Šaty dělaj člověka, přičemž to samé lze říci o brýlích. Zatímco na fotkách z roku 1998 vypadám jako obyčejný (barvou pleti spíše hispánský) kluk s dlouhými řasami, o rok později s kulatými brýlemi na očích (a čerstvou jizvou na čele) připomínám spíše Harryho Pottera (v době, kdy u nás ještě nevyšel).

Vše začalo ve druhé třídě, kdy jsem měl problém přečíst slovo myslivec z tabule. jelikož jsem ve čtení vždy vynikal, doporučila paní učitelka v notýsku rodičům, aby se mnou zašli na oční prohlídku. Tam se ukázalo, že jsem po mámě zdědil krátkozrakost, byť prozatím jen půl dioptrie.

Do školy jsem tedy nosil brýle, které podtrhly mou chytrolínskou povahu. Moji nejlepší kamarádi ze třídy je tenkrát taky nosili, takže mi to příliš nevadilo. Navíc mimo školu jsem chodil bez nich a viděl poměrně dobře. Alespoň zpočátku, než se mi zrak zhoršil natolik, že se brýle staly nepostradatelnou součástí mého života.

V tu chvíli mě to začalo otravovat. Nejen u ping-pongu či florbalu, ale s příchodem puberty také po estetické stránce, kdy jsem nepotřeboval vypadat jako ještě větší nerd. Tím spíše, že se mi od osmi do čtrnácti let zrak zhoršil až na pět dioptrií, takže i ztenčená skla výrazně nabrala na tloušťce. Ačkoliv se mi kvůli brýlím nikdo nevysmíval (a zároveň mi dávaly ochranu před rvačkami, protože kdo by mlátil brýlatého kluka), rozhodl jsem se tehdy přejít na kontaktní čočky.

Oční doktorka mi je zkusmo nasadila do očí (což byla v porovnání s mým prvním zkoušením ještě snadná záležitost), načež jsem je hned objednal. Když jsem je vyzvedával, prohlásila doktorka, že mě nenechá odejít z ordinace, dokud si čočky před ní nezvládnu na obě oči nasadit a sundat. Reflex víčka (ochránit oko před cizími předměty) byl ovšem natolik silný, že jsem jednu čočku nandaval tři čtvrtě hodiny a druhou půl hodiny, než mě celého uslzeného konečně propustila.

Kvůli letním prázdninám to vyšlo, že jsme hned další den odjížděli s kamarády na chatu. Hrdě jsem si tam vzal čočky, abych první den strávil u snídaně půl hodiny s jejich nandaváním, zatímco ostatní už dávno dojedli bábovku a dělali si z mého snažení legraci. Do konce týdne už jsem ovšem stáhl čas nasazování na pět minut a brzy si oko zvyklo úplně. Další dva roky jsem nosil konaktní čočky od rána až do večera, v brýlích jsem se styděl vycházet ven.

To se zlomilo až s blížící se dospělostí, kdy jsem si nechal udělat nové stylové brýle (protože mi mezitím dávno vyrostla hlava). Neměly žádné obroučky (což později přineslo mnoho komplikací s vylomenými nožičkami ze skla), ale od té doby jsem se už nebál střídat čočky i brýle dle potřeby a nálady. Moje první přítelkyně také nosila brýle, takže ve výsledku vůbec nebylo za co se stydět, ani před holkami.

Dnes čočky nasazuji především na sportovní aktivity, zatímco v brýlích chodím většinu dne. Jednak při práci koukám dlouhé hodiny do počítače (na brýlích mám filtr modrého světla), ale také chci šetřit zrak do budoucna (protože mám po babičce genetické dispozice pro šedý i zelený zákal). Brýle zároveň skvěle dokreslují mou chytrolínskou (možná i lehce podivínskou) povahu.

Naštěstí se mi od dětství zrak už příliš nezhoršil, krátkozrakost se ustálila na nějakých šesti dioptriích (takže ostře vidím bez brýlí tak na délku dlaně s roztaženými prsty). Když se zpětně ohlížím, co mohlo mým očím nejvíce uškodit, napadá mě čtení knih za šera, dlouhé dny před počítačem i kombinace obojího (čtení knih v noci pod peřinou na miniaturní obrazovce tlačítkového telefonu). Rozhodně nedoporučuji!