Členové mezinárodní studentské organizace AIESEC byli jedni z prvních, s kým jsem se na vysoké škole potkal. Pořádali pro nás (prváky) dvoudenní orientační dny, což byla kombinace seznamovacích her a užitečných informací o studiu v novém městě.

Na jejich konci nás vyzvali, že se k nim můžeme přihlásit (a být to příští rok my, kdo bude Orientation Days organizovat). Sršela z nich taková pohoda (ale zároveň i ochota dělat při studiu něco navíc pro druhé), že mi ta myšlenka zapojení velice imponovala. Ačkoliv to bylo silné vykročení z mé komfortní zóny, se spolužačkou jsme se shodli, že přihlášku obratem odešleme (ačkoliv ona to nakonec neudělala) Motivovala mě mimo jiné i prošvihnutá příležitost z gymnázia (kde jsme měli možnost se hlásit do typově podobné organizace – Evropského parlamentu mládeže).

V rámci výběrového procesu nás pozvali na Assessment centrum. V něm tiše přihlížející členové pozorovali chování přihlášených, aby vyhodnotili, kdo se k nim hodí nejvíce. Psychologické hry i filozofické debaty si užívám, takže jsem těch pár hodin bral spíše jako skvělou zábavu, než jako prověrku charakteru. Čekala na nás tři kola. V tom prvním jsme se měli nakreslit na list papíru a následně se představit ostatním (z velikosti a umístění obrázku i nervozity při proslovu před lidmi se skvěle poznalo sebevědomí účastníků). Já hrával ochotnické divadlo (i o sobě rád vyprávěl), takže mi projev nedělal problém.

Ve druhém kole jsme se měli libovolně seskupit do trojic a v nich vybrat 3 z 8 možných světových katastrof, které by měly největší efekt na naši moderní civilizaci. Členové sledovali nejen naši argumentaci při diskuzi s druhými (a kdo se ujme závěrečné prezentace za skupinu), ale také jak moc jsou jednotliví členové spokojení s celkovým výběrem skupiny (a proč případně nedokázali protlačit své návrhy). S kamarádem jsme cestou domů z florbalu vždycky vedli hodinové diskuze o tom, co by se stalo, kdyby…, takže jsem nesdílel humanistický názor svých kolegů v trojici, kteří namísto Vyčerpají se všechny zásoby ropy prosadili do první trojice Dojde k vyhlazení všech obyvatel Afriky. Na druhou stranu jsem byl ochotný uznat jejich argumenty a ustoupit (což si přihlížející určitě zapsali).

Ve třetím kole jsme pracovali už všichni pohromadě. Dostali jsme obrovské flipcharty s fixami a měli během časového limitu nachystat kompletní plán projektu, ve kterém bychom prezentovali naši univerzitu na veletrhu vysokých škol. Opět se sledovala míra zapojení účastníků (kdo se spíše drží stranou, kdo se ujímá role vůdce, jak si mezi sebou rozdělíme jednotlivé úkoly, jestli někdo hlídá zbývající čas, kdo bude na závěr prezentovat atd.). Po skončení jsem měl ze všeho dobrý pocit a ani mi nedocházelo, že by si mě mohli nevybrat (což potkalo větší část účastníků assessment center, protože ten rok byl zájem o členství enormní). Možná i proto mi nakonec dali vědět, že mě berou (a zvou na úvodní konferenci o víkendu).

Místní konference byla podobná jako Orientation Days, akorát jsme se místo informací o škole dozvídali informace o organizaci (její historii, struktuře, poslání, úkolech jednotlivých týmů apod.). Některé lekce byly i v angličtině (která byla hlavním jazykem organizace, aby se mezi sebou členové z různých zemí domluvili). Jelikož ze všech oborů měla většina aktivit členů nejblíže k ekonomii, navykli si používat manažerštinu (korporátní jazyk z firem, plný anglicismů a všemožných zkratek). Ačkoliv jsme prvně koukali na jejich slovníček jako vyjevení, brzy se nám každodenním používáním dostal pod kůži.

