„Přestaňte, děcka!“ okřikla nějaká paní na zastávce děti a mně bylo při první návštěvě Olomouce jasné, že tam se mluví jinak. Například spolužáci se ptali: „Z kama jsi?“ Nebo mě prosili: „Rožni!“ (Ale tím nedávali pokyn ke grilování, nýbrž k rozžehnutí žárovky vypínačem.)

Rozdíly v mluvě Čechů a Moravanů se staly populárním tématem prvních společných setkání u piva, ale časem jsme si na vzájemné odlišnosti zvykli a chápali se celkem dobře. Školní předmět Pravopis v prvním ročníku mi ovšem záhy ukázal, že pořádně česky neumí nikdo z nás. Zapsal jsem si ho volitelně, protože jsem čekal bezproblémový průběh. Ze psaní slohů i diktátů jsem na gymnáziu sbíral jedničky a pro správnou gramatickou podobu slov jsem (díky mnoha přečteným knihám) měl vypracový přirozený cit (snad s výjimkou mě vs. mně, kde dodnes musím hlídat překlepy).

Lekce pravopisu mi ovšem ukázaly, jak příšerně všichni plaveme v čárkách a vlastních jménech (zejména zeměpisných míst). Prošli jsme sice za jedničku, ačkoliv většina jen díky shodnému testu s minulým rokem (na který jsem se odmítl předem podívat, protože jsem si toužil dokázat, že česky umím skvěle i bez podvádění).

Nicméně, když jsem slyšel tu hovorovou češtinu všude kolem (i od místních obyvatel, kteří měli být reprezentanti spisovných koncovek), rozhodl jsem se stát samozvaným zástupcem spisovné mluvy u nás. Můj děda také mluvil spisovně česky, a to pocházel z Brna! Začal jsem tedy dávat pozor na vše, co vypouštím z úst, přičemž každý hovorový výraz jsem obratem opravoval na jeho spisovnou verzi.

Kamarádi ze školy se tomu nejdřív smáli, ale brzy si zvykli (mnoho z nich při rozhovoru se mnou také začalo podvědomě mluvit spisovně). Akorát doma v jižních Čechách na mě přátelé v hospodě koukali jako na exota (na co si to hraju a proč, sakra, nemluvím, jak mi zobák narostl)! Stálo to hodně úsilí, ale časem jsem navyknul mozek natolik, že mi naopak nespisovné výrazy nešly přes pusu.

V kontrole své mluvy jsem zašel ještě dál a vyloučil úplně všechna sprostá slova. Zvládnul jsem dokonce více než rok bez vyslovení jediného z nich (akčoliv v mysli mi jich při nejrůznějších příležitostech skákala spousta)! Akorát pak občas nastaly divné pomlky v mluvě, jak jsem hledal alternativní slovo, kterým bych danou situaci vhodně vyjádřil.

Návyk mluvit spisovně jsem si udržel i po návratu do Čech (alespoň prvních několik let). Časem ovšem ochabla má disciplína a do aktivní slovní zásoby pronikly zpět některé hovorové výrazy, byť ve výrazně nižším množství než dříve. Ačkoliv pro většinu lidí stále mluvím až nápadně spisovně, já sám to už neřeším. Když mi to přijde vhodné, klidně v rámci konverzace plácnu i nějaký vulgarismus (akorát si dávám pozor, abych to nedělal před dětmi).

Spisovná čeština je krásná, avšak reálně zní značně nepřirozeně. A raději budu obyčejný člověk (který je slušný v nitru), než přehnaně korektní robot (se kterým se nikdo nechce bavit). Obdobným způsobem přistupuji i k pravidlům etikety, kdy se snažím druhým prokazovat respekt a úctu, ale složitými konvencemi se svazovat nenechám.