Přestože řídím velice rád, dlouhá léta jsem to zvládl i bez auta. V případě potřeby jsem cestoval autobusem či vlakem (ušetřil jsem si náklady a ještě jsem během cesty mohl cokoliv vyřizovat). Navíc mi naši (používající vehikl jednou za čtrnáct dní na nákup v místním supermarketu) vždy rádi půjčili jejich malé autíčko na dovolenou.

Potřeba vlastního vozidla vyvstala až s očekávaným příchodem dítěte (kdy se nám nechtělo s kočárem kodrcat za rodinami vlakem). Dva dny před svatbou jsem v místním bazaru zakoupil ojetý Ford Focus z Německa s nějakými 120 tisíci kilometry na tachometru (ačkoliv kdo ví, jestli poctivými). Nechal jsem ho před koupí proklepnout (i opravit) v nedalekém servisu, takže další čtyři roky jezdilo bez problémů (a vešel se do něj i velký kočár naprosto pohodlně).

Po čtyřech letech jsem vlivem změny bydliště potřeboval najít servis nový, takže mě potěšilo, když jsem nedaleko od našich narazil na autorizovaný servis vozů Ford. Auto mi zkontrolovali, zařídili STK, ale vrátili mi ho s drze vyměněným SPZ rámečkem za jejich (místo původní reklamy autobazaru jsem tedy dělal nenápadně reklamu jim). Nekomentoval jsem to (ani oni mi to sami nepřiznali), ovšem tím se lehce podlomila má důvěra v počestné jednání tamních zaměstnanců.

V onu dobu jsem pravidelně vyzvedával a vracel dítě (protože exmanželka neměla řidičák), takže počet najetých kilometrů ročně začal rapidně stoupat (a také auto dostávalo kopcovitou cestou plnou zatáček zabrat). Na jaře jsem si najednou všiml (před svou novou garáží) podezřelé skrvny na parkovacím místě. Souběžně s tím mi zhruba o 2 litry na 100 km stoupla průměrná spotřeba, takže jsem nabral podezření, že z auta vytéká něco, co by rozhodně nemělo (buď olej, nebo benzin). S takovou informací jsem zanechal auto opět v onom autorizovaném servisu.

Nechali si ho tam na pozorování celý den, aby mi navečer volali, že nic nenašli. Ptal jsem se jich, co všechno kontrolovali. Vypadlo z nich, že dali pod auto čistý papír, nechali půl dne běžet motor a testovali, jestli uvidí skvrny (ovšem zvláštní bylo, že v autě s půl dne běžícím motorem neubyla ani troška paliva v nádrži). Dotázal jsem se na stav motoru, na který prohlásili, že ho proklepli a je kondicí (v poměru k naježděným kilometrům) jako nový. Ptal jsem se ještě na nestandardní zvuk motoru (který jsem jako laik zaznamenal ve srovnání s dřívějškem), ale prohlásili, že nic divného neslyšeli. Zpětně si říkám, jestli se vůbec podívali například na stav oleje (ale to už těžko dokázat). Vozidlo mi vrátili se slovy, že u patnáct let starého auta spotřeba prostě stoupá (a nemám se tím nechat znervóznit, když auto jezdí).

Jezdil jsem tedy dál, až chvilku před létem začala občasně poblikávat ikonka oleje. Dělo se tak jenom u příkrého kopce nebo při prudkém brzdění, takže jsem to považoval spíše za vychylování lehce snížené hladiny z rovnovážného stavu. Vyděsila mě až kontrolka motoru, která se rozsvítila pár dnů před dovolenou přes půl republiky. Neměl jsem už prostor dát auto do opravny (a přítelkyně sice v tu dobu koupila obdobně staré a ojeté auto, ale tomu svítila ikonka motoru zrovna tak, tudíž jsme neměli příliš na vybranou).

Nervózně jsme vyjeli, ovšem auto zvládlo celou dovolenou v pořádku (dokonce i kontrolka v mezičase zhasla). Přítelkyně budoucí švagr sice při poslechu zvuku auta tvrdil, že bychom s ním měli do servisu kvůli ložiskům (a to nebyl automechanik), ale zvládlo nás dovézt zpátky. Ihned po návratu se ovšem vynořila příležitost jet s mámou a přítelkyní obratem za tetou do Německa, takže jsme se rozhodli podniknout ještě krátkou dovolenou (než dám auto na podrobnou prohlídku).

