Od čtrnácti do šestnácti let jsme s dvěma kamarády z florbalu jeli každé léto na florbalový kemp, soustředění u Máchova jezera, během kterého probíhala intenzivní příprava s českými reprezentanty (kteří nám dělali instruktory).

Každý den jsme měli tréninky, na které jsme jezdili po věkových skupinách minibusem, ve volnu pak probíhaly různé táborové hry a aktivity. Případně jsme jen tak lenošili u chatek, hráli si s míčem nebo se koupali v jezeře. Zatímco první rok jsme byli ze všeho vyjukaní, třetí jsme už byli za mazáky, kteří spadali do tajného bratrstva. Vedoucí tábora mě tehdy předem poprosil, jestli bych si mohl na flétnu (kterou jsem pravidelně bral) mohl nacvičit nějakou melodii na tajný ceremoniál. Opakoval jsem tedy asi čtyři tóny v kuse řadu dlouhých minut, zatímco ostatní trojité účastníky (včetně mě) oficiálně přijímali do bratrstva. Vzhledem k tomu, že čtvrtý rok už jsme nejeli, přišlo nám to v našem případě celkem zbytečné.

Zatímco instruktoři mi říkali Flétňák, kamarádům z chatky mé pískání plné vysokých tónů vadilo. V rámci tábora jsme měli ovšem kapelu, složenou z pár lidí s nástroji, se kterou jsme si nacvičili jednoduchou písničku. Má role se skládala z opakování tří základních tónů na pozadí stále dokola, zatímco ostatní tvořili hlavní melodii a instruktor zpíval. Jednou na něj kluci na popud pár dalších instruktorů vymysleli léčku, kdy jsme mu v nestřežené chvíli společnou silou dvacítky dětí odnesli zaparkované auto za roh. Chudák se pak zděsil, že mu někdo ukradl vozidlo! U nás na chatce místo tónů flétny spíše zněly České sprostonárodní písně, které kamarád dovezl na kazetě.

Jednou jsme si brali gumový míč po venkovním kopání zpět do chatky, přičemž kamarád s ním hodil dovnitř místnosti o zem tak prudce, až odrazem trefil stropní světlo. To v tu chvíli zhaslo a nešlo zapnout. Zašli jsme za vedoucím, že nám v chatce najednou nesvítí světlo (ale historku s míčem jsme raději vynechali). Řekl, že k nám pošle údržbáře. Ten dorazil i se štaflemi, tak čtvrt hodinu se ve světle vrtal, až vyšel bezradně ven a zeptal se nás legendární hláškou: „A vy s tím svítíte?!“ Odpověděli jsme, že ano, což asi čekal, ale ani tak ho to nepotěšilo, protože dodal: „Tak to je v prdeli!“ Nicméně pro něco došel a po další čtvrthodině světlo zdárně opravil. Od té doby si s kamarádem děláme legraci, že kdykoliv se něco pokazí (nebo prostě jde do prdele), vždycky tomu předchází nějaký debil, co na začátku svítil se světlem.

V rámci doprovodného programu probíhala řada soutěží, kdy jsme se rozdělili na půl do dvou barevných týmů, které spolu rádoby válčily. Ve všech třech ročnících se mi podařilo být ve vítězném týmu, který získal zlaté medaile. Medaile a poháry se na kempu rozdávaly ve velkém, já zlatou například získal za vítězství v ping-pongu (který jsem také hrával závodně), ale překvapivě i v šipkách (které jsem tehdy držel poprvé v ruce, ale asi se na mě usmálo štěstí). Třetí rok jsem získal i relativně velký pohár za páté místo v talentové soutěži, zkrátka ocenění dostával kdekdo. Možná i proto stál kemp na tehdejší dobu třikrát více peněz, než běžné tábory (což se našim příliš nezamlouvalo). Alespoň jednou se mi peníze částečně zúročily, když jsem si s jedním klukem z kapely vyměnil lísteček do tomboly (protože chtěl své oblíbené číslo, které jsem dostal já), ale já pak na ten jeho vyhrál hlavní cenu v podobě nové florbalové hokejky!

Trénink pod vedením reprezentantů každopádně nesl své ovoce a my se vždy výrazně zlepšili. Ani tak jsme my mladí nedokázali reprezentantům ve vzájemném zápase konkurovat (přestože při hře chodili v pantoflích). Na efekty nejhezčí byla soutěž ve freestylu, kdy se účastníci snažili udržet míček ve vzduchu na čepeli hokejky, přičemž předváděli nejrůznější triky (které by v rámci pravidel na hřišti nebyly dovoleny). Motivovalo mě to k domácímu ohybání čepele v horkém vzduchu (či vodě), abych mohl nějaké z těch lehčích otoček zkusit i v reálném zápase.

Celkově mě ve florbale bavilo dělat různé kličky, finty a střílet góly. Když jsem s florbalem v jedenácti začínal, byli jsme jen parta bláznivých kluků v Sokole, kteří na tréninku rozhodili hokejky a šli hrát. Časem jsme se ovšem zlepšovali, začali hrát lokální ligy a trénovat s profesionálnějším vybavením. Po sloučení našeho (spíše mládežnického) klubu s místním týmem mužů už tréninky začaly být hlavně o běhání mezi kužely, trénování signálů a to mě absolutně nebavilo. Já se chtěl bavit hrou a jednat na hřišti intuitivně (například s nejlepším kamarádem jsme věděli jeden o druhém, aniž bychom se na sebe dívali, nabíhali si do šancí). Zbytek našich spoluhráčů ovšem slepě následoval pokyny (například nahodili míček do rohu i v situaci, kdy se dalo doběhnout přímo rovně k bráně).

Poslední rok mé kariéry mi trenér určil, že musím jít hrát obránce (protože jsem uměl skvěle předvídat pohyb soupeře, což se mu v obraně hodilo). Role obránce mi šla, ale přišel jsem tím o příležitosti tančit v útoku (trenér mi po právu říkal Baletka, neboť jsem raději obranou soupeře s otočkami proskákal, než bych chodil do tvrdých střetů) a dávat góly. V osmnácti jsem tedy s florbalem raději skončil a vrátil se k němu jen na kroužku při vysoké, kde jsme od začátku do konce jenom tak hráli. Tehdy jsem se cítil na hřišti nejšťastnější!