Přestože mě dlouhé roky o samotě vnitřně užíraly, zároveň mi vždy poskytovaly možnost zastavit a ujasnit si, kde člověk udělal v minulosti chyby (a za čím touží v budoucnosti směřovat).

Po dvou letech nepřetržitého starání o dítě jsem se po rozchodu se ženou najednou ocitl sám doma (u rodičů) a s nečekaným přebytkem volného času. Na jednu stranu mě tížila celková situace, ale na druhou mi z beder spadla i část těžkého břemena, které jsem za poslední roky vláčel. Před narozením dítěte jsem se uržoval v kondici, ovšem v pozdějším neustálém shonu jsem si na to nevyhradil dostatek času. Obdobně vzaly za své i mé koníčky (jako například čtení knih, tvůrčí psaní, pěší výlety, tvorba webů, sledování seriálů i mnoho dalšího).

S určitými ústupky při rodičovství jsem samozřejmě počítal (prioritou pro mě vždy byla rodina proti zábavě), ale rapidní zhoršení mé fyzické kondice mě vyděsilo. Zatímco o dva roky dříve jsem zaběhl 7km závod za 33 minut (a to jsem se ještě nevydal ze všech sil), po dvou sezónách bez tréninku jsem ho stěží udýchal za 40 minut (a předběhl mě i kolega ve věku mých rodičů, kterého jsem do té doby s přehledem porážel). Přejídání v závodní jídelně vedlo i k nárůstu mé hmotnosti, kdy jsem se blížil k 80 kg (místo optimálních 71 kg váhy).

Rozhodl jsem se proto využít naplno získaného času a začal obden chodit na plovárnu, obnovil registraci v místní knihovně, vrátil se k domácímu posilování i zdravější stravě. S opětovně rostoucí fyzičkou se začalo zlepšovat i mé duševní rozpoložení. Uvědomil jsem si, jak jsem při rozdávání lásky druhým zcela zapomněl udržovat potřebnou hladinu sebelásky (dostatečnou péčí o sebe sama). Když se mi vrátila vitalita, najednou jsem i k ostatním začal přistupovat daleko vlídněji než dříve (což přirozeně přitáhlo do mého okolí nové vlídné duše).

Zatímco exmanželka (navzdory mým radám) skočila ze vztahu do vztahu (jako to dělávala vždycky), já si dal záměrně na první půlrok od vztahů absolutní pauzu. Seděl jsem ve svém pokoji a postupně si ujasňoval, kudy chci pokračovat dál (abych neskončil jako bratranec, který na ženy po rozchodu zanevřel a žil staromládeneckým životem bez partnerky). Pomohla mi v tom na dálku i jedna bývalá spolužačka z vysoké, která si mě všimla na sítích a napsala mi (načež jsem v ní našel spřízněnou duši, přestože jsem si jí z vysoké pamatoval spíše podle jména, než bychom se spolu dříve bavili).

Obecně mají lidé tendence se za něčím hnát a neustále zrychlovat, přičemž to nejdůležitější už mají od narození v sobě. Zvolněním a zaměřením na vlastní nitro se mi podařilo lépe identifikovat, co je pro mě v životě skutečně důležité (oproti tomu, co představovalo pouze opakování zaběhnutých norem chování). Odhalil jsem, jak si cením svobody (zejména té vnitřní, kterou mi nikdo nesebere). A právě svobodu jsem v manželství příliš nezažíval (byť jsem to byl hlavně já, kdo primárně spoutával sám sebe přílišným množstvím úkolů).

Rodičovství je nádherný dar, ovšem vyžaduje vzájemnou kooperaci a podporu obou partnerů (aby si člověk při výchově dítěte alespoň částečně udržel své záliby i přátele). To samé ovšem platí i o dostatku času na sebe pro rodičovský pár (kdy by se dítě nemělo stát překážkou v jejich společných aktivitách). Obdobně i vzájemný čas na sebe (ve vztahu dítě – rodič) hraje důležitou roli pro jeho duševní rozvoj. Kdo si ovšem zvládá utřídit priority (věnovat se klíčovým činnostem a odložit všechny rozptylující), ten se neztratí ani v rodičovství, ani obecně v životě.