Barefoot boty jsem poprvé viděl u kolegyně v práci, která je nosila (a nemohla si vynachválit jejich pohodlnost a zdravotní benefity). Do té doby jsem za barefoot obuv považoval pouze ručně dělané sandály, pětiprsté boty či ponožkoboty (které nosil v kanceláři vedoucí vedlejšího úseku), proto mě příjemně překvapilo, že barefoot boty dokážou vypadat jako normální obuv.

Celý život jsem chodil nejčastěji ve sportovních botách, vyhovovaly mi svou lehkostí i stylem provedení. Jedny mě v Anglii pronesly bez poničení deseti měsíci intenzivního chození i běhu, na pěší výlety jsem si však raději bral sportovní sandály (se špičkou, skrze kterou mi dovnitř tak nepadaly kamínky). Odborníci by se asi zhrozili při pohledu na mou nohu plandající v neutažené botě, ale díky volnosti reagovat přirozeně jsem si v nich na žádném z kořenů nezvrkl nohu. Stejně tak u rovných skejťáckých bot jsem si nikdy neutahoval tkaničky, aby mohla noha lépe reagovat. Nejoblíbenější obuv jsem měl ovšem jedny rovné a ohebné pantofle (podobné žabkám, avšak s pleteným páskem přes celou nohu), které mi v létě nahrazovaly sandále (a jednou jsem v nich dokonce vyšlapal na vrchol hory).

Podpořen doporučením od kolegyně (i čtením knihy Born tu Run: Zrozeni k běhu) jsem se rozhodl barefooty zkusit i já. V únoru jsem zavítal do místní kamenné prodejny nejznámějšího světového výrobce barefoot bot, abych zažil jednu z nejhorších zákaznických zkušeností v obchodě. Paní prodavačka si volala s někým po telefonu ve skladu snad pět minut, než vůbec zaznamenala, že jí přišel zákazník. Řekl jsem jí, že bych rád zkusil nějaké celoroční boty velikosti 44-45, na což mi odsekla, ať přijdu na jaře, že teď žádné skladem nemá. Shánět boty urgentně, okamžitě zamířím jinam, protože mě však vyzkoušení barefoot obuvi netrápilo, vrátil jsem se tam v dubnu znova.

Ta samá prodavačka si venku přede dveřmi povídala s nějakým známým, takže jsem využil volné chvíle k prohlížení vystavených modelů dané značky (chtěl jsem nějaké černé, kterých zase tolik nebylo). Prodavačka si dala s příchodem zpět načas, načež se mě zeptala, co bych rád. Řekl jsem, že nějaké černé celoroční boty, na což odvětila, že je mám před sebou, tak ať si nějaké vyberu a zkusím. Vybral jsem si a zkusil, přičemž mé prsty zažily dosud nepoznaný pocit volnosti do šířky (který běžné boty nenabízely). Odzkoušel jsem všechny dostupné (k nelibosti prodavačky), ale nakonec se vrátil k těm prvním, černým koženým polobotkám. Stály sice čtyřnásob, než jsem byl za boty zvyklý dávat, ale bral jsem to jako investici do vlastního zdraví (a počítal jsem, že mi jedny vydrží roky).

První kroky představovaly neskutečný pocit, kdy člověk najednou cítil skrz tenkou podrážku i ten nejmenší kamínek či spáru mezi dlažbou chodníku. Z duchovního pohledu mě to intenzivněji sbližovalo se zemskou energií, ale během první cesty do práce jsem pochopil, že v těchto botách nebudu moci spěchat a dupat na patu jako obvykle, jinak si absolutně zničím nohy (což se mi potvrdilo při jednom celodenním dupání po historickém centru Českého Krumlova s dítětem za krkem, načež jsem týden nemohl bolestí pat a kolen téměř ani chodit). S lepším vnímáním povrchu jsem se však brzy naučil přizpůsobit chůzi tomu, co bylo třeba.

Časem jsem si na širokou špičku i ohebnou podrážku navykl natolik, že už se mi nechtělo obouvat žádné jiné boty. Máma mi tehdy jako nečekaný letní dárek koupila korkové sandály s vysokou podrážkou a tvarovanou stélkou, které jsem měl na sobě jednou (než jsem je přenechal tátovi, protože mi pohyb v nich přišel naprosto nepřirozený). Raději jsem si ve sportovním obchodu koupil jedny měkké a volné (které do pohodlí barefoot bot neměly daleko, ale stály pětkrát méně). Chápal jsem, že barefoot boty stojí více kvůli unikátní konstrukci vyráběné v menších nákladech, ovšem cena mi přišla asi stejně přestřelená jako u bio potravin.

Když jsem o rok později měnil práci, zadával jsem do vyhledávače pracovních příležitostí hesla jako „radost“ či „volnost“, protože jsem místo svazujícího korporátu hledal menší rodinnou firmičku, s jejímiž produkty bych se vnitřně ztotožňoval. Když mi výsledky vyhodily marketingovou pozici v e-shopu s barefoot botami (a ještě v mém domovském městě), zajásal jsem, protože nabídka přesně odpovídala mým představám. Pracovní místo jsem získal, čímž se má zkušenost s barefoot obuví posunula na zcela novou úroveň.

Najednou jsem se neomezoval na jedinou značku (protože jsme jich měli skladem kolem sedmdesáti různých), daleko hlouběji jsem pochopil zdravotní benefity barefoot obuvi (protože jsem o nich napsal snad stovku článků, inspirovaných fyzioterapeuty), ale především jsem sám ozkoušel různé značky i typy barefoot bot na vlastních nohách (jelikož jsem v rámci odměn některé dostal zdarma, jiné měl jako zaměstnanec s výraznou slevou a mnohé si prostě jen tak obul na zkoušku ve skladu, abych zjistil, že mi tolik nesedí).

S takovou zkušeností jsem již nemohl zavírat oči před tím, co nosí mé vlastní dítě (v kritickém předškolním období formování pohybových vzorců i kostí). S exmanželkou jsme se dohodli, že boty budu většinově zajišťovat já (protože ona naopak milovala ty nejtvrdší s co největší platformou, což jsem nemohl mému nebožátku s klidným svědomím dovolit nosit). Ne vždy se mi podařilo na dálku ovlivnit obutí dítěte, ale skrze většinové nošení barefoot bot se podařilo předejít většímu poškození prstů (byť nevhodná obuv se i tak na zmáčknutých malíčcích stihla podepsat).

Můj botník již dnes obsahuje pouze barefoot modely. Nejsem úplně poblázněný fanatik (zejména mi vadí jejich cena i lajdácký vzhled), jde mi především o co nejpřirozenější pocit chůze (a těžko najít jiný typ bot, který by to zvládal lépe, takže v tu chvíli má zdraví přednost). Postupně jsem začal více cvičit prsty, roztahovat je korektory i masírovat plosku nohy. Celkově se mi chodidlo zvětšilo nejen výrazně do šířky, ale i lehce do délky (kdy už se mi onen pár prvních barefootů zdá nyní těsný). Nemůžu říct, že by mi barefoot boty nějak zázračně vyléčily všechny problémy se zády, na druhou stranu se od té doby určitě nezhoršily (spíše naopak).

Také jsem si oblíbil chůzi zcela naboso (kterou doporučuji praktikovat co nejvíce). Doma jsem vyměnil papuče za ponožky (v zimě tlustější) a pokud to prostředí dovolí, rád se (zejména na zahradním trávníku) zouvám úplně. Od nošení barefootů daleko vědoměji chodím i citlivěji vnímám propojení celého těla. Zároveň si více všímám obutí druhých (a neskutečně lituji dámy balancující na vysokých jehlách, či staré paní v těsných kramflecích). Kdyby si lidé více uvědomovali, že zdraví vychází od nohou, možná by přešli na barefoot boty všichni (a ušetřili si ve stáří bolesti prstů, pat, kotníků, kolen, kyčlí, zad i mnoho dalších obtíží, za které možná ve skutečnosti mohou nevhodné boty). Ovšem každý svého štěstí strůjcem!