Za svůj život jsem přečetl přinejmenším vyšší stovky knih osobního rozvoje, ne-li tisíce! Od motivačních příruček a byznysových rádců přes načné knihy o zdraví a správné stravě až po filozofické a esoterické publikace. Čím více jsem jich zdolal, tím méně hodnoty mi do života přinášely, až jsem se rozhodl méně číst a více žít!

Již odmalička jsem si půjčoval knihy v knihovně po desítkách a četl je neskutečným tempem (kvůli čemuž jsem si možná záhy zkazil zrak). Když pominu dětské encyklopedie, většinou jsem se pohyboval v oblasti beletrie (nejčastěji sci-fi a fantasy, kde se člověk dostával do neskutečných světů). I mé první osobně rozvojové knihy spadaly spíše do beletrie, než do sekce naučné literatury. Teta mi tehdy darovala k dvacetinám obyčejnou záložku do knihy, na kterou symbolicky vypsala dvacet knih, které jí v životě nějakým způsobem otevřely oči. Na seznamu figuroval Jonathan Livingston Racek, Pí a jeho život, Tulák po hvězdách i mnoho dalších zajímavých knih, které jsem ihned po zkouškovém období začal louskat.

Při jejich shánění jsem zjistil, že jednu z nich (Třetí oko od Lobsanga Rampy) má máma na své knižní poličce v ložnici. Dlouhá léta jsem chodil kolem ní, ale nikdy mě nenapadlo se blíže zajímat o obsah oněch knih, které se tvářily poměrně spirituálně (a já měl dost duchovna z kostela). Máma v mládí (při svých cestách po světě) strávila krátké období v indickém ašrámu u Osha, ale nikdy se do mě nesnažila spiritualitu hustit (spíše mě nechávala, abych si k ní našel cestu po vlastní ose, až budu připraven). Zvědavě jsem začal prozkoumávat další poklady na poličce a objevil knihu Miluj svůj život, která mi ukázala léčivou moc sebelásky (jakou jsem dosud ve svém sebekritickém životě nezažil). Při jejím čtení jsem brečel dojetím (a současně shazoval emoční břemena z minulosti).

Souběžně s tím se z nás ve studentské organizaci snažili vychovat zodpovědné lídry světa, takže impulsy k mému seberozvoji přicházely ze všech stran. Jednou na pivu prezidentka naší pobočky nadšeně vyprávěla o nedávno shlédnutém filmu Tajemství a v něm prezentovaném zákonu přitažlivosti, který od té doby začala ve svém životě úspěšně využívat. Na její popisy jsem se díval skepticky, ale rozhodl jsem se dát dokumentu šanci. Uchvátil mě od prvního momentu (protože přinášel určitou formu magie do skutečného světa)! Od té doby jsem se ponořil do čtení duchovních knih všeho druhu. Když jsem si o rok později přitáhl do života svou první přítelkyni, její maminka byla do esoteriky násobně větší blázen než já (čímž mi poskytla inspiraci na mnoho dalších zajímavých knih). Měl jsem jich ve čtečce stažené asi tři stovky a během svého pobytu v Anglii jsem všechny poctivě přečetl.

Některé se shodovaly, jiné si naopak protiřečily, ale z každé jsem si odnesl nějaký drobný střípek do celkové mozaiky (kterou jsem si skládal v hlavě ohledně fungování světa a naší role v něm). Občas jsem při čtení dostával husí kůži, jak se přede mnou zjevovaly informace, o nichž jsem z hloubi duše cítil, že se zakládají na pravdivém základu; jindy jsem přečetl knihu a přišla mi jako prázdné žvásty. S narůstajícím objemem přečtených knih se stejné koncepty opakovaly pořád dokola, až jsem nakonec ztratil chuť se vzdělávat (a přešel od duc-hovna zpátky k beletrii, která mi dělala větší radost).

Místo teorií jsem zkušenosti převedl do každodenní praxe – přestal jsem být vznětlivý, zlepšil vztahy s druhými, získal příjemnou práci, měl dostatek volného času i koníčků, zkrátka postupně zdokonaloval svůj život ve všech aspektech. Když to zafungovalo mně, říkal jsem si, že se o své poznatky podělím s ostatními (a založil blog osobního rozvoje, který se postupně uchytil). Četl jsem zahraniční blogy a jejich myšlenky skrze články přinášel tuzemským čtenářům. Začal jsem sledovat i videa, která daleko flexibilněji reagovala na akutální situaci ve společnosti. Celkově jsem se posunul od věčně nespokojeného Ondry po většinu času velice spokojeného Ondru.

Přitom jsem vše bral s rezervou a ničemu slepě nevěřil, zákon přitažlivosti mi možná zafungoval u státnic, ale ne vždy zabíral. Někdy ovšem skoro až zázračně! V jeden slunečný den jsem se v dobré náladě procházel po Londýně rušnou ulicí (v neznámé čtvrti) a najednou se mi chtělo čůrat. Přál jsem si, aby se nedaleko objevila pobočka McDonald’s (kam bych si nenápadně došel ulevit). O necelé dva bloky jsem na ni narazil a po vykonání potřeby dostal (z těch všech vůní uvnitř) hlad. Pokračoval jsem dál ulicí a řekl si, že by bylo fajn potkat stánek nějakého trhovce (u kterých se dala koupit miska plná zralých avokád za jednu libru). O kousek dál jsem viděl uprostřed bloku domů malý stáneček trhovce s avokády, ovšem na prostější straně frekventované silnice. Nechtělo se mi přecházet, takže jsem upřesnil požadavek vesmíru, že bych si přál trhovce na svojí straně chodníku a místo avokád že bych si dal spíše manga (o kterých jsem nevěděl, jestli je vůbec místní trhovci mají a prodávají).

O dva bloky později jsem na jednoho takového narazil a za libru si koupil misku tří mang. Začal jsem je kousat za chůze, ovšem záhy jsem si zapatlal ruce i obličej mangovou šťávou. Představil jsem si, jaké by to bylo krásné narazit na park, který by měl na rohu pítko s pitnou vodou (kterou bych se osvěžil i umyl). Ani ne o tři bloky později jsem se vynořil na kraji parku, pítko sice nikde, ale když jsem došel k vedlejšímu rohu, pítko tam skutečně stálo (a parádně fungovalo)! Občas se dějí (i na potkání) zázraky, které přesahují hranice běžného chápání, proto místo skeptického odmítání některých příběhů či teorií zůstávám alespoň kouskem duše otevřený i možnosti, že leccos může být i pravda (a co my vlastně víme).

Z osobního rozvoje se časem stal můj koníček, který mě s každým dalším poznatkem přivádí blíže k sobě samému, odhalení vnitřní podstaty, ale především vědomému prožívání každého okamžiku co nejvíce naplno! Nepotřebuji k tomu velkolepá dobrodužství, kopu přátel ani nevšední zázraky. Stačí mi obyčejný život, který mám (neboť samotná existence je neskutečně skvělá)! Čím více jsem přečetl, viděl či slyšel, tím spíše se řídím pouze dvěma slovy – děkuji (za vše) a miluji (to takové, jaké to je). Přál bych každému, aby se dostal do podobného stavu!