Inzerát neznámé společnosti lákal na vysoké výdělky a kariérní rozvoj, ale jinak chyběly detaily ohledně pracovní náplně. Vyrazil jsem na pohovor na adresu, kde shodou okolností měl pobočku tuzemský dodavatel elektrické energie a zemního plynu, na kterého se to na internetu hemžilo recenzemi ohledně nekalých praktik.

Když vedoucí pobočky na schůzce zjistil, že se zabývám osobním rozvojem, květnatě se rozhovořil o tom, jak vzal kolegy v rámci teambuildingu do USA na víkendovku u Tonyho Robbinse (kde chodili po žhavém uhlí) a kterak s trochou snahy budu mít za pár měsíců vlastní tým a vydělávat snové peníze. Pořád mi ovšem odmítal prozradit cokoliv ohledně pracovní pozice, neboť chtěl, abych si to na den došel nezávazně vyzkoušet sám (a teprve potom se rozhodoval). Domluvili jsme se na pátku (kdy jsem měl ve školním rozvrhu volno), ačkoliv se mi po poslední zkušenosti příliš nelíbila představa, že jsem měl přijít v obleku.

V pátek ráno jsem zaparkoval své nové kolo na malém parkovišti pro zaměstnance (přímo ke značce u závory, abych ho měl krásně na kameře a nikdo mi ho neukradl). V 8:00 svolal vedoucí celou pobočku a pronesl k nim krátkou motivační řeč, načež mě přiřadil k jejich nejzkušenějšímu vedoucímu týmu (který prý kdysi také vedl pobočku, ale teď spíše dosluhoval a zaučoval nováčky). Společně s ostatními jsme nechali šéfa v kanceláři vyrazili dolů k firemním autům (kde jsem z polepu na vozidlech konečně odhalil, že mám skutečně čest s onou nechvalně proslulou firmou, ale už bylo pozdě vycouvat). Následovala zhruba půlhodinová pauza, než se všichni dohodli na rozdělení do aut, vykouřili ranní cigaretky a prodrbali první novinky.

Asi v 8:45 jsme konečně vyjeli… Čekal jsem, že do nedalekého malého městečka (kam jsme prý měli ten den namířeno), ale zjistil jsem, že zatím pouze na snídani do obchodního centra. V 9:00 si tam ostatní vesele objednali vajíčka se slaninou, džusík, kávičku, dortík (zatímco já byl najedený z domova a nejen z finančních důvodů jsem odmítl). Po snídani si venku ještě jednou zakouřili, načež se finálně vyjelo. Nikomu se do práce očividně nechtělo, protože (místo ve městě) jsme kolem 10:00 zastavili na přilehlé čerpací stanici, kde následovala téměř hodinová pauza na kafíčka a cigaretky. S drobným záchvěvem zodpovědnosti v 10:45 nasedli zpět do aut, ale těsně předtím někoho napadlo, že viděl ceduli k nedaleké zřícenině, na kterou bychom se mohli dojet podívat.

Vyjeli jsme tedy podle značení, ale trefili jsme akorát někam doprostřed pole, kde cesta končila, takže jsme s neúspěchem jeli zpět (tentokrát už do centra města, ovšem přesto znovu s minizastávkou na pumpě pro další kávičku a cigaretku). V 11:30 všichni vysedli z aut (jako by se už šlo pracovat), ovšem akorát s cigaretami posedali po kapotě a bavili se velice hanlivými posměšky na adresu důchodců z tamního pečovatelského domu, kteří se zvolna trousili kolem. Ve 12:00 vedoucí týmu rozhodl, že jdeme na to. Vybral jednu dlouhou ulici a začali jsme obcházet jednotlivé domy a zvonit na zvonky (snaha byla přemluvit místní, aby změnili poskytovatele energií na údajně levnějšího). Málokdo byl tou dobou doma, aby nám otevřel (ale pokud zrovna ano, rozhodně nebyli ochotní zvát podomní obchodníky do příbytku, aby si vyslechli jejich nabídku).

S nepořízenou se všichni sešli ve 13:00 opět u aut a konstatovali, že měli za jeden den snahy dost (načež následovalo další kolo cigaret a pomlouvání místních). Vedoucí týmu k nelibosti ostatních ve 14:00 zavelel ještě k útoku na jednu bytovku sociálně slabých, kde jsme to brali po patrech. Šéfovi se zadařilo vlichotit se do bytu jednoho nebohého tatínka od rodiny (který dle pohledu stěží spočítal jedna a jedna), načež ho psychologicky zmasíroval natolik, že pán souhlasil s přechodem celé rodiny k jinému poskytovateli zdravotního pojištění (ačkoliv se celou dobu bránil, že musí nejprve vše probrat s manželkou). Šéf i jeho mladý pomocník si radostí mnuli ruce. Když pak vedoucí zaskočil na 15:00 do jedné rodiny důchodců na předdomluvenou schůzku (podepsat papíry ohledně změny elektřiny) s úsměvem odcházel, že má pro daný den skvěle vyděláno (s pouhými dvěma hodinami práce).

V 16:00 ještě bylo zaměstnancům trapné se vracet do kanceláře, takže sjeli k místnímu Kauflandu (kde po několika marných pokusech oslovovat kolemjdoucí s nabídkou zdravotního pojištění skončili opět s cigaretkami u auta). Tam vydrželi až do konce pracovní doby, respektive jim nevadilo přetáhnout to do 17:30 (aby vypadali u šéfa pracovitě). Přidělený vedoucí se mě ptal, co říkám na tak efektivní výdělky a pohodičku na pracovišti (a jestli se mnou můžou od dalšího týdne počítat). Řekl jsem mu od plic, že si efektivitu představuji jinak, že mají nezdravý životní styl i pokřivenou morálku a že toho rozhodně odmítám být součástí! Má slova mu vzala vítr z plachet, avšak nevypadal, že by s mým hodnocením souhlasil.

Z vlídného a usměvavého člověka (lákajícího nebohou kořist) se náhle stal chladný zabiják s nevraživým pohledem. Úsečně se mě zeptal, jestli mě může hodit domů. Namítl jsem, že se mám ještě sejít s hlavním vedoucím ohledně zpětné vazby, ale on tvrdil, že mu to přetlumočí. U kanceláří jsem měl ovšem kolo, takže jsem stejně chtěl zavézt tam. Dole u dveří jsem ještě jednou zkusil, že půjdu s nimi za šéfem (ve snaze mu věrně popsat, jak pracují lidé pod ním), ale přidělený vedoucí mě hrubě zarazil, že to opravdu není třeba (asi se po právu bál, co bych o společném dnu navykládal, přičemž nemohl dovolit, aby někdo ohrozil jeho bezstarostný život). Mávnul jsem tedy rukou (beztak o tom šéf věděl a mlčky to podporoval), nasedl jsem na kolo a od všech těch šmejdů s radostí ujel! Když o pět let později společnost ze dne na den krachla (a zanechala téměř milion klientů bez pomoci), vůbec jsem se tomu nedivil (na každou svini se totiž někde vaří voda).