Když nám ve třetí třídě nabídli možnost jet na letní tábor s angličtinou, zprvu se mi (po předchozím zážitku s letním táborem) příliš nechtělo. Když jsem se ovšem dozvěděl, že jedou moji hlavní kamarádi i pár dalších spolužáků a spolužaček, přimělo mě to ke změně názoru (a nelitoval jsem).

Pominu celou část učení angličtiny, protože jsem si (jakožto šprt) samozřejmě užíval, že máme školu i o prázdninách. Dostali jsme skvělé instruktory, my kluci jsme obdivovali dva Honzy, kteří byli fajnoví týpci pro každou legraci, zatímco holky obdivovaly zase mladé slečny instruktorky, z nichž jedna byla suverénně nejhezčí. Když se hlasovalo o nejlepším instruktorovi tábora, mohl každý dát tři, dva a jeden bod svým top 3 favoritům. Všichni kluci jsme samozřejmě na první dvě místa umístili oba Honzy, zatímco holky zase volily mladé dámy, s nejhezčí instruktorkou v čele. Zatímco ostatní kluci svůj poslední bod darovali třetímu instruktorovi, já dal na své třetí místo právě onu instruktorku, která se mi tajně líbila. Vyhrála proti Honzům o jediný bod! Kluci byli naštvaní a já se jim neodvažoval říct, že jsem takhle zrádně „pomohl nepřítelovi vyhrát“.

Na chatce jsem bydlel s mými nejlepšími kamarády ze třídy. Jelikož se nám mezi druhou a třetí třídou měnilo zaměření z hudební na jazykovou třídu, měli jsme ve třídě několik nových dětí. Teprve na táboře jsem zjistil, jak suprový je jeden spolužák, se kterým jsem se ve třídě do té doby tolik nebavil. Chodil na karate, takže nám ukazoval, jak umí skákat parakotoul z okna chatky. Když kluci odešli, chtěl jsem si taky vyzkoušet se z okna alespoň překulit. Přistál jsem v kopřivách, které mi ožehly půlku ruky. Kluci nechápali, jak jsem s mohl tak moc popálit, ale detaily jsem jim ani v tomto případě neprozrazoval.

Nový spolužák zazářil i v táborové soutěži. Uměl skvěle na klávesy i zpívat, do toho předvedl ukázku z karate, takže nebylo divu, že se mu podařilo vyhrát. Já totálně zklamal v talentové soutěži. Chyběly mi rekvizity, převleky i talent na cokoliv speciálního, takže jsem si tehdy omotal několik krepových fáborků kolem končetin, řekl obecenstvu, že jsem šašek jménem Legrák, a rychle odříkal tři vtipy, na které jsem si vzpomněl. Ovace to nesklidilo, na rozdíl například od dvou bratrů, kteří přišli v oblecích jednotek SS a s atrapami pušek sehráli napínavou scénku z druhé světové války. Náladu jsem si ale spravil v soutěži o nejkrásnější úsměv, kde jsem se umístil na druhém místě. Na porotu jsem vyzrál jednoduchým fíglem, kdy jsem během procházení podél jejich stolu zašeptal jeden dlouhý „sýýýýýýýýýýýýýýýr“.

Během dne jsme se učili, hráli různé hry, sportovali, večer jsme se vždycky sešli na táborovou radu. Na ní se řešily také ztráty a nálezy. Nechápal jsem, jak můžou ostatní ztratit tak nepřehlédnutelné věci, dokud jeden večer nevytáhli můj gumový míč, se kterým jsme si pravidelně kopali. Zapadl nám pod chatku a my si toho nevšimli, takže jsme ho museli vykoupit zpátky zpěvem libovolné písničky. Šli jsme všichni čtyři z celé chatky, ale Prší, prší jsem nakonec zpíval roztřeseným hláskem jenom já, zatímco mí kamarádi se celou dobu jen stydlivě smáli.

