Když pominu matčinu dělohu, poprvé jsem skutečně plaval (a ne se jen tak cachtal) v sedmi letech, kdy pro nás na základní škole uspořádali lekce plavání v místní plovárně.

Nevěděl jsem, co předem čekat. Jediné mé informace o škole plavání pocházely z povídky Šimka a Grossmanna Jak jsem se učil plavat, která nezněla příliš věrohodně, ale i tak mě vystrašila. Z vody jsem měl neskutečný respekt a ponoření hlavy (byť jenom při koupání ve vaně) pro mě představovalo muka. Při rozdělování do týmů jsem tedy skončil v první dráze, mezi neplavci. Zatímco děti z osmé dráhy brzy skákaly šipky z bloků a plavaly kraulem, pro mě se lekce plavání změnily spíše ve školu přežití.

Jako začátečníci jsme začínali na suchu, vysvětlováním správné techniky pohybu rukou i nohou. Krátká ukázka od plavecké instruktorky mi rozhodně nedodala sebevědomí (že všemu rozumím a zvládnu ve vodě zreplikovat dostatečně dobře, abych se udržel nad hladinou). Místo zkoušení v mělkém dětském bazénu nám však navlékli na ruce pěnové plavecké destičky a poslali nás rovnou do velkého.

Na úvodní rozcvičku jsem se posadili do řady na kraj bazénu s nohama ponořenýma do vody. Pro osmělení jsme měli divoce kopat nohama, což ostatní děti s výskáním nadšeně dělaly, zatímco já se na břehu snažil neutonout ze spršky, která mi nepříjemně stříkala do očí a nosu. O chvíli později přišlo ještě horší cvičení, kdy jsme pozici obrátili. Leželi jsme na zádech ve vodě a nohama jsme se drželi břehu. Paní instruktorka následně šla podél řady a jednoho po druhém ponořila pod vodu, čímž jsem od první lekce nabral dojmu, že se mě snaží nenápadně zavraždit.

Následovala zhruba půlhodina utrpení, kdy jsem místo plavání ručkoval u břehu, střídavě polykal a vyplivoval vodu a snažil se křečovitě neumřít. Ani přichystané hry (jako například běhání po deskách či sbírání kroužků na hladině) mi nepřišly zábavné. Nejvíce jsem se ovšem děsil bloků. Když instruktorka viděla mé strachem roztřesené tělo, poslala mě místo bloku pouze na zídku vedle něj, ale i ta mi připadala neskutečně vysoko.

Přestože jsme skákali po nohách, věděl jsem, že i tak zajedu hlavou pod hladinu a bál se, že skokem z větší výšky zajedu natolik hluboko, že už nezvládnu na jeden nádech vyjet zpět. Tím spíše, že jsem (se zavřenýma očima) pod hladinou absolutně ztrácel přehled, kde je nahoře a kde dole. Ve výsledku jsem se časem dopracoval (přes svou nechuť) i ke skoku z bloků, ačkoliv v šipce nevidím žádný přínos (pro rekreační plavce) dodnes.

Blížící se konec lekce by mi přinášel útěchu, kdyby neobsahoval skluzavku. Žádný velký tobogán, jen pár metrů dlouhou rovnou skluzavku z ochozu do vody. Paní instruktorka nám to popisovala jako závěrečnou odměnu a všechny ostatní děti to tak zřejmě i braly (vycházejíce z příjemných zážitků se skluzavkou na dětských hřištích). Já se děsil toho, že ze skluzavky to byla stejná výška pádu jako při skoku ze zídky, akorát nyní člověk zajel pod vodu ve vyšší rychlosti. Na rozdíl od zbytku dětí jsem se tedy zoufale držel okrajů skluzavky a (za cenu spálených rukou) celou jízdu brzdil, aby závěrečný pád byl jenom takové mírné žblunknutí. Paní instruktorka nechápavě kroutila hlavou, ale já se bezpečí nevzdal.

Po deseti lekcích jsme dostali závěrečné vysvědčení. Zatímco plavci z osmé dráhy na něm měli, že plavou jako štiky na maximum 300 metrů (tedy 12 bazénů), na mém stálo: „Plaveš jako kačka, uplavat 12 m je pro tebe hračka.“ Vzhledem k tomu, že 12 metrů byla sotva polovina bazénu, rozhodně jsem si nepřipadal jako kačka, ani mi zvládnutí onoho úseku roztřeseným stylem podél břehu nepřišlo jako hračka. V hlavě jsem si onu rýmovačku s rozverným razítkem kačky překládal spíše jako: „Plaveš jako sračka!“

Trvalo to postupně, ale během pěti let základní školy jsem v lekcích nakonec došel k oněm 300 m na závěrečném vysvědčení i já. Znamenalo to pro mě ovšem více utrpení, než radosti. Bazénu jsem přišel na chuť až na střední škole, kdy jsme si s kamarádem koupili roční permanentku a chodili zhruba obden. Poučen ze školních lekcí jsem pořídil plavecké brýle a kolíček na nos, což mi umožňilo beze strachu trénovat pohyb pod vodou. Od té doby se můj styl zlepšil natolik, že ani žádný kolíček nepotřebuji. Sice jsem v technice nikdy nepokročil od prsou, ale zvládám je poměrně svižně, stejně jako pro mě není problém přeplavat celý bazén pod vodou na jediný nádech.

S kamarádem jsme vždy dali 80 bazénů v tempu (tedy 2 km), prohřáli se v páře, nebo jsme (kdykoliv byl volný) v dětském bazénu hráli s malým míčkem speciální verzi házené. Když jsem se po 12 letech vrátil do Písku, místní plovárna vypadala stejně, snad až na chybějící skluzavku a brouzdaliště ze sprch. Znovu jsem si pořídil roční permanentku a kdykoliv to situace dovoluje, jdu si rekreačně zaplavat. Ač se to z předchozích zážitků nezdá, přece jen jsem vodnář a voda je můj živel.