Vyjeli jsme a já udělal dvě výrazné chyby. Jednak jsem si před jízdou nezkontroloval stav oleje (upřímně jsem to dělal spíše výjimečně, například při dolévání tekutiny do ostřikovačů), ale hlavně jsem na německé dálnici hnal nebohé vozidlo rychleji než na těch českých. Motor ve vysoké rychlosti najednou udělal brlbly-brbly-brlb a bylo jasné, že je kaput. Setrvačností jsme naštěstí doklouzali k blízkému sjezdu z dálnice, kde jsme vozidlo odstavili. V autech se příliš nevyznám, ale že mám ve vozidle přesně 0 litrů oleje jsem zjistil i já (kontrolní tyčka bylo dočista vyschlá). Vyrazili jsme tedy na pumpu v nedaleké vesnici koupit olej.

Pro jistotu jsme koupili 4 litry (které při placení eury vyšly velice draze) a všechny je do motoru nalili (než se hladina ustálila v normě). Mezitím se u nás zastavili nějací Rumuni, kteří shodou okolností měli známého v místním servisu. Auto (posilněné olejem) ještě zvládlo nastartovat a sjet z kopce do servisu. Ten byl sice zavřený, ale pánové měli v autě diagnostický přístroj, který na auto napíchli. Tvrdili, že je v motoru vzduchová bublina, která tam rachotí, ale že s tím klidně můžeme jet dál. Zvuk se nám nepozdával, ale jako poděkování jsme dali každému plechovku českého piva (které jsme vezli strejdovi) a oni jeli. Já nastartoval, vyjel na nejbližší křižovatku, kde auto chcíplo už nadobro.

Bylo kolem deváté večerní, když jsem zavolal na pojišťovnu, aby mi zařídili odtah ze zahraničí. Ve smlouvě jsem měl odtah do 150 km od servisu zdarma (a dle map jsme byli 151 km daleko, takže to přesně vyšlo). Ptal jsem se, jestli mi dokážou zařídit náhradní vozidlo (ovšem takto narychlo dokázali sehnat jen jedno, kterým jsme měli dovézt posádku domů a do rána ho vrátit). Kdyby nás napadlo, že ho přivezou naložené na servisním voze, nechali bychom si od táty doma naložit jejich malé autíčko a mohli jsme po přeskládání věcí pokračovat dál.

Takhle jsme se v mezičase vydali na pěší obhlídku nočního městečka a když servisák kolem jedné ranní dorazil, jeli jsme zpět domů. Pán při nakládání komentoval, jak mám na autě oddělané tlumiče (jak kdybych s autem jezdil závody), nicméně vozidlo druhý den odvezl do onoho autorizovaného servisu. My se (s vracením půjčeného auta) dostali domů až někdy kolem čtvrté ranní. Nakonec jsme se druhý den shodli, že k tetě zkusíme dojet malým autíčkem (u kterého naopak zlobilo střešní okno). Po dálnici jsem jel tentokrát pro jistotu na půl plynu a když jsme projížděli místem včerejšího incidentu, necítili jsme se úplně komfortně. Nicméně autíčko zvládlo cestu tam i zpátky v pořádku, takže se nakonec dovolená podařila.

Horší zprávy přinesl rozhovor s majitelem servisu. Volal mi, že je motor (očekávaně) nenávratně zničený, protože se v něm urvala kliková hřídel. Nabízel, že mi za 40 tisíc korun buď sežene nový někde z vrakoviště (na který mi ovšem nedá záruku, že bude fungovat), nebo od 110 tisíc korun motor úplně nový (ovšem ani zbytek auta nebyl očividně v nejlepší kondici). Když jsem se ptal, jestli existuje i třetí možnost (prodat auto na díly), říkal, že by se mohl zkusit poptat svých kontaktů. Zkusil jsem ještě udeřit na majitele servisu, že mi auto odešlo kvůli jejich laxní práci, ovšem dostalo se mi jen kupy výmluv, že oni vše udělali správně a že u tak starého auta s motorem v tak špatném stavu (najednou) může vytéct olej i ze dne na den. Bez přímých důkazů jsem se s nimi jen těžko mohl dohadovat ohledně nějakého odškodnění z jejich strany (když jsem si to měl lépe pohlídat já).

