Pokud někomu připadá občas mé chování zvláštní, mám na to mandát, neboť jsem se v dětství silně praštil do hlavy! Vlastně hned vícekrát, neboť v mém deníčku z jednoho roku maminka zapsala doslova: „Stále rád padáš na hlavu, kterou si i jinak při každé příležitosti otloukáš.“

Když jsme dostali vlastní dětský pokoj s palandou, oblíbil jsem si skákání z horního patra do rozložených matrací na zemi. Kolem krku jsem si uvázal šátek jako plášť a hrál si na Supermana, paradoxně beze strachu. Ten přišel až po prvním velkém pádu v osmi letech. Visel jsem tehdy za nohy hlavou dolů z patra palandy a sestřička mi něco zespoda podávala. Jak byla ovšem malá (něco málo přes rok), musel jsem se pro to více natáhnout, až se mi znenadání vysmekly nohy a já sletěl přímo po hlavě dolů. Nestihl jsem ani rukama korigovat pád, takže jsem si o koberec (který naštěstí utlumil náraz) rozedřel půlku obličeje. Na fotbale mi pak spoluhráči nevěřili, že jsem se s nikým nepopral.

Koncem srpna se děda domluvil, že nás s mými bratranci vezme na prodloužený víkend za svým bratrancem do Prahy. S dědou a babičkou jsme trávili čas běžně na chalupě, ale tohle bylo poprvé, co nás měl vzít někam na vícedenní výlet sám, navíc do neznámého prostředí. V Praze jsem nikdy nebyl, a tak jsem se těšil. Tím spíše, že jsme jeli vlakem na druhou stranu než obvykle. Strejda nám po příjezdu zahrál na klavír a u večeře vykládal dobrodružné historky ze života.

Slibný začátek pokračoval i druhý den, kdy jsme obcházeli památky. Akorát mi přišlo líto, že jsem si ráno nevzal své nové brýle, protože jsem některé detaily uvnitř kostelů neviděl na dálku úplně ostře. Svou chybu jsem napravil v neděli, kdy nás čekal výlet na Petřín. Udělal jsem dobře, protože ten pohled z rozhledny za to stál, stejně jako zrcadlové bludiště. Komplikace nastala až cestou zpět.

Strejdovi se nechtělo scházet dolů po dlouhých zakroucených cestičkách, a tak ho napadlo, že si zkrátíme cestu, když půjdeme přímo rovně ze svahu. Bratranci byli už téměř dospělí, takže svah seskákali jako kamzíci, strejda s dědou opatrnými krůčky sestupovali dolů. Já chtěl následovat jejich vzoru, ale z příkrého kopce se mi rozeběhly nohy a nikdo mě nezvládal včas chytit. Jak jsem se bránil pádu, utíkal jsem čím dál rychleji, až mi dole u chodníku nohy finálně zakoply a já třískl čelem přímo na asfalt!

Brýle byly na cucky a já celý od krve, která mi tekla z hlavy. Víc v šoku než já ovšem byli strejda s dědou. Rychle mi udělali z rukou stoličku a seběhli se mnou k silnici, kde stopli první dostupný taxík do nemocnice (mobil tenkrát ještě neměli, aby zavolali sanitku). Dodnes si živě pamatuji, jak taxikář chtěl po strejdovi 69 korun, ale strejda si to v šoku proměnil za 96 korun a dal mu stovku se slovy, že si drobné může nechat.

Na pohotovosti mi nejdřív sestřičky ránu omyly a ovázaly, načež jsem čekal na šití. Během něj jsem si příjemně popovídal s milým panem doktorem, načež mi pomazali hlavu ještě nějakou zelenou mastí a pustili mě domů se třemi stehy (a tím, aby mě děda přes noc hlídal, jestli nejsem v šoku).

Večer jsme se podle plánu vraceli zpět do Českých Budějovic, kde děda bydlel. V obavě, že by usnul příliš tvrdě a nezvládl mě kontrolovat, mě tehdy zavedl na přespání k sousedce o patro níž. Byl jsem tak první z rodiny, kdo se dozvěděl o jeho novém vztahu po babiččině smrti.

Technicky jsem jako teenager spadl na hlavu ještě jednou, ale to jsem naštěstí měl cyklistickou helmu. Paradoxně se to stalo na rovince a v nulové rychlosti! Proti mně šla parta výrostků roztažená přes celou silnici, takže jsem raději zastavil (aby můj pokus projet skrze ně nevzali náhodou za osobní útok a neshodili mě z kola). Když prošli, šlápnul jsem do pedálů, abych se zase rozjel. Bohužel jsem si nevšiml, že mi přední kolo blokuje kámen, takže se mi místo rozjetí zvrtla řídítka a já letěl po hlavě přes ně. Helma praskla, ale hlava zůstala nezraněná, což nešlo říct o polovině těla, kterou jsem si sedřel do krve. Výrostci se za mnou pobaveně ohlíželi, takže jsem se rychle sebral a zraněný odjel domů.

S ohledem na okolnosti jsem z toho vyvázl ještě celkem dobře a můj zážitek mě jenom utvrdil v nošení helmy. Ta se mi hodila i na školním cyklistickém výletě, kdy jsem chtěl machrovat jízdou bez držení. Tu jsem zvládal celkem spolehlivě, ale tentokrát mě napadlo, že bych si během toho mohl přehodit levou rukou pravou přehazovačku. Jenomže jak jsem se vychýlil z osy, mé kolo zahnulo doprava a já letěl po hlavě do příkopu, naštěstí travnatého. Kombinace těchto zkušeností mě dovedla k závěru, že pokud člověk nevymýšlí nesmyslné kraviny, riziko zranění hlavy výrazně zmenšuje.