Ve svých 24 letech jsem si vyzkoušel, jaké to je, když člověk tři čtvrtě roku nepracuje ani nestuduje, jenom tak zevluje doma a dělá to, co ho v danou chvíli nejvíce naplňuje (plus platí povinné zdravotní pojištění).

Po přestavbě bytu po babičce mi stále ještě zbyla část ušetřených peněz z Anglie, takže když mi koncem roku nevyšla práce finančního poradce, rozhodl jsem se od dalšího školního roku zkusit ještě jednou nastoupit na vysokou školu. V rámci přípravy na zkoušky (z matematiky) mě napadlo, že si zopakuji celou středoškolskou matematiku. Jak jsem se do toho ponořil, řekl jsem si, že bych mohl v mezičase jen tak pro zábavu (a pomoc společnosti) doučovat mladé žáky matematiku. Vyvěsil jsem svůj inzerát a brzy se ozvalo několik zájemců. Chodili velice nepravidelně (často se omlouvali), ale nějakého zlepšení se mi u nich podařilo dosáhnout.

Na jaře jsem k tomu vymyslel další důchodcovskou aktivitu – pěší výlety po turistických trasách. Rád jsem chodil nalehko, takže jsem akorát sbalil stokorunu do kapsy (pro případ nouze) a vyrazil na několikahodinovou túru po okolí. Postupně jsem prozkoušel všechny dostupné trasy ven z města, mé okruhy po nějakých dvaceti a více kilometrech končily opět doma (abych nemusel řešit ubytování či tahat jídlo a kempovací vybavení). Cestou jsem si buď koupil čokoládu či láhev limonády (na doplnění cukrů), nebo jsem ušel vše bez občerstvení.

Celkem jsem od jara do konce léta podnikl 27 pěších výletů (přičemž původní plán byl, z pohodlí domova, skrze součet těchto tras symbolicky ujít vzdálenost do Santiaga de Compostela). Nakonec se mé počítadlo zastavilo na 825,58 ušlých kilometrech, čímž bych z Čech do Santiaga nedošel ani zdaleka (ale alespoň jsem překonal délku Camino Francés, ačkoliv tou dobou jsem to už dávno přestal sledovat). Nejdelší trasu představoval jednosměrný výlet po menších silnicích, kdy jsem z bytu v Českých Budějovicích došel k našim do Písku (cestu dlouhou 56 km jsem zdolal za necelých 10 hodin). Závěrečnou rovinku se třemi kopci člověk v autě obvykle profrčel za minutu, ale pěšky se zdála nekonečně dlouhá (takže jsem už téměř běžel, jenom abych byl co nejrychleji doma). Druhý den ráno jsem pak málem spadl ze schodů, jak jsem měl zatuhlá stehna (a bolela mě ještě týden). Zpět do Českých Budějovic jsem pak raději dojel autobusem.

Kromě procházek jsem si četl knihy z místní knihovny, sledoval seriály, posiloval, hrál na kytaru, chodil s novými přáteli na pivo, tvořil weby, zkrátka od rána do večera měl nabitý rozvrh tím, co mě zrovna naplňovalo. Unikátní možnost vyzkoušet si bezstarostný život důchodců ve 24 letech (kdy je člověk na vrcholu fyzických sil) mě neskutečně obohatila. Od té doby jsem věděl, že nechci strávit třetinu života prací, ale naopak si chci v produktivním věku užívat co nejvíce volna a koníčků, protože ve stáří už mi na to nemusí zbývat síly (pokud vůbec ještě budou nějaké důchody).

Zároveň zastávám názor, že by člověk měl dělat takovou práci, která by ho bavila i zadarmo. Protože v takovou chvíli má člověk vlastně neustálou dovolenou, během které se věnuje svému hobby. Jakožto workoholic budu mít klidně každý den (včetně víkendů) zaplněný rozvrh činnostmi, ale pouze za předpokladu, že to budou takové aktivity, které mě v danou chvíli nejvíce naplňují.