Málokteré dítě trpělo tak konstatně nejrůznějšími formami kašle a rýmy, jako já v předškolním věku. Mé zdraví se naštěstí během základní školy zlepšilo natolik, že jsem během osmiletého gymnázia v 7 ze 16 pololetí neměl zameškanou jedinou školní hodinu!

Psychosomaticky to lze vysvětlit jednoduše – ve školce se mi nelíbilo. Takže jakmile jsem tam uzdravený přišel, raději jsem obratem onemocněl (bronchitidou, rýmou, kašlem, …), abych mohl zůstat doma s jednou či druhou babičkou. Intelektuálně jsem byl na zcela jiné úrovni než zbytek dětí. Zatímco já chtěl vzorně sedět stranou, učit se a objevovat, jak funguje svět, případně hrát nějaké deskové či karetní hry, ostatní se neuměli chovat, všemožně zlobili a porušovali pravidla.

Zato babičky mě zahrnovaly láskou i dobrým jídlem. Trpělivě odpovídaly na mé neustálé otázky proč, díky čemuž jsem jako houba nasával nové informace. Do pěti let jsem uměl číst knihy, sčítat i odčítat přinejmenším do stovky, plně chápal hodiny i rozuměl pravidlům šachů.

Obě babičky byly v důchodu, jedna věkem, druhá předčasně kvůli zdraví. Takže když táta chodil do práce a máma prezenčně dodělávala univerzitu, mou absenci ve školce snadno vyvážilo hlídání babiček. Obě rády sledovaly televizi, jedna detektivky a druhá telenovely, takže i z nich leccos prosáklo do mého zvídavého mozečku. Luštil jsem s nimi u toho osmisměrky a křížovky, nebo si četl dokola oblíbené dětské knížky.

Přestože babička měla přinejmenším čtyři plné knihovny, pohádky (či obecně knížky vhodné pro malé děti) v nich paradoxně chyběly. A tak jsem četl několiksetkrát dokola Děti z Bullerbynu a prokládal to informacemi z kapesní encyklopedie Rozum do kapsy. Děti ve školce se mnou ovšem Mohsovu stupnici tvrdosti nerozebíraly, takže se propast mezi mnou a vrstevníky s každým takovým ozdravným pobytem doma jenom zvětšovala.

Ve školce jsem strávil v součtu zhruba půl roku (ze čtyřech možných). Jediné mé vzpomínky na školku zahrnují spaní po obědě, kdy nám učitelky přečetly pohádku, načež následovala zhruba hodina předstírání spánku, během které jsem se zavřenýma očima zoufale čekal na cinkání skleniček a příborů z kuchyně (ohlašující blížící se chleba s pomazánkou ke svačině). Spaní během dne mi dodnes příliš nedává smysl.

U babiček jsem spát nemusel a vzpomínek se mi uchovalo daleko více. Na to, jak hraji s molitanovým míčkem fotbal proti srolované karimatce, jak dělám plyšákům pana učitele, kterak mi babička po každém vykakání dala kostičku čokolády. Jak jsme s maminkou četly básničky od paní logopedky i dobrodužné příběhy pro starší děti. S dědou jsme zase chodili venčit psa podél řeky, sbírali šroubky a matky vysypané z aut v zatáčkách nebo z lavičky u vlakového nádraží počítali vagóny projíždějících souprav (kde rekord byl 36).

Právě tomuto předškolnímu období vděčím za výrazný mentální rozvoj, na druhou stranu mě příliš nenaučilo sociálnímu chování. Se svými vrstevníky jsme se nikdy nepotkali na jedné vlně. Zatímco v dětství jsem si připadal jako dospělý uvězněný v malém těle (a nejlépe jsem si rozuměl s důchodci), tak v dospělosti ve mně naopak zůstala část hravého dítěte (díky které raději trávím čas s malými dětmi, ještě tolik nezkaženými výchovou a sociálními rolemi společnostmi).

Přesto myslím, že nejdůležitější základ do života mi nechyběl… Láska! Tou mě v rodině zahrnovali dostatečně a ve školce bych jí tolik nikdy nedostal. Možná ze mě nevyrostl nejspolečenštější tvor, ale zdravého sebevědomí do života mám dostatek. Školky sice pomáhají dětem lépe zapadnout mezi ostatní (zvyknout si na ústrky a kompromisy), ovšem pevnou psychickou oporu získanou ze stabilní rodiny to nepředčí. A právě za ni jsem neskutečně vděčný, ať už mě babičky poznamenaly jakkoliv.