Když můj táta před třicítkou plánoval svépomocí zrekonstruovat dům po jeho babičce (dříve plný koček), asi netušil, že celková přestavba zabere zbytek jeho života, přičemž způsobí tisíce hádek a rozepří.

Od začátku bylo jasné, že řadovku v Písku musí kompletně předělat, abychom v něm mohli bydlet. Přestože oba mí rodiče vyrůstali jako panelákové děti, idea domu se zahradou v klidné části města se jim (alespoň zpočátku) jevila celkem optimisticky.

Do přestavby se průběžně zapojovala celá rodina, můj děda elektrikář, strejda s tetou, máma také odedřela velkou spoustu chlapské práce, nejvíce ovšem zbylo na tátovi. Když jsme ještě bydleli na bytě v Písku, nosili jsme mu s maminkou každý den na stavbu svačinu a noviny. Se stoupajícími náklady za materiály jsme se ovšem s mámou přestěhovali k prarodičům do Českých Budějovic a za tátou jezdili jen na víkendy vlakem.

Udělal si v horním patře špeluňku, ve které přes týden přespával. Místo dřezu měl obrovský lavor, záchod nahrazovala děravá židle s kbelíkem ve sklepě a zuby jsme si chodívali čistit nad kanál. Jako dítě jsem pohodlí neřešil, naopak, užíval jsem si hromady písku na dvorku a čtení pohádek s maminkou v jedné posteli.

Průlom ve stavbě nastal před narozením sestřičky. Vidina druhého dítěte motivovala tátu k tomu, aby po letech nimrání urychleně dodělal spodní patro. V zadním dětském pokojíčku jsme měli se ségrou palandu, zatímco naši spali na posteli v průchozím obýváku. Z pohledu soukromí nic extra, ale stačilo to. Respektive stačilo tátovi, který si chtěl po řadě let fyzické práce konečně odpočinout, užít nové miminko. Máma si však představovala, že táta stejným tempem dodělá i horní patro a zbytek domu, aby to měl celé z krku, dokud je při síle.

Jak ségra rostla a táta s barákem příliš nepokročil, stupňovalo se i mámino rozhořčení. Každý víkend, každý den dovolené, kdy táta nestavěl, s nelibostí komentovala. Sepisovala dlouhatánské seznamy plné termínů, do kdy je co potřeba dokončit, aby je rok od roku přepisovala, když se většina nestihla. Za manželovými zády objednávala řemeslníky, které puntíčkářský táta považoval za předražené šlendriány. Zatímco já už to zvládal jakožto teenager ignorovat, mé malé sestřičce zanechaly neustálé hysterické hádky rodičů šrámy na duši. A nepomohlo, že se nám po každém křiku došla máma s pláčem omluvit.

Po zhruba dvanácti letech se alespoň povedlo dodělat horní patro a já konečně získal vlastní pokoj (který jsem si necelé dva roky před odchodem na vysokou tolik neužil). Navíc mi po sedmnácti letech na jedné hromádce s několika dalšími osobami přišlo nepřirozené, že jsme se každý zavřeli do separátní místnosti a nebyli spolu v tak intenzivním kontaktu jako doposud. Mít tehdy nějakou přítelkyni, asi bych si vlastního soukromí cenil daleko více.

Ani horní patro nezažehnalo konflikty. Zatímco máma chtěla dodělávat terasu, zahradu, garáž, fasádu i další prvky domu, táta ho bral za pohodlně obyvatelný a neustálé slovní útoky od ženy ho (místo k práci) vybízely akorát k protiútokům a nicnedělání natruc. Já měl sice později síly dost, ale naši mě do stavby naštěstí nikdy nenutili, protože sledování jejich celoživotního pachtění mě od jakékoliv manuální práce spolehlivě odradilo.

V následujících letech se rodičům po špetkách povedlo leccos zvelebit, ale jen co se začal zdánlivě přibližovat konec, objevily se další položky na seznamu (protože vše kdysi nové mezitím zestárlo). Jenomže sil a chuti něco měnit před důchodem už tátovi příliš nezbylo (raději by jen tak v klidu dožil hraním pasiánsu na počítači).

Tím spíše, že děti dávno vylétly z hnízda a dvougenerační dům se stal místem míjení dvou lidí. Na jednu stranu je krásné, vzít rodinu na barák k babičce a dědovi, na druhou si člověk říká, jestli by jim tehdy (zvláště s tátovou prokrastinující povahou) neprospělo spíše zůstat někde v bytě. Vlastní nemovitost se zahradou je skvělá věc, na druhou stranu mé dětské vzpomínky na bydlení tří generací v jednom bytě a víkendové chalupaření obsahují daleko více radostné interakce.