Zatímco do Anglie jsme odjeli s přítelkyní z Olomouce, po našem rozchodu už mě k návratu na Moravu nic nenutilo. A jelikož babička byla trvale upoutaná na lůžko u našich, jevila se příležitost zrekonstruovat její starý byt v Českých Budějovicích (a jít bydlet tam).

Když jsem po letech opět přišel do bytu, který jsem znal z dětství, vše se zdálo dvakrát menší (ovšem po vyházení starého nábytku a probourání všech dveří se dalo i na tak malé ploše opět dýchat). Do přestavby jsem se nehodlal pouštět sám, ale měli jsme kontakt na pracovitého řemeslníka, který nám během letních prázdnin proměnil starý byt v nový (ve kterém zbyla pouze původní vana, okna a vchodové dveře). Naštěstí jsem si v Anglii našetřil slušné peníze, abych si to mohl (v zásadě z pozice čerstvého absolventa) dovolit, plus máma přispěla výrazným dílem (protože formálně byt patřil jí).

Jako minimalistovi mi ke stěhování stačilo malé autíčko našich (ve kterém řidič od volantu téměř dosáhl na zadní sklo), všechny mé věci ho zaplnily stěží z poloviny. Kompletní výbavu kuchyně mi zajistila IKEA, kde jsme nabrali dva plné vozíky drobností (a měli asi metrovou účtenku). S tím vybavením jsem poprvé přijel do prázdného bytu a hned se vydal na cestu do místního Möbelixu, kde jsem se protočil ten den přes prodejnu a sklad čtyřikrát (a skladníci byli překvapeni, že jsem do tak malého autíčka po kouskách narval (kromě šatní skříně, na kterou jsem si druhý den domluvil chlapíka s dodávkou) vše. Na druhou stranu místo postele jsem měl jenom velkou matraci, místo gauče dvě skládací matrace, takže ono toho nábytku reálně zase tolik nebylo.

Ve snaze ušetřit si výdaje jsem sáhl po levných artiklech, takže například skříň se začala rozpadat už po prvním stěhování po bytě (přičemž jsem si rád v průběhu roku sem tam prostřídal rozestavění nábytku, abych zpestřil prázdné prostředí). Některé artikly také přibyly až časem, například televize (s televizním stolkem), gauč (pro pohodlnější sezení u televize), postel (pro těhotnou ženu), koberec (pro batolení dítěte) a jiné. Zvláštností ovšem zůstalo, že se v bytě nevyskytovala jediná obyčejná židle (u počítače jsem seděl na gymnastickém míči a u vyššího kuchyňského stolu měl čtyři barové židle).

Když jsme tam jednou babičku na vozíku zavezli, do očí se jí draly slzy. Na jednu stranu radostí, že její byt slouží oblíbenému vnoučkovi (který si to tam zařídil moderně), ale na druhou stranu i zármutkem, co jsme provedli s jejím domovem (ve kterém už nebyla doma). Já bral byt od začátku trochu jako provizorní řešení (takže jsem si do něj ani nepřesouval trvalé bydliště), na druhou stranu jsem v něm vydržel dalších osm let. Během nich jsem tam doučoval žáky matematiku, natáčel knižní videa i zplodil dítě.

Časem nám plovoucí podlaha začala plavat, kuchyňské lince odpadávat lak, dveře se nedovírat a mnoho dalších drobností (které i z čerstvě zrekonstruovaného bytu udělaly takový, který by ještě jednu rekonstrukci klidně unesl). K tomu malé dítě dalo pořádně zabrat nábytku (v kombinaci s neustálým přesouváním), takže ani ten jsme dále nevyužili. Rozchod se ženou způsobil, že jsme se každý odstěhovali do jiného města a byt zůstal prázdný (takže jsme se ho s mámou rozhodli prodat).

Prodávala ho mladá přítelkyně mého kolegy z práce (která sice byla srdečná, ale zpětně nám nepřišlo, že by oplývala potřebnými zkušenostmi). Ono léto byla bublina realitního trhu nafouknutá na maximum a my bohužel vyjeli s nabídkou přesně ve chvíli, kdy bublina praskla (takže na přestřelenou cenu nikdo nereagoval). Nasadit tehdy skutečnou hodnotu bytu, možná jsme ho ještě v poslední vlně prodali, ale takhle se prodej protáhl na tři čtvrtě roku, během kterého jsme postupně s cenou (vlivem konkurence) zklesali až o třetinu proti původní nabídce.

Já mezitím přebýval ve svém dětském pokoji u našich (až mi došla s čekáním na prodej trpělivost a pronajal jsem si vlastní). Zatímco reality v Českých Budějovicích cenově strmě klesaly, byty v Písku si jejich majitelé (i vlivem chystané dálnice do Prahy) cenili na daleko vyšší částky, takže ani následná koupě nemovitosti v mém domovském městě neproběhla snadno a rychle (spíše jsme museli vzít zavděk tím nejlepším, co se za omezenou částku dalo sehnat). Tou dobou už nám stěhování dalo zabrat násobně více, než při mé první cestě do Českých Budějovic.

Občas si v nostalgii vzpomenu na to, jak svobodný jsem se cítil, když veškerý můj majetek tvořila kytara, trocha elektroniky, tři poličky oblečení, kolo a koloběžka. Čím je člověk starší (a zejména s dětmi), má tendence se obklopovat spoustou zbytečných věcí, které ho akorát zatěžují. Přitom to jde i bez nich, protože skutečný pocit domova netvoří vybavení bytu (dokonce ani byt samotný), ale lidé v onom bytě!