Odmalička jsem si kopal s míči, ať s malými molitanovými (na soft tenis) v pokojíčku, nebo velkým gumovým o zeď na protější straně ulice. V kombinaci s mou novou vášní pro sledování fotbalu se rodiče rozhodli mě v sedmi letech zapsat na fotbal.

Obě hřiště byla přes celé město, a tak mě zapsali na Hradiště, kam jezdilo lepší autobusové spojení, pokud jsem se neplahočil do kopce po svých. Hned na první lekci mi došlo, že se vřelého uvítání nedočkám. Ačkoliv Hradiště oficiálně spadalo pod Písek, tamní kluci se znali odmalička a o cizáky ve své partě příliš nestáli. Jeden z mých spoluhráčů mi na uvítanou ukázal prostředníček. Nevěděl jsem tehdy, co to znamená, ale z řeči těla jsem vycítil, že asi nic příjemného.

Ani trenér mi příliš nepomohl zapadnout do týmu. Protěžoval své oblíbence, zatímco zbytek střídal pryč ze hřiště, takže jsem každou chvíli zahříval lavičku. Úplně mi nesedl ani typ sportu. Zatímco halový futsal jsem si později velice oblíbil, kombinace výbavy (dlouhých štulpen s chrániči a kopaček s gumovými kolíky) s povrchem (měkké a často rozbahněné hřiště obrovských rozměrů) mi v tradičním fotbale přiliš neseděla. Pohyboval jsem se nemotorněji než obvykle, nebyl zvyklý na konstatní faulování, přičemž občas nepřálo ani počasí. Spoluhráči mi tolik nenahrávali, mnoho šancí na únik zmařil ofsajd a svépomocí jsem se k nějaké slušné šanci, nebo dokonce gólu, jen zřídkakdy dostal.

Přesto jsem se po zimní přestávce vracel s nadšením, i díky tomu že jsem k narozeninám dostal opravdový kopačák. Po příchodu mě ovšem zpražil trenér, kde jsem byl celou zimu! Oficiálně sice byly tréninky zrušené až do jara, ale ukázalo se, že se místní hoši domluvili a pravidelně scházeli celou dobu. Nikdo mi nedal vědět, ale tréner házel vinu na mě! V tu chvíli mi bylo jasné, že do tohohle týmu nepatřím.

Přesto jsem pokračoval dál, když už naši za tréninky zaplatili. Děsil jsem se dne, kdy budu muset čelit přísnému trenérovi se zprávou, že v týmu nehodlám pokračovat. Před koncem sezóny vše vyřesilo tělo v podobě alergie. Ačkoliv jsem do té doby na dědově chalupě neměl s trávami jediný problém, najednou jsem byl alergický na všechno, co létalo vzduchem od poloviny května do poloviny června.

Pyly, seno, prach, roztoči, … pamatuji si, že na alergologii u mě 11 z 12 testovacích vpichů vyvolalo silnou reakci. Jelikož jsem koncem sezóny místo hraní fotbalu jen zběsile kýchal a teklo mi z očí, oznámili naši trenérovi, že mě z fotbalu kompletně stahují. Povedlo se mi tak uniknout nepříjemnému prostředí, na druhou stranu alergie mi zůstala už napořád.

Chvíli jsme se ji pokoušeli vyléčit drahými vakcínami (které byly tak hnusné, že se musely kapat na cukr, aby šly spolknout) a prášky, ale když to nikam nevedlo, nechal jsem tomu volný průběh. Od poloviny května do poloviny června venku sem tam kýchám či slzím, ale jinak mi to život neotravuje.

K fotbalu jsem se aktivně již nevrátil, ale na kroužek futsalu při škole jsem chodil rád. Byl dynamičtější, čistější a na smysluplnější velikost branky. Na druhou stranu do třídy na gymnázium se mnou chodilo několik fotbalistů, ale hrát s nimi futsal na tělovciku nebo při sportovních hrách mě nebavilo. Šli do toho příliš tvrdě, často sólovali a neskutečně hrotili skóre.

Já hraju raději pro radost. Jako třeba, když jsme se jednou s kamarády florbalisty přihlásili na místní memoriál (hraný v sokolovně místo branek na gymnastické koně). S pěti góly (v pěti zápasech) jsem se nakonec umístil jako nejlepší střelec turnaje (přestože náš tým dorostenců všechny zápasy proti dospělým prohrál). Jako cenu jsem tehdy obdržel šampaňské (a k nelibosti spoluhráčů ho ve svých sedmnácti letech poctivě odnesl domů rodičům).