Do svých prvních lekcí společenských tanců jsem se upřímně trochu bál. Představy o podobě tanečních jsem totiž čerpal z povídky Šimka a Grossmanna Moje první taneční.

Bylo nepsaným zvykem, že holky u nás na škole chodily o rok dříve do tanečních než kluci (aby se ročníky trochu promíchaly a devčata získala zralejší tanečníky). Proto mě nepříjemně překvapilo, kolik spolužáků z mojí třídy se domluvilo a šlo společně se spolužačkami už v patnácti.

Já si počkal na šestnáctiny, ale mezitím se objevil další problém. Mnoho párů se předem dohodlo a přihlásilo společně, zatímco já s žádnou dohodnutý nebyl. Děsil jsem se chvíle (asi obdobně jako Harry Potter u výběru partnerky na vánoční ples), kdy budu muset oslovit nějakou neznámou slečnu, jestli by se mnou nechtěla tančit (a ona při pohledu na mě odmítne).

Naštěstí jsme měli rukavičky, takže nebylo při první pánské volence znát, jak se mi nervozitou potí ruce. Uviděl jsem na druhé straně parketu volnou holku z nižší třídy, kterou jsem alespoň znal od pohledu. Spěšně jsem se za ní vypravil a naštěstí souhlasila, že bude mou taneční partnerkou po zbytek tanečních. Po úlevě přišel obratem šok, kdy se mi omluvila, že zrovna příští lekci nemůže a budu tam opět sám. Ale nakonec jsem nějak zvládl i to, on si člověk často ty interakce s neznámými lidmi maluje černější, než potom ve skutečnosti jsou.

Tancování nám šlo (v porovnání s jinými páry) naprosto hladce. Zjistil jsem, že společenské tance jsou vlastně velice jednoduché vzorce kroků, které stačí pořád dokola do rytmu opakovat, což má matematická mysl v kombinaci s hudebním sluchem zvládala skvěle. Možná to nevypadalo v našem podání zase tak ladně, ale kroky jsme dávali parádně. Celkově jsem si tak taneční poměrně užil a těšil se, až své znalosti uplatním v praxi na plese. Bohužel na těch maturitních byla na parketu většinou taková tlačenice, že se tam člověk příliš nerozjel.

Jednou jsme měli v tanečních takovou soutěž, že muži vzali ženy do náručí a který pár zvládne tancovat nejdéle. Měl jsem partnerku o něco těžší než jsem byl sám, takže jsem si upřímně nebyl ani jistý, jestli ji uzvednu. Nakonec jsem to zvládl a začali jsme tancovat. Zatímco ostatní muži odpadávali, já se zakousnul a snažil vyhrát. Nakonec jsem vyčerpáním přestal jako třetí od konce a zbylí dva tanečníci nevydrželi o mnoho déle. Při pohledu na jejich droboučké partnerky bych s takovými zvládl tancovat klidně pětkrát déle, takže jsem se cítil jako vítěz i tak!

Na závěrečný věneček tanečního kurzu přišla celá moje rodina, včetně babičky. Málokdy jsem u ní viděl pyšnější výraz, než jakým se na mě tehdy dívala. S mámou jen stěží zadržovaly slzy dojetí, že jejich malinký Ondrášek už vyrostl ve statného gentlemana. Po skončení kurzů jsem se na další nepřihlásil, až mnohem později s první partnerkou, která milovala tanec. Absolvovali jsme spolu tři pololetí lekcí pro pokročilé, což byla tak akorát úroveň pro mě.

Když ovšem někde s někým tancuji, stejně ve výsledku raději jenom šlapeme zelí. Abychom zvládali jednotlivé tance, to bychom museli buď mít natrénované shodné pohyby sestav, nebo by partnerka musela být natolik zdatná a povolná tanečnice, aby se ode mě nechala stoprocentně vést (což by ve výsledku také nemuselo dopadnout bezpečně).