Známý automechanik mi na dálku poradil, abych se auta zbavil (ovšem zjistil jsem z internetu, že prodej na díly není legální cesta). Porovnal jsem tedy nabídky autobazarů (kde se stejné vozidlo dalo sehnat pojízdné od 40 tisíc, byť s výrazně více najetými kilometry) a požádal jsem majitele servisu, jestli by ho dokázal někomu udat za 20 tisíc. Přišel s tím, že si ho jeden jeho mechanik koupí za 15 tisíc (údajně pro manželku, ovšem, kdo ví). Chtěl jsem se hlavně auta zbavit, takže jsem souhlasil (ačkoliv to pro daného mechanika byla velice výhodná cena). Po prodeji jsem začal řešit, co dál.

Mohl jsem si půjčovat dál autíčko našich, ovšem nepřišlo mi příliš bezpečné na vození dítěte (ani v nejlepší kondici). Teoreticky jsme mohli dojet i vlakem a autobusem, ale několikahodinová cesta hromadnou dopravou s netrpělivým dítětem mě příliš nelákala. Vozidlo mi mohla půjčit i přítelkyně (ovšem to bylo s neustálými problémy více v servisu než na silnici). Teoreticky jsem si mohl koupit taky nějaké ojeté (na další čtyři roky), ale nechtěl jsem mít neustálé starosti s opravami (a navíc cenově vycházela taková auta jen nepatrně levněji než nejlevnější nová).

Přestože považuji auto za nejhorší možnou investici, rozhodl jsem se pořídit za všechny své úspory úplně nové. V oné nízké cenové hladině bylo tak málo na výběr, že nám stačilo navštívit tři místní značková dealerství vozů (Ford tam již cenově nespadal, ale i kdyby ano, od oněch lajdáků bych si auto v životě nekoupil). Z první prodejny (a preferované) jsme měli nejlepší dojem (všichni se nám s úsměvy věnovali a podorobně s námi vše prošli). Ve druhé se nerudný prodejce ani nezvedl od stolku (řekl nám, ať si vystavená auta projdeme sami a že nejbližší vůz má k dipozici za čtvrt roku). Ve třetí už byl ochotnější pán, který s námi vše prošel (avšak auta byla téměř identickou kopií aut z první prodejny, protože pocházela ze stejné země).

Porovnávali jsme jednak výbavu, ale také místo (na sezení i v kufru). Původně jsme mysleli, že budeme muset pořídit delší vozidlo, ale nakonec nám i kratší verze přišla dostatečně pohodlná. První prodejce shodou okolností přesně onen víkend pořádal otevřené dny, takže jsme si zašli obě auta projet naživo (příliš se nelišila výkonem, ale menší mi přišlo trošku obratnější). Rovnou jsem si zkusil i zajet do garáže (protože měla poměrně úzké dveře), což mi ukázalo, že bez sklopených zrcátek se tam nevejdu.

Nakonec jsem ještě onen víkend ono menší vozidlo koupil (se slevou v rámci otevřených dnů i daleko výraznější slevou díky IČO). Týden nato jsem ho jel vyzvednout (i s náhradními pneumatikami), čekalo na mě s velkou mašlí na kapotě (umyté a naleštěné). Další den jsem se vrtal v návodu a systému, než jsem odhalil hlavní funkce (a propojil vozidlo s telefonem). Oproti patnáct let starému vozidlu už jsou ta dnešní vybavená (povinně i v základní výbavě) daleko lepšími zabezpečovacími systémy (které se snaží eliminovat riziko nehody). Mně ke štěstí stačilo, že si auto propojím s telefonem a konečně můžu z reproduktorů pustit podcast či volat s lidmi (bez nutnosti sluchátek v uších).

Sice jsem si koupí vozidla vyčerpal své finanční rezervy, na druhou stranu mě nezatěžují dluhy (a v případě skutečné nouze jej dokážu kdykoliv prodat, byť asi výrazně pod pořizovací cenou). Připlatil jsem si za to, abych s vozidlem neměl žádné starosti (což zatím nový vůz plní perfektně). Výkonem sice zaostává proti tomu, na co jsem byl zvyklý u 1.8 motoru, ale já raději jezdím bezpečně (než bych potřeboval rychle akcelerovat a předjíždět jedno vozidlo za druhým). Velký kočár už bych do něj asi nenacpal, ale pro dosavadní potřeby postačuje.