ho a rovnou ho rychle zahodil zpět, aby tahal znovu. Náhoda? Nemyslím si!

U prvního okruhu jsem tedy zaválel a získal A, také u druhého teoretického okruhu jsem si vytáhl přijatelnou otázku Interpersonální komunikace, kterou jsem (díky vizuální vzpomínce na hlavní graf) zvládl ukoulet (před největším pedantem z našich učitelů) na C. Následovala obhajoba praktických částí, za fotoprojekt jsem vyfasoval C (a cítil se mírně ukřivděně i šťastně zároveň), zatímco za texty z obou žurnalistických praxí mi dal můj oblíbený učitel po zásluze A. Takhle dobrý celkový výsledek jsem rozhodně nečekal a dodalo mi to chuť věnovat ještě týden učení, než dojde na zkoušku z ekonomie. Mezitím jsem si ještě odskočil obhájit bakalářkou práci (což jsem bral jako pouhou formalitu, protože jsem na ní strávil dost úsilí, a tak mě poměrně zaskočilo, když jsem skutečně musel práci obhajovat). Před obhajobou jsem čekal jasné A, ale po lítém boji za svou práci jsem se nakonec rád spokojil s hodnocením B.

Poučen předchozím úspěchem zákona přitažlivosti a pohodových vibrací jsem si noc před zkouškami u zrcadla vesele broukal reklamu na AAA Auto, abych si přitáhl ze tří okruhů na závěr samé jedničky. Měl jsem i pár vytipovaných otázek, ale tentokrát mi v ruce neskončila ani jedna z nich. Zato mi vesmír přihrál jiné, které mi také sedly skvěle! S vedoucí katedry jsem si příjemně popovídal o rizikových investicích v kontextu povodní (které jsem si živě pamatoval) a když jsem dokončil u nejpřísnějšího kantora kompletní historii platebních karet, začal jsem v hlavě zvolna oslavovat. Dostal jsem skutečně tři A a společně se spolužákem se stejným dvouoborem jsme měli splněno!

Souběžně s námi získal titul i největší dredař a pařan ze třídy, kterého sice ve druhém ročníku po opakovém propadnutí u zkoušky vyhodili, ale ve třetím ho přijali znovu, uznali mu kredity za všechny dosavadní zkoušky a (když se mu povedlo napotřetí konečně předmětem projít i napsat bakalářku) pustili ho ke státnicím. V tu chvíli tím pro mě hodnota titulu bakalář ještě o kus klesla! Přesně proto jsem nechtěl pokračovat, protože jsem už necítil potřebu se další dva roky zavděčovat učitelům jenom proto, abych získal lepší papír (který po mně stejně nikdo u pracovních pohovorů nevyžadoval).

Na závěrečnou promoci přijeli naši se ségrou, přičemž já vypadal (se svou hubenou postavou) v černém taláru asi jako mistr Jan Hus před upálením v Kostnici. Vzhledem ke skvělým závěrečným výsledkům jsem propadl iluzi, že mám šanci na červený diplom (než mi ji naši zkazili tím, že červený diplom se nepočítá z průměru státnic, ale celého studia). Předávání byla zbytečně formální fraška, ale odnesl jsem si svůj diplom bakaláře a byl rád, že mám studium z krku.

Z pohledu užívání mladistvého života i získávání kontaktů posloužila vysoká skvěle, ale ve volbě zaměstnání mi nepomohla. Na žurnalistice jsme se učili, jak média manipují lidmi, takže to jsem dělat nechtěl. Na ekonomii jsme zase probírali, jak centrální banky (v čele s Fed) ve velkém vymýšlí peníze z ničeho (a ovládají s nimi lidi), takže i finanční sféra se mi znechutila. Nakonec mě život nasměroval ke spojení kreativního psaní s byznysem skrze marketing (který taktéž manipuluje lidmi k nákupu, takže jsem si z morálního hlediska stejně nepomohl).