Některé dnešní děti nikdy necestovaly vlakem, jak jim rodiče vozí zadky ode dveří ke dveřím. Dokonce i starší děti někteří rodiče odmítají pouštět samotné hromadnou dopravou. Já jako dítě pendloval s mámou či babičkou vlakem mezi Pískem a Českými Budějovicemi každý víkend.

V porovnání s novodobou generací na to rád vzpomínám, na druhou stranu toho zbytečného času, který tím člověk ztratil! Plus ještě cesta pěšky přes celý Písek, to alespoň v Budějovicích jezdil trolejbus. Jenže auto jsme neměli, takže to lépe nešlo. Navíc si opatrná babička vypěstovala zlozvyk – chodit na nádraží s třičtvrtěhodinovým předstihem, abychom náhodou nezmeškali vlak.

Možná mě vytrestalo i to, že jsem se naučil analogové i digitální hodiny již ve čtyřech letech, takže jsem chápal, kolik desítek minut schází do odjezdu a jak se vteřinová ručička neskutečně vleče, když člověk jenom sedí v čekárně a čeká. Nedejbože, aby ještě nějaký vlak přijel zpožděně (což u Českých drah nastávalo relativně pravidelně).

Když už vlak čekal na nástupišti, přišla další babiččina oblíbená činnost – ověřování, jestli jede správným směrem. Nestačilo jí si přečíst číslo nástupiště na tabuli odjezdů, ani tabulku umístěnou na samotném vagonu (která jasně deklarovala, kam souprava míří). Před nástupem si na perónu odchytila průvodčího a zeptala se, jestli daný vlak skutečně jede do cílové stanice. Po potvrzení a nástupu pak v kupé ještě naposledy ověřila u všech spolucestujících, jestli i oni myslí, že to je vlak do stejné destinace (zatímco já se za ni hluboce styděl). Ale na její obranu, jednak to byl skvělý ice-braker, jak začít konverzaci s cizími lidmi (ve které pak s oblibou pokračovala zbytek cesty), ale především to plnilo svůj účel. Do špatného vlaku jsme nasedli jen jednou, obratem to zjistili a chybu stihli napravit, než vyjel opačným směrem.

Další vleklý čas pokračoval ve vlaku, zejména osobním, který stavěl v každé dědině. Celou trasu České Budějovice > České Budějovice – severní zastávka > Hluboká nad Vltavou > Zliv > Zbudov > Dívčice > Záblatíčko > Číčenice > Milenovice > Protivín – zastávka > Protivín > Heřmaň > Putim > Písek (a zpět) znám dodnes nazpaměť, přičemž některé zastávky jako Nívitorp, Mitup a Kesíp i pozpátku (jak moc jsem se nudil).

Občas jsme hráli karty, slovní fotbal či jiné hry, ale nejvíce času jsem jen tak civěl z okna. Představoval jsem si, jak po polních cestách podél kolejí stíhá vlak KITT z Knight Ridera a sem tam přeskočí křižující most či silnici. Možná to byly právě ony dlouhé desítky minut strávené ve vlaku, které ve mně vypěstovaly nechuť ke každodennímu dojíždění. Alespoň v tom jsem měl vždy jako člověk z města výhodu, nemusel jsem obdobné cesty podnikat každý den, všude jsem si pohodlně došel pěšky.