Oblíbil jsem si motto organizace, které přesně vystihovalo můj životní přístup: „Usilujeme o rozvoj, abychom dosáhli míru a naplnění lidského potenciálu.“ Méně už mě oslovala primární metoda, kterou toho dosahovali – skrze realizaci zahraničních stáží. Každá pobočka se v zásadě skládala ze čtyř hlavních frakcí: První (odchozí stáže) oslovovala místní studenty s nabídkou placených a neplacených stáží, vybírala je, pomáhala jim najít vhodnou zemi i projekt, připravila na odjezd, zajišťovala podporu na dálku v průběhu projektu a následně i po návratu se stážistou vyhodnotila jeho dojmy. Do tohoto týmu jsem připadl i já.

Druhá frakce (příchozí stáže) dělala přesně opačnou práci, vymýšlela a svépomocí (či s místními subjekty, jako například středními školami či firmami) realizovala lokální projekty, vybírala na ně zainteresované zahraniční studenty, pomáhala jim se sehnáním víz, domlouvala ubytování, poskytovala podporu na místě během projektu a následně vyhodnocovala spokojenost všech zapojených. K nim spadala i třetí frakce (selleři), která obvolávala lokální firmy, školy i další organizace s žádostí o schůzku, na které pak přemlouvala tyto subjekty k zapojení (ať ve formě projektu, nebo alespoň sponzorského daru na činnost organizace).

Čtvrtá frakce (vedení pobočky) seskupovala zbytek lidí, kteří zajišťovali samotný chod lokální pobočky (finance, lidské zdroje, marketing, apod.). Sem spadalo i vedení pobočky tvořené jejím Prezidentem (v našem případě Prezidentkou) a týmem Viceprezidentů (pro jednotlivé oblasti, pod které pak spadali i vedoucí týmů se svými týmy). Napříč republikou měli lokální pobočky na většině hlavních vysokých škol, přičemž jejich velikost závisela na schopnostech (a historii) každé pobočky. Nejpočetnější zastoupení měla tehdy pražská VŠE, zatímco Olomouc patřila spíše mezi menší pobočky (ačkoliv se to časem proměnilo, jak se pobočky otevíraly, zavíraly dle zájmu tamních studentů).

Se členy ostatních poboček z různých koutů republiky (i zahraničí) jsme se potkávali na národních konferencích. Ty organizovala buď nějaká lokální pobočka, nebo spíše celonárodní vedení (prezident s viceprezidenty), které pro každou akci vybralo z dobrovolníků na jednotlivých pobočkách organizační tým oné konference. Na první (podzimní) konferenci pro nováčky jsme jeli vzápětí po našem nabrání a zaškolení. Tam jsme teprve plně poznali tu sektu, do které jsme se zapojili (jak jsme naší organizaci mezi sebou z legrace říkali, protože nás tak někteří běžní studenti navenek vnímali, ačkoliv to národní vedení rádo neslyšelo).

Po příjezdu vlakem a ubytování v chatkách (my nováčci namixovaně s jinými) přišlo úvodní představování. Každá pobočka měla svou barvu mikin (případně jiného oblečení, které jsme si nechávali skupinově vyrobit), která umožňovala snadno poznat domácí pobočku každého účastníka. Členové poboček mezi sebou skandovali své (vtipné) slogany. Oslněn některými cizími jsem posléze pro naši pobočku plnou děvčat navrhl pokřik: „Kozy! A kozy! Si Olomouc vozí!“ Ten se okamžitě ujal (a nejsem si jistý, jestli se nepoužívá dodnes).

Poté šla každá pobočka na pódium a předvedla něco jako flashmob (předem natrénovaný skupinový tanec s choreografií na melodii nějaké populární písničky). Tance se každý rok měnily, kromě lokálních existovaly i národní a mezinárodní, navíc se (dle paměti zapojených) na večerní party tancovaly i sestavy několik let zpátky do historie. Protože mě organizovaný tanec bavil (a měl jsem dobrou paměť na kroky), nasledoval jsem si předem z dostupných YouTube videí sestavy hlavních očekávaných tanců (načež jsem jako nováček patřil mezi nejzkušenější mazáky na tanečním parketu, na které se ostatní dívali, když neznali kroky).