Jednu noc došlo na stezku odvahy. Instruktoři se rozestavili na stanoviště, zatímco nás, děti, v minutových intervalech vysílali do lesa. Vyšel jsem rádoby statečně, ale uvnitř jsem se děsil všech nástrah skrytých v temnotách. „Já nemám strach, já nemám strach,“ opakoval jsem si nahlas, abych o tom přesvědčil sám sebe. Příliš se nedařilo, naštěstí jsem se šoural tak opatrně, že mě brzy došel táborník za mnou, pak další, některé jsme zase došli my, až nás šla menší skupinka. To už jsme se nebáli dokonce ani Honzů. Nejkrásnější instruktorka ležela v bílém hávu (nebo možná prostěradle) o kus dál v trávě a kolem bylo plno krve. Nevěděli jsme, jestli vážně nepotřebuje pomoct, protože se vůbec nehýbala ani nebylo znát, že dýchá. Zkusili jsme na ni sáhnout, ale v tom se začala probouzet jako zombie, tak jsme raději spěšně pokračovali dál. Instruktorce jsme v naší chatce od té doby říkali Oživlá mrtvola, přičemž ta přezdívka jí vydržela až do tábora o rok později, kde se divila, že si ji pamatujeme.

Největší zážitek přišel ovšem zhruba uprostřed turnusu. Byla středa a my vyrazili do sousední vesnice na pěší výlet. Cestou se mi vedrem rozlepila teniska, a tak má bota vypadala jako obrovský žralok. Přes rameno jsem měl starý chlebníček, který mi na tábor půjčili naši. Přišel mi praktický, protože se do něj vešly papírové kapesníčky, svačina i pití, ale vzhledově jsem (v kombinaci s rozlepenou botou) vypadal jako nějaký poválečný sirotek. Došli jsme do vesnice, zastavili u místních potravin a vedoucí vyhlásil táborovou hru. Každý dostal do ruky maličký stolní kalendář s úkolem, abychom ho v časovém limitu jedné hodiny s místními vyměnili za něco jiného, co nejhodnotnějšího.

Nejextrovertnější kluk vběhl hned do potravin a zvolna začal sbírat předměty, které mu lidi z dobroty srdce dávali, ale přitom mu kalendář stále nechávali, nakonec celou soutěž s přehledem vyhrál. I ostatní se postupně roztrousili po vesnici, zatímco já stál jako přimrazený na místě. Cizích lidí jsem měl panickou hrůzu se ptát i na čas, natož jim cpát nežádoucí předmět k výměně. Pozoroval jsem kolemjdoucí vesničany, až jsem si po padesáti minutách váhání vytipoval k oslovení mladou maminku s kočárkem, u které jsem usoudil, že by mohla mít soucit a pochopení s nervózním klučinou. Vykročil jsem k ní, ale zpoza rohu se objevil extrovert, přitočil se k paní a konečně udal svůj kalendář. Dala mu za něj dvě mandarinky, asi pátý předmět, který ten den dostal.

V tu chvíli jsem propadl panice, protože čas neúprosně tikal a žádné další osoby nebyly v dohledu. Sáhl jsem do chlebníčku pro vodu, abych svlažil rty, když v tom mi padl zrak na dosud neotevřené balení papírových kapesníčků. Naprosto uvěřitelný předmět výměny, uvědomil jsem si! Opatrně jsem se rozhlédl po okolí, ale vypadalo to, že v dohledu nikdo není. Rychle jsem skočil k obrovskému keři a hodil svůj kalendář za něj. Pak jsem vytáhl balení kapesníčků a na přicházejícího spolutáborníka už z dálky volal, že se mi povedlo vyměnit kalendář za kapesníčky! Řekl, že fajn, ale asi mu přišlo zvláštní, proč z toho dělám takové haló. Večer na táborové radě každý představoval získaný předmět. Kapesníčky byly přijaty pokýváním a já se vyhnul potupné ostudě, že bych byl jediný, kdo nedokázal kalendář vyměnit. Stejný kalendář jsem paradoxně následně sám vyhrál v soutěži úsměvů, ale ten už jsem vyhodil řádně do koše.

Konec tábora poznamenala viróza střevní chřipky, kdy moho dětí muselo odjet dříve. My zdraví jsme si akorát umyli ruce v kbelíku se Savem a pokračovalo se dál. Příští rok se jelo znovu, dokonce až do Itálie, ale to už taková zábava nebyla. Na pokoji hotelu s námi bydlel divný kluk, který spal v noční košili a celý odkopaný, takže mu věčně čouhal pindík. Postel byla velice úzká a divně vypouklá, že jsem z ní (poprvé a naposledy v životě) ve spánku sklouzl a spadl na zem, což bylo šokující probuzení. A taky tam nebyli všichni kamarádi. Alespoň, že na tom předchozím jsem našel jednoho, se kterým jsme zbylé dvě třídy základky seděli v lavici, dostali se spolu na osmiletý gympl, jezdili k sobě na víkendy hrát počítačové hry, na rafty, na kola na chatu i mnoho dalšího.