V sekundě na gymnáziu nám nabídli možnost týdenního výměnného pobytu v Itálii. Pro sedmáky ho pořádala místní základní škola, ale nedokázala naplnit kapacity svépomocí, takže se obrátili na nás. Věděli jsme, že celou naši třídu čeká ještě v sextě výměnný pobyt v Dánsku, ale přesto jsme se s pár spolužáky rozhodli této možnosti využít.

Bylo nás jenom několik, ale tím spíše jsme se v cizí partě drželi spíše při sobě. Mým Italem na výměnu byl usměvavý Marco s nagelovanými vlasy. Po příjezdu do jeho rodiny se ukázalo, že angličtinou tam vládne jediná osoba, zatímco všichni ostatní (a sešla se celá široká rodina) na mě zkoušeli něco italsky. Ptali se mě, jestli jím nějaké jídlo, ale když jsme si nedokázali vysvětlit jaké, tak jsem je raději nechal, ať mi ho naloží. Byly to mořské chaluhy, které jsem se snažil ze slušnosti sníst, ale nedalo se to.

Větší problém byl, že ani anglická slovní zásoba dvanáctiletého Marca nebyla příliš obsáhlá. Rukama a nohama jsme nakonec dospěli k tomu, že bychom mohli hrát kvarteto s auty. Hra spočívala v tom, že se člověk na tahu podíval na svou horní kartu, vybral parametr auta (například nejvyšší rychlost či objem motoru), který mu přišel vhodný, načež druhá osoba obrátila svou horní kartu, hodnoty se porovnaly a ta lepší brala obě karty. Takhle jsme strávili všechny společné večery a Marco mi pak na památku před odjezdem daroval nově zakoupené kvarteto s auty (které dodnes doma máme).

Ráno jsme vždy od rodiny dostali velkou svačinu na cestu. Dávali mi obrovské kulaté bulky se speciální italskou šunkou a sýrem. Ačkoliv byly jistě skvělé, mně (zvyklému na debrecínku s eidamem) příliš nechutnaly. Na konci jsem jimi byl tak znechucený, že jsem před odjezdem potají na školním záchodě raději celou svačinu vyhodil do koše, než bych ji musel jíst ještě jednou (a riskovat pozvracení cestou domů).

Výlety přes den byly na celém pobytu tím nejzajímavějším. Vybavuji si návštěvu Neapole, ale kam jsme se ještě podívali, to vlastně moc nemám tušení. Ani si nepamatuji, jak Marco trávil čas u nás, vyjma toho, že jsme hráli kvarteto s auty. Byli jsme tenkrát příliš malí, aby měla výměna smysl, ale i tak jsem za ni rád. Celkově vzato mi přijde, že mám k Itálii nějakou vazbu, protože když jsme cestou prvně navštívili Benátky, přišlo mi, že se tam přirozeně orientuji, jako bych to tam už někdy z dřívějška znal. V dětsví jsme byli i několikrát v Itálii u moře a písečné pláže mám v oblibě daleko více, než ty kamenité.