Můj děda sice neměl v chalupě orchestrion, ale zato se tam dalo najít mnoho jiných pokladů, které mě jako dítě fascinovaly. Navíc, co na chatě chybělo, to jsme každý víkend přivezli z domova plně naloženým autem.

V letním období jsem se vždy těšil na páteční odpoledne či sobotní ráno, kdy jsme odjížděli s dědou a babičkou na chatu. Respektive samotný odjezd vždy poněkud trval. Buď pro mě děda přijel k druhé babičce o hodinu až dvě později (zatímco jsem ho celou dobu zoufale vyhlížel z parapetu za oknem), nebo jsem se účastnil balení auta s ním (kdy jsem onu hodinu až dvě seděl vzadu uprostřed, zatímco děda s babičkou kolem mě vršili na zadní sedačky dva vysoké sloupce věcí, které se už nevešly do kufru).

Nutno dodat, že dědův červený Renault Twingo velikostí úložných prostor příliš neoplýval. Navíc děda pravidelně balil takové položky jako televizi (v době, kdy televize byly obrovské trojrozměrné bedny), celý obsah lednice (aby měla babička ty dva dny z čeho vařit), psa i další nezbytnosti (které ony dva dny nemohl postrádat). Samozřejmě jsme v neděli večer všechen náklad vezli stejným stylem zase zpět, přičemž další týden obdobný transport zavazadel začal nanovo.

I cesta mě bavila. V zatáčkách kolem kaplického nádraží mívali stánky obložené sádrovými trpaslíky (a dalšími kýčovitými výtvory pro rakouské turisty). Děda tam jednou koupil na chalupu sádrovou lišku, kterou pak občas z legrace dráždil psa. Na rovinkách zase s oblibou zkoušel, jakou maximální rychlost z nebohého vozítka vymáčkne (143 km/h). Kde mohl, tam předjížděl pomalejší řidiče. I s ohledem na to, že děti tehdy neměly povinné dětské sedačky (ani podsedáky), nelze naše cesty vůbec označit za bezpečné. Ale přesto jsme vždy bezpečně dojeli (kupodivu i bez pokut).

Také chalupa byla specifická. Jednak se v ní tvořila plíseň (takže součástí každého příjezdového rituálu bylo přinejmenším hodinové větrání slaměných rohoží a peřin), do horního patra vedlo úzké točité schodiště (kvůli kterému děda raději do ložnice nosil nočník, než by si ho troufal sejít uprostřed noci), ale především stála kousíček od skládky (ze které za větrných dní přilétaly na pozemek plastové sáčky a další odpadky).

Se skládkou se pojí další chalupářská historka. O víkendu byla oficiálně zavřená, ale občas jsme kolem ní šli na delší procházku se psem (jako by se dost nevyběhal na rozlehlé zahradě chalupy). Děda zpoza plotu obhlížel nové přírůstky na obrovských hromadách smetí a kdykoliv mu něco vhodného padlo do oka, posílal nás s bratranci dovnitř, abychom mu to přinesli. Buď dírou v plotě (o které věděl), nebo vysazením přes hlavní bránu. Myšlenka porušování zákona se mi od té doby pojí s nepříjemnými pocity. Na druhou stranu mu ke cti slouží alespoň to, že mi ze zmetků odpadu dokázal vyrobit parádní tříkolku nebo šlapací autíčko s reálnými světly.

Jako dítě jsem chalupu miloval zevnitř i zvenčí. Vevnitř bylo dostatek lůžek i nádobí pro širokou rodinu (když se všichni sjeli na prázdniny). Dospělí u skleniček (zdobených, původně od hořčice) mastili karty, zatímco my se honili dovnitř i ven, vyskakovali z oken nízko nad zemí, na oplocené zahradě běhali bosí, házeli tenisák psovi, místo bazénu se venku ochlazovali ve staré vaně, na přilehlé záhony chodili sbírat jahody či angrešty, ze stromů trhali jablka, na louce kopali s míčem, u ohniště opékali buřty a mnoho dalšího.

Ze všeho nejvíce jsem se ovšem těšil na obrovskou dřevěnou truhlu plnou her! U nich jsem vydržel hodiny a mnohdy k tomu ani nepotřeboval nikoho dalšího. Ani nespočítám, kolikrát jsem vyřešil všechny kovové hlavolamy, prošel triky z kouzelnické sady pro začátečníky nebo vystřelil jackpot na malé kuličkové hře. Ještě více jsem si užíval stolní hry s ostatními. Pořadí koňů z Dostihů a sázek znám dodnes nazpaměť, adrenalin jsme si zvedali sázením žetonů v ruletě či hraním karet, ve starším věku pak proháněli plastové formule po závodním okruhu.

Ještě dnes se mi sbíhají sliny při pomyšlení na to, jak skvěle ještě k tomu všemu babička vařila a pekla! Jako dítě jsem si to neuvědomoval, ale právě díky příjemné atmosféře a setkávání celé rodiny vzpomínám na dny na chalupě jako jedny z nejkrásnějších v životě! Přestože jsme bydleli v panelákových bytech, díky víkendům na chatě jsme o čerstvý vzduch (tedy, pokud zrovna nehořela skládka) a zahradu neměli nouzi.

Po babiččině smrti už chalupa ztratila část svého kouzla. My trávili víkendy spíše ve vlastním domě a z chaty se stala prázdninová záležitost. Tím spíše, když si děda našel novou partnerku (s vnučkou mého věku) a na chalupu jsme jezdili ve čtyřech. Já měl sice novou kamarádku (se kterou jsme při sledování Divokého anděla mohli probírat teenage témata), ale místo vlastní rodiny už chalupu okupovala častěji nějaká cizí.

Přišlo mi tehdy líto, že k sobě navzájem nenašli cestu, stejně jako mi přišlo líto, když nakonec táta s tetou po dědově smrti chalupu prodali. Celkem logicky, protože byla celkem z ruky, navíc v nepříliš vábné lokalitě a stavu. Spíše mě mrzelo, že tím udělali formální tečku za mnoha roky úžasných vzpomínek, které už nic nevzkřísí k životu. Inu, skvělá připomínka, že časem vše jednou pomine.