Během dne probíhal program se spoustou tréninků, od seznamovacích her přes organizační záležitosti až po rozvoj manažerských dovedností. Zkušenější členové (na národních konferencích většinou hosté ze zahraničí či pozvaní odborníci z byznysové sféry) předávali své znalosti dále, přičemž se z nováčků postupně snažili vychovat lídry. Přirozený postup hierarchií na vyšší pozice se očekával (nováčci šli většinou po půl roce dělat vedoucího týmu novým nováčkům, vedoucí týmů jednou za rok přešli na pozice viceprezidentů, jeden z viceprezidentů se stal prezidentem a prezidenti odcházeli do národního vedení či zahraničí), přičemž samozřejmě každý si mohl vybrat svou originální cestu (zkoušet si nové oblasti, některé pozice přeskočit, jenom tak pomáhat na pobočce či ve kteroukoliv chvíli odejít). Konference s tréninky i samotná zkušenost s chodem pobočky mě v oblasti ekonomie rozvíjely stokrát více, než teoretické studium během roku (což vedoucí katedry ekonomie, které naše mimoškolní aktivity imponovaly, dobře věděla, a proto nás odměňovala pravidelnou porcí kreditů navíc).

Večerní párty na konferencích nabídly mimo tancování i mnoho alkoholu. Točené pivo (i vše ostatní, co jsme dovezli) bylo samozřejmě zdarma (respektive v ceně konference, kterou za členy částečně hradila z dostupných zdrojů pobočka a zbytek si dopláceli sami). Specialitou byla pijácká hra ve formě pivní štafety, kterou hrály týmy po 5 lidech a spočívala v co nejrychlejším vypití kelímku piva. Jelikož pivo nebylo nic pro mě (a při zkoušení hry jsem se málem zadusil), užíval jsem si turnaj jako divák (a brzy po poznání jednotlivých expertů byl schopný už jen z úvodního složení týmu správně odhadnout, kdo ve výsledku na dané konferenci vyhraje).

Později jsem slyšel jednoho skeptického učitele s historickou zkušeností, že za jeho doby bylo členství akorát „pivo a spářka“. Dostatek alkoholu a atraktivních mladých lidí v mnoha případech vedl i k nezávaznému sexu (který nekteré mé kolegyně z pobočky rády provozovaly). Možná to bylo mou povahou (a chybějícími zkušenostmi), ale navzdory nespočetným příležitostem navázat s někým na konferenci vztah, jsem si akorát vytvořil mnoho přátel (ale žádnou přítelkyni ani dívku na jednu noc nebo alespoň líbačku nikdy nezískal). Zato jsem byl součástí mnoha rozhovorů, které občas popisovaly sexuální zážitky na konferencích až do příliš podrobných detailů (které jsem ani nepotřeboval slyšet).

Na naší pobočce chyběla osoba, která by pomáhala s propagací. Já měl zkušenosti s tvorbou blogů, takže jsem se kromě správy webu pobočky přirozeně zapojoval i do tvorby plakátů a jiných propagačních materiálů. Propagoval jsem i veletrh pracovních příležitostí Career Days v Praze, kde se zainteresované firmy snažily vytipovat vhodné studenty či absolventy do svých juniorských programů (sám jsem se ale zapojil až později než v prváku). Po prvním půl roce se měnilo vedení pobočky, a tak jsem zamířil na místo Viceprezidenta pro vztahy s veřejností, kde jsem měl celý rok na starosti marketing pobočky. Nejvíce jsem si ovšem užíval Orientation Days, které jsme po roce opět realizovali pro nové prváky.

Onen rok se nově zvolená prezidentka národního vedení (s celým týmem) zbláznila do čísel a všichni hrotili počet realizovaných stáží a výkonnost jednotlivých týmů (v důsledku toho mnoho lidí bohužel vyhořelo a odpadlo). Naše sestava vedení pobočky sice vydržela, ovšem na konferencích jsme si z pokusů o motivaci k větším výkonům dělali spíše legraci. Mnozí jiní byli ovšem natolik zblblí neustálou masáží, že tleskali nejen řečníkům, ale i obyčejnému videu, které někdo pustil. Ze srandy jsme potom tleskali jako diví po každém prohlášení (i třeba jenom, že následuje přestávka na oběd), zatímco ostatní věrní se na nás ošklivě dívali. Že jsme celkem sekta, to se nám potvrdilo finálně ve chvíli, kdy jsme na jedné konferenci zapalovali svíčky (a vypouštěli tak do světa vizi pro rok 2020).

Po roce jsem zkusil i kandidaturu na prezidenta pobočky, přičemž proti mně stála Viceprezidentka lidských zdrojů. Během otázek na kandidáty mi došlo, že mám předem prohráno, protože třetinu členů tvořily její kamarádky, které se mě akorát snažily zdiskreditovat. Volby tedy neřešily, kdo je vhodnější a schopnější kandidát, ale koho má kdo raději (v čemž jsem se jí nemohl rovnat, takže jsem se zbytek voleb už jenom smál té frašce). Po své prohře jsem se spíše odsunul do ústraní (zejména protože jsem trávil většinu volného času se svou první přítelkyní) a na konci školního roku odešel úplně.

Členství v organizaci mi kromě cenných zkušeností z praxe přineslo zejména široké množství známých po celé republice (navíc ze sféry velice ambiciózních lidí, kteří směřovali do vedoucích pozic známých firem). Když jsem se po roce v Anglii nastěhoval do Českých Budějovic, nikoho jsem tam neznal. Zkusil jsem napsat prezidentce nové místní pobočky a domluvil se s ní, že udělám pro členy pobočky několik zajímavých rozvojových přednášek. Seznámil jsem se tak snadno s novou partou mladých lidí, kteří mě rychle přijali mezi sebe. Začal jsem s nimi chodit na pivo, jel na jejich lokální konferenci pro nováčky a stal se mentorem několika z nich.

Jednoho dne se ke mně dostala zpráva, že slečna, kterou jsem dříve mentoroval, spáchala při Erasmu ve Španělsku sebevraždu, což mě velice šokovalo (a ačkoliv jsem ji už nementoroval, bral jsem to jako selhání, že jsem si při našich poměrně hlubokých rozhovorech nevšiml žádných příznaků, že by s ní bylo mentálně něco v nepořádku – naopak, na Erasmus se tehdy neskutečně těšila). Když jsem následně opět začal studovat vysokou školu, oficiálně jsem se stal řadovým členem budějovické pobočky (tentokrát v týmu příchozích stáží) a jel na několik národních konferencí (kde jsem viděl i po třech letech pauzy pár starých známých tváří). Obratem jsem také zkoušel kandidovat na prezidenta pobočky, ale z pozice nováčka jsem nedostal takovou důvěru jako kolega Viceprezident (se kterým jsme měli shodou okolností naprosto stejný plán rozvoje pobočky, takže mi to ani nevadilo).

Na pobočce jsem skončil souběžně s mým nástupem do práce (ale v kontaktu s některými jsem zůstal i nadále, přinejmenším nějakou dobu, než se naše cesty rozešly). Ačkoliv členství v organizaci nesedne každému, doporučil bych ho všem vysokoškolákům, kteří se chtějí rozvíjet, angažovat v globálních problémech, realizovat různé projekty, potkávat nové lidi a cestovat do zahraničí (zvláště, pokud studujete nějaký ekonomický obor nebo si chcete zlepšit angličtinu). Přestože jsem povahou silný introvert, ke konci svého působení v AIESEC jsem byl přesně v polovině škály mezi extroverzí a introverzí (a ačkoliv jsem po letech sklouzl zase zpět, nabyté sebevědomí a zkušenosti mi slouží dodnes).