Poslední léto před vysokou školou jsme se (s dalšími osmi lidmi z gymnázia) domluvili, že skusíme podniknout okružní cestu po Evropě s co nejmenšími náklady. Znali jsme datum (ve kterém všichni mohli) a zkoušeli k němu napasovat trasu i program.

Vymýšlení trasy jsem si vzal na starost já. Otevřel jsem stránky nízkonákladových aerolinek a zkoumal, kam můžeme za nejlevnější cenu letět, aby nám to nějak smysluplně navazovalo. Výsledkem několikadenního plánování byl okruh čítající během 11 dní sedm přeletů za nějakých asi 5 tisíc korun v součtu (na což jsem byl náležitě pyšný). Kamarád (expert na zeměpis i největší cestovatel z naší party) měl následně za úkol domyslet program, ubytování a všechno objednat.

Vyletěli jsme první den z Prahy do Milána, všichni pouze s batohy o velikosti příručního zavazadla, abychom si urychlili odbavování na letištích (a ušetřili peníze). V Miláně jsme prošli město i úchvatnou katedrálu Narození Panny Marie (miluji gotické katedrály a tato byla navenek nejhezčí, kterou jsem osobně viděl). Přespávali jsme v jednom hostelu (kde měli poněkud zvláštně sprchový kout přímo v rohu pokoje), načež jsme další den odlétali do Londýna.

Na jeho prohlížení jsme měli vyhrazené tři dny, kdy jsme si vždy koupili celodenní jízdenku na metro a jezdili z jedné památky na druhou. Po cestě jsme kupovali nějaké jednoduché jídlo (například v Hyde Parku jsme krmili nebojácné veverky kousky chipsů). Spolužáci objevili na parapetu hostelového okna velkou (a ostrou) zednickou špachtli, kterou jsme začali používat na mazání marmelády na toastový chléb. Dokonce ji zvládli propašovat i do letadla (v prázdném pytlíku od chipsů), aniž by vzbudili podezření.

Z Londýna jsme směřovali do nedalekého Dublinu, kde jsme měli už dny jenom dva. Tam jsme ve městě narazili na českou hospodu a dali si 0,4 l točené Kofoly za 4 libry (což dělalo tehdy přes 120 Kč, zatímco v Čechách bychom za ni dali šestinu ceny). Z Dublinu jsme směřovali do Rejkjavíku, odkud jsme obratem přejeli k jednomu trajektu, který nás dopravil na malý ostrov, kde jsme přespávali. Ostrov šlo obejít za několik hodin pěšky a bylo na něm akorát jedno maličké městečko, ale my si užívali hlavně nádhernou islandskou krajinu.

Další den jsme jeli zpět na letiště a přeletěli do Osla. Tam jsme ovšem měli pouze kratší pauzu na přestup, takže jsme vyšli akorát pěšky prozkoumat okolí letiště. Došli jsme k jednomu jezeru (na které nás nasměrovala místní farmářka s perfektní angličtinou), vykoupali se a vraceli zpět k letišti. Celou dobu nad námi kroužilo malé letadlo, jako by nás někdo hlídal. Spolužák se zrcadlovkou si mezerou v plotě všimnul vojenských letadel a začal si je fotit (ačkoliv jsme ho od toho odrazovali). Jen tak tak přehodil paměťovou kartu, když se z brány letiště vyřítil vojenský džíp, zaterasil nám chodník a vojáci se samopaly na nás udeřili, co tam děláme!

Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme jenom na výletě napříč Evropou a byli jsme se koupat u jezera. Chtěli po nás vidět všechny foťáky a projet naše poslední fotky. Většina z nich dokazovala naši historku od jezera (jenom kamarád měl na druhé paměťové kartě ještě fotky z Londýna). Dívali se na nás dost podezřele, ale když neviděli žádné fotky vlastní vojenské techniky, nakonec tu partu osmáctiletých děcek z Česka nechali jít. Předposlední let směřoval do Benátek (kde už jsem jednou byl, ale v úzkých uličkách města jsem se cítil jako doma).

Přespávali jsme v karavanu v kempu, kam dojela rodina jedné z účastnic výletu (která se tam od nás odpojovala a zůstávala na dovolené s rodinou). Do kempu jsme přišli běžným vchodem (a nikdo tolik mladých pohromadě neřešil, protože se platilo až při výjezdu). Ve skutečnosti jsme se ovšem všichni na noc namačkali do karavanu pro čtyři, takže jsme za přenocování nic neplatili (respektive platila rodina oné kamarádky). Bylo nám hloupé odejít hlavním vchodem, takže jsme se ráno vyplížili dírou v plotě (a rychle nastoupili do autobusu. Recepční nás ovšem zahlédla, vyběhla za námi do autobusu a spustila na nás italsky (asi že musíme zaplatit, jestli jsme spali v kempu)! Kroutili jsme zmateně hlavami, že jí nerozumíme, ale že s kempem rozhodně nemáme nic společného, takže to nakonec vzdala a bezmocně odešla, než se zavřely dveře a autobus odjel na letiště.

Z Benátek nás čekala cesta zpět do Prahy, akorát jsme neměli vytištěné palubní vstupenky (protože v době odjezdu ještě jako poslední nebyly k dispozici pro tisk). Za vytištění jedné A4 papíru jsme u přepážky cestovky dali každý 10 € (čímž nám vesmír obratem vyrovnal nezaplacenou noc v kempu). Zdržení s tiskem už nám nedávalo tolik rezervy na odbavení, ale jako na potvoru hned třem z nás dali stranou batohy, že je prošacují. Zatímco začali vybírat můj a spolužákův (ve kterém měl špachtli), třetí kamarád si nenápadně vzal svůj batoh z pásu a šel (s mazacím nožem uvnitř). Ačkoliv kontrolorka vyložila na stůl každý objekt z batohu (včetně pytlíku od chipsů, ve kterém byla špachtle schovaná), nic neobjevila, takže nás nechala jít. Doběhli jsme k bráně ve chvíli, kdy akorát procházeli poslední cestující a letušky se chystaly zavírat.

I v Praze jsme to měli časově z letiště (hromadnou dopravou) jen těsně na autobus do Písku, ale rozhodli jsme to zkusit. Na autobusovém nádraží jsme se z metra vynořili minutu před odjezdem, ale ostatní se mezitím rozmysleli, že si ještě zajdou na závěrečné pivo a pojedou až o dvě hodiny později. Já už jich měl za jedenáct intenzivních dní dost a těšil jsem se domů na čerstvou koupel, takže jsem v poslední minutě raději sám doběhl autobus (a ani jsem se s ostatními pořádně nerozloučil).

Celkově nás ono výletování (po započtení ubytování, lístků i jídla) vyšlo někde lehce nad 10 tisíc, což nám přišlo v porovnání s tolika zážitky jako výborná cena! Například já letěl poprvé letadlem (hned sedmkrát)! Před první cesotu jsem měl obavy, ale pak mě létání nudilo (a uspávalo). Oproti drncavému vlaku se tam nic nedělo, takže když nás jedinkrát zastihly při posledním letu drobné turbulence, byl jsem (na rozdíl od ostatních cestujících) upřímně nadšený. Také občasné nocování na letišti nebylo nic pro mě, světla se nedala vypnout a ani personál nehleděl na skupinu ve spacácích s nadšením. Naopak jsem si užíval krátké, ale intenzivní návštěvy jednotlivých lokací (nepotřebuji někde měsíce poznávat místní kulturu, stačí mi vidět to nejzajímavější a zase vypadnout dál), kdy jsme za minimální časový úsek viděli asi maxmimum možného. Více takových